Ve službách klimatické politiky

„Designu se nedá věřit. Postuhlíková budoucnost ale nevzejde jen z protestů a politických opatření. Spravedlivý přechod k zelené politice bude někdo muset vymyslet a realizovat, naprogramovat a vytvořit.“ Autor těchto řádků, americký sociolog Damian White, rozhodně nepatří k těm, kdo mají tendenci design mesianisticky prohlašovat za disciplínu, jež spasí svět. Jeho konstatování, že bez designu se při nezbytné civilizační transformaci neobejdeme, nevyvěrá jen z touhy tento obor legitimizovat a dodat mu na důležitosti (z čehož bychom autora vzhledem k jeho působení na Rhode Island School of Design snadno mohli podezřívat), ale také z pragmatického zhodnocení požadavků implicitně i explicitně obsažených v diskursech spojených s přechodem k udržitelným modelům.

Právě tématu propojení designu ve všech jeho myslitelných podobách (od výrobků přes architekturu až po služby a systémy) White zasvětil sympozium Climate Futures II: Design Politics, Design Natures, Aesthetics and the Green New Deal, které se loni v prosinci uskutečnilo právě na Rhode Island School of Design v novoanglickém Providence. V příspěvcích designérů a designérek, teoretiků a teoretiček či aktivistů a aktivistek zazněla řada podnětů k přesměrování designu ze služeb průmyslu do služeb reformní či dokonce revoluční politiky, a to konkrétně v kontextu úsilí prosadit a realizovat americký program Green New Deal (Zelený nový úděl, GND). Podívejme se však na náplň konference, jejíž koncepce vyplynula z Whiteova specifického transdisciplinárního přístupu k designu i sociální či politické teorii, podrobněji.

Spravedlivý přechod

Filosof a sociolog Václav Bělohradský nedávno v jednom svém komentáři pro Deník Referendum obvinil americkou akademickou půdu z „fetišistické angažovanosti“ a „sektářské prázdnoty“. Nechci se na tomto místě pouštět do diskuse o elitním či elitářském levicovém liberalismu, doufám totiž, že pro Whitea a další účastníky konference není politický boj jen atraktivním tématem. Green New Deal, přinejmenším tedy v podobě, v jaké ho koncem roku 2018 představili demokratičtí socialisté Alexandria Ocasio­-Cortez a Ed Markey, lze považovat za nejaktuálnější formulaci cílů spravedlivého přechodu k udržitelné budoucnosti a jako k politickému programu se k němu otevřeně přihlásili všichni účastníci a účastnice prosincové konference.

Všichni zúčastnění se shodovali na nutnosti dalšího rozšiřování paralelní sociální, politické a ekonomické struktury budované zdola, která se v příhodný okamžik spojí s tou frakcí demokratického establishmentu, jež bude připravená hájit a na úrovni federálních institucí systematicky prosazovat principy GND. Důležité přitom je, že GND není věcí vysoce postavených politiků – tento program neurčuje ani Alexandria Ocasio­-Cortez, ani Bernie Sanders. Vzešel z občanského hnutí a právě v tom spočívá jeho síla i slabost: ze společenské debaty sice jen tak nezmizí, jeho úspěch je však podmíněn projevem skutečně silné politické vůle volených reprezentantů. Kosmetická opatření či kooptace několika dílčích programových bodů v rámci zachování statu quo – jako jsme toho byli svědky za Obamovy administrativy – jsou přitom z hlediska stoupenců GND nepřijatelné. Jen něco totiž v tomto případě znamená v zásadě totéž jako nic, totiž klimatickou katastrofu.

Růžové límečky

„Nejefektivnější cestou, jak radikálně snížit emise a vypořádat se s důsledky klimatické změny, je rovnostářská politika, která staví veřejné zájmy nad zisky korporací,“ stojí v úvodu knihy A Planet to Win (Získat si planetu, 2019) objasňující základní úběžníky Green New Deal. Dělat politiku pro všechny vyjma jednoho procenta nejbohatších je z pohledu GND nejen správné, ale i nezbytné: jedině tehdy, bude­-li všem bez rozdílu zajištěn důstojný, bezpečný a radostný život, bude možné počítat s masovou podporou klimatické politiky. Jedině tehdy, bude­-li všem garantována možnost pracovat (a zároveň si užívat velkorysého množství volného času), bude možné překonat nedůvěru k environmentální legislativě a reorganizaci průmyslu mezi lidmi, kteří se dnes obávají o své živobytí. Pohyb zdola, tedy neúnavná činnost aktivistických hnutí, občanských iniciativ a místních samospráv, se proto musí nutně propojit s aktivitou státních (v americkém případě federálních) institucí a politických orgánů, jež jako jediné mohou razancí svých kroků konkurovat korporátnímu kapitálu a partikulárním zájmům mocenských elit.

