Alfred ve dvoře, psáno z představení 20. 2. 2020
„Helejte, tady ten trosečník: je na pustém ostrově, a přitom má ostříhané nehty, blbec jeden. Vidíte, jak ty fousy má jenom přilepené? Kdyby ho hrál Benda, tak by si nechal narůst pravé fousy a za nehty by měl pravou špínu,“ říká starý herec Lebduška o svém nezvěstném – respektive zavražděném – kolegovi v povídce Karla Čapka Zmizení herce Bendy. Pasi Mäkelä má sice ve Walrus Vampire Show nalepovací zuby a drápy, ale pravé špíny najdeme v jeho estrádě dost. Představení kromě vtipných stand-upových, tanečních, hudebních či kvazifilosofických výstupů obsahuje i vzdělávací exkurs – návod, jak podat grant (je k tomu potřeba obálka, provázek, ručník a karamelový větrník). Finský „všeuměl“ působí v roli mrožího upíra jako ploutvonožec ve vodě: kostým i rekvizity jsou oslavou hravého kutilství a ke špinavé autenticitě přispívá i fakt, že verbální projev i hudební čísla jsou amplifikovány obstarožním lampovým PA systémem, který Mäkelä používá při koncertech svých hudebních projektů. Textu v anglickém jazyce je sice občas hůře rozumět, ale to snad v experimentálním divadle není na škodu. A pokud má někdo pocit, že by měl rozumět všemu, ať si přečte anotaci na webu Alfreda ve dvoře. Na uměleckém provozu je fascinující, jak snadno se dá jakýkoli živelný projev vměstnat do uměřeného, dobře stravitelného resumé. Naštěstí nálety promomateriálů ještě zcela nezahubily naši touhu po umění samotném. A proto je třeba souhlasit s Čapkovým doktorem Goldbergem: umělci by se vraždit neměli. Ani když jde o herce.