Velká posluchárna hostující univerzity vypadala jako kinosál. Byla podlouhlá, bez oken a svažovala se směrem k pódiu. Dovnitř se vcházelo velkými dvoukřídlými dveřmi s kruhovými výplněmi z tmavě modrého skla. Znám je velice dobře. Stejné dveře udržovaly v sále tmu při promítání filmu a přes modré sklo bylo z chodby možné sledovat, co se děje uvnitř. Jako dítě jsem měl pocit, že se kinosál podobá fotoaparátu. Bylo to kvůli malému, před vnějším světem skrytému intimnímu prostoru uvnitř jeho těla, v němž se světlo obtiskuje do emulzní vrstvy filmového pásu. Ovšem přísně vzato, blíže má kinosál k fotokomoře. I tam se za speciálních světelných podmínek zjevuje obraz, byť je k tomu ještě potřeba čirý roztok, do kterého se ponoří fotografický papír a na něm se po chvíli začnou objevovat první rysy tváře nebo čehokoli jiného. Vypadá to jako malý velký zázrak. Pokud bychom tento proces podrobili psychoanalýze a to samé učinili i v případě kinosálu, potažmo filmového umění obecně, výsledek by byl podobný. A šlo by také o zajímavou iniciaci do světa modernity, jež bývá charakterizována mimo jiné odporem vůči všemu citovému či kouzelnému. „Ve skutečnosti je to ale v prvé řadě odpor vůči kýči, kterému moderní umění nastavovalo zrcadlo, film a fotografii nevyjímaje. Jak říká autorita: moderna vyznává estetiku vznešeného.“ To zaznělo na konec prvního příspěvku, poté následoval přiměřený potlesk a neformální diskuse.
„Každé umělecké dílo je modelem světa, tedy nikoli celého, ve vší jeho komplexnosti, ale jen jedné jeho části, nějakého uceleného souboru vlastností. Takový model je možné si představit jako věc, která tady teď před námi stojí na desce psacího stolu. Bude možná připomínat hodinový stroj nebo jiný podobný mechanismus, ale rozhodně by na něm mělo být možné demonstrovat poznání o povaze světa, kterého se umělci při jeho práci dostalo. A toto poznání se nám pak umělec pokusí předat. Aby ale takový model mohl vzniknout, musí být splněno několik podmínek. Tou nejpodstatnější je umělcova kompetence fungování světa vůbec nahlédnout a pochopit.“ V posledních slovech obecenstvo možná pocítilo určitou ironii namířenou směrem k umělecké komunitě. Stejně tak ale mohlo jít jen o důraz na slova „pochopit“. Nic víc a nic méně. Smyslem příspěvku ale rozhodně bylo něco jiného než ironizovat umělce nebo zvedat ukazováček při výčtu způsobilostí nutných pro uměleckou tvorbu. Proslov poté ještě pokračoval.
„Toto pojetí vychází ze starověkého konceptu, který dílo chápe jako výsledek interakce mezi tvořícím člověkem, jeho výtvorem a okolním světem. Dílo je reflexí a současně reprezentací toho, jak umělec reflektovaný svět pochopil. Je to uvažování, které se táhne od Platóna ke strukturalismu a dál až k dnešku. Podstatné je ale to, že tvůrce díla svou prací říká, co vidí, a my můžeme posuzovat, zdali skutečně spatřil jádro věci nebo jen její vnější znaky. V díle tím pádem musí být něco objektivně platného bez ohledu na to, jestli je to kompozice, divadelní hra, filmová komedie nebo báseň. Vyjádřeno stručně, umělecké dílo je ve svém základu identické s dílem vědeckým. A pokud není, pokud neumí objektivní poznání přinášet, jedná se o povrchní, či dokonce hloupý výtvor, který umění pouze napodobuje.“
Umělec je pak ten, kdo své poznání dovede předat, aniž by na rozdíl od vědce očekával, že jeho obecenstvo bude vybaveno odbornými znalostmi. Udělá to možná ve zkratce, v metafoře, postaví hyperbolu nebo probudí imaginaci, bude to cirkus, spektákl či komedie, ale rozhodně se dotkne jádra věci. Respektive měl by toho být schopen. A měl by to udělat s citem a zároveň přímo a přesně.
„To je tedy z našeho pohledu jediný podstatný rozdíl mezi dílem uměleckým a vědeckým v dnešním slova smyslu. Věda svá díla předává obecenstvu, aniž by se snažila zaujmout něčím jiným než samotným dosaženým poznáním. Umění jde ale dál a pečuje také o formu předávání získaného vědění. Tím vzniká nová věc, která je odlišná od původního poznání asi jako literatura od neobratně napsaného, byť věcně správného akademického článku. To, co vzniká, je takzvané krásno, či chcete-li estetično, jehož nedílnou součástí je pochopení fungování celého stroje, jenž je v úvodu zmíněným modelem světa. A nutno dodat, že i okamžik samotné konfrontace s poznáním, kterou nabízí věda, je možné chápat jako estetickou situaci. Je to vzrušující okamžik podobný objevení nového světadílu. Proto se pak volá: heuréka.“
Ano, i ve vědě lze spatřit stejné množství krásy jako při pohledu do kinosálu, jenž je fotokomorou a možná i malým intimním prostorem v nitru fotoaparátu. Uvnitř se světlo obtiskne na fotomateriál a zůstane tam i poté, co jej vyneseme ven do prostředí všedního světa. Nezmizí s úbytkem měsíce, ani když se rozední. Moderna není odkouzlená, je jen alergická na všechny formy kýče a chce od umělce, aby byl vidoucí. A pokud není, je to jen kolotočář. Na kolotočáři je ale něco romantického, co ho staví na tu správnou stranu řeky, na hloupém umělci nikoli.
Autor je muzikolog a občas komponuje.