Zatímco zastánci „třetí cesty“ volí postupný přechod na obnovitelné zdroje energie, motivovaný investičními pobídkami či uhlíkovou daní, obhájci GND prosazují nekompromisní znehodnocení fosilních paliv a urychlenou, státem financovanou výstavbu zelené infrastruktury. Ale nejde jen o energetiku a průmysl: tradiční orientaci na dělnické „modré límečky“ vyvažuje důraz na límečky „růžové“, tedy na podporu a adekvátní ohodnocení práce v oblasti vzdělávání či zdravotní, sociální a environmentální péče. Právě tyto profese, v současnosti vykonávané převážně ženami (v případě USA navíc často jiné než bílé barvy pleti), by měly v budoucnosti hrát klíčovou roli při vytváření společensky přínosných a zároveň uhlíkově neutrálních pracovních příležitostí.

Energetika a investice

Green New Deal, podobně jako původní Nový úděl prezidenta Franklina D. Roosevelta, má vedle masivních veřejných investic vytvořit také legislativní, institucionální a do určité míry i hmotné zázemí otevřené iniciativě místních komunit, družstev, pozemkových spolků, odborových organizací i podnikatelských subjektů. Jestliže například Úřad pro elektrifikaci venkova ve třicátých letech uděloval subvence související s budováním a údržbou elektrických sítí lokálním organizacím, které za jejich provoz zodpovídaly a výtěžek z něj mohly využít dle vlastního uvážení, výstavba nové celokontinentální sítě propojující jednotlivé zdroje obnovitelné energie by mohla podpořit autonomii dosud marginalizovaných společenství různých etnik, jež v současnosti nejvíce doplácejí na nedbalost a přezíravost energetických korporací. Na téma energetické spravedlnosti na sympoziu hovořily akademičky a aktivistky Jacqui Patterson a Shalanda H. Baker: infrastrukturní projekty v oblasti výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů podle nich nesmějí reprodukovat sociální nerovnosti zakořeněné ve fosilním průmyslu. V kontextu energetické spravedlnosti energie představuje moc – a ta by měla být systematicky navracena místním komunitám, jimž bylo dlouhodobě znemožněno autonomně rozhodovat o vlastním životním prostoru v návaznosti na potřeby daného ekosystému.

O energetické infrastruktuře jako tématu relevantním pro oblast designu se na sympoziu Climate Futures hovořilo se stejnou samozřejmostí jako o posthumanismu, etnofuturismu či odborovém hnutí. Energetika ostatně úzce souvisí s technologickými inovacemi, jejichž zacílení i konkrétní aplikace jsou předmětem vyjednávání, navrhování a volby, tedy vědomého designérského procesu. Spojení designu a energetiky si tak na jedné straně můžeme představit zcela přímočaře jako tvarování větrných turbín nebo rozmísťování solárních panelů v krajině, na straně druhé pak zůstává debata o financování a institucionálním zázemí technologického výzkumu či politika patentové ochrany. GND přitom předpokládá značné uvolnění principů ochrany duševního vlastnictví, která v současnosti znemožňuje intenzivní mezinárodní spolupráci na vývoji nízkouhlíkových technologií a je překážkou při snižování emisí v zemích globálního Jihu. Zároveň GND počítá s navýšením státních investic do výzkumu technologií umožňujících přechod na uhlíkově negativní ekonomiku.

Dan Traficonte a Ian Willis, právníci zabývající se ekonomickým rozvojem, na sympoziu představili svou vizi federální investiční politiky, která kromě přesměrování finančních prostředků z vojenského výzkumu do rozvoje zelených technologií zahrnuje rovněž podporu veřejného vlastnictví a kontrolu nad ekonomickými zisky, jež inovační programy generují a jež v současnosti většinou zůstávají v rukou privátního sektoru. Mnohé produkty, jako třeba iPhone, totiž sestávají z komponent vzešlých z výzkumu financovaného veřejnými prostředky, státní rozpočet však z jejich prodeje neprofituje.

Osvěžující konkrétnost

Podle Damiana Whitea reflexe designu v kontextu spravedlivého přechodu k udržitelné ekonomice diskusi o GND prospívá, neboť do abstraktního politického vyjednávání vnáší „osvěžující rovinu pragmatické konkrétnosti“. White přitom vychází z radikálního pojetí designu, který už nemá fungovat jako nástroj korporací reprodukujících neoliberální řád, a naopak využívá participativních strategií, které rozpouštějí expertní charakter oboru a otevírají cestu k přehodnocení ustálených postupů. Jen komplexní transformace designu jakožto disciplíny může podle Whitea a dalších teoretiků a teoretiček uvolnit jeho provázanost s destruktivními vzorci lidského myšlení a obnovit jeho potenciál jako politicky uvědomělé praxe umožňující spravedlivý rozvoj lidské civilizace. Metody a nástroje, jako jsou workshopy, promýšlení a vizualizace možných scénářů či vývoj digitálních aplikací a sociálních služeb, jež patří k práci dnešních designérů a designérek, mohou podle Whitea pomoci konkretizovat možné formy komunitního soužití a spolupráce „od sousedských zahrádek k pečovatelským centrům, maker spaceům, fab labům a systémům sdílení; od družstevního bydlení k novým modelům kulturní produkce“.

White tak vybízí k využití nových možností, které se díky odklonu designu od navrhování hmotných objektů nově otevírají: designéři a designérky mohou své specifické postupy, jako je prototypování nebo iterativní proces, využít při utváření nového životního stylu, který nebude definován individualistickým konzumerismem. Zásadní je přitom právě schopnost designu dívat se do budoucnosti a formulovat spekulativní vize, ať už jde o formy spotřeby, práce, odpočinku, trávení volného času, dopravy, vzdělávání či péče o druhé nebo o přírodní ekosystémy. Tvarování nových modelů sociální praxe a regenerativních systémů schopných pružné adaptace tváří v tvář nestabilním klimatickým podmínkám nikdy nekončí – jak píše White, bude třeba je vytvářet a přetvářet stále znova.

Principy spravedlnosti

Jak by tedy měl design ve službách klimatické politiky vypadat? Autoři a autorky knihy A Planet to Win si jeho výstupy představují například jako všeobecně dostupnou veřejnou minibusovou dopravu typu helsinského Kutsuplusu, který úspěšně fungoval mezi lety 2012 a 2016, než byl jeho další rozvoj místní politickou reprezentací zastaven z důvodu striktních úsporných opatření. Kutsuplus byl založen na algoritmu umožňujícím flexibilní výpočet tras, které bylo na základě poptávky v danou chvíli třeba obsloužit. Sdílená autobusová doprava zajišťovaná veřejným dopravcem byla navržena za účelem redukovat počet aut v ulicích a poskytnout pracovní příležitosti finským řidičům. Budoucnost designu lze ale nacházet i v inkluzivních sociál­­ních službách, kooperativním zemědělství nebo vzdělávacích aplikacích, jež nám snad dovolí přehodnotit význam „platforem“, které v kapitalismu vznikají především za účelem geneze soukromého zisku. Jejich smyslem by přitom mohlo být posilování sociální soudržnosti a vztahu k místnímu ekosystému. Principy spravedlnosti se podle designérky Sashy Costanzy­-Chock, která na konferenci představila iniciativu Design Justice Network, musí stát součástí designérského procesu: ten by měl probíhat zásadně kolaborativně a stavět zájmy komunity vždy nad záměry designera.

Damian White si nicméně všímá, že ačkoli různé proudy „designu přechodu“ sdílejí názorová východiska, je pro ně charakteristická jen malá míra přímé politické angažovanosti. Na to ve svém příspěvku narážel také krajinný architekt Billy Fleming, který varuje před designérskou samolibostí a iluzí všemocnosti. Jeden ze svých článků s lapidárním názvem Design and the Green New Deal otevírá slovy: „Nevím, kde se vzal mýtus krajinných architektů jako zachránců klimatu, ale vím, že je načase se ho zbavit.“ Fleming naráží na to, že potenciál architektury či designu přispět k žádoucí společenské změně je možné naplnit pouze v úzké provázanosti s přímým politickým bojem, jehož protagonisty jsou zejména aktivisté, novináři, odboráři či angažovaná občanská hnutí. Designéři by podle něj měli vystoupit z komfortu elitní praxe a místo spektakulárních projektů prohlubujících sociální nerovnosti i ekologickou neudržitelnost vložit svou energii a kompetence do služeb politického programu, jakým je právě GND.

Ani Green New Deal však není neproblematický a některé jeho principy, jako například zmiňovaná zásada spravedlivého přechodu, mohou být vykládány různými způsoby. Podle Whitea je třeba vést diskusi především o tom, jak skloubit mnohdy nesourodé zájmy a požadavky dělníků ve fosilním průmyslu, marginalizovaných komunit či společností globálního Jihu. Příležitost k prosazení takto radikálního legislativního a investičního záměru se přitom otevírá zejména v momentech krize, které však stejně tak naléhavě vybízejí k „utažení opasků“, respektive utažení šroubů stávajícího systému. Možná je načase, aby si i intelektuálové – i ti čeští – začali více „špinit ruce“ politikou.

Autorka je teoretička designu.