Není obvyklé, že bychom se v průběhu pěti let vrátili k už zpracovanému tématu čísla. Fenomén umělé inteligence (AI) nicméně akceleruje takovou rychlostí, že tentokrát jsme se tomu nevyhnuli. Což neznamená, že už známe odpovědi na otázky, které jsme si kladli v A2 č. 19/2019. Naopak, neznámých ještě přibylo – i když se na ně mezitím můžeme ptát chatbotu. Neuronové sítě koneckonců už pár let zodpovídají miliony dotazů a nejeden z nás se pokusil s tímto moderním orákulem konzultovat i zapeklité úkoly.
My jsme AI zadali zdánlivě prostou úlohu. Původně měl tento editorial vytvořit ChatGPT, do něhož jsme vložili následující prompt: „Napiš do kulturního čtrnáctideníku A2 editorial o využívání nástrojů umělé inteligence jako vzdělaný muž středního věku, který je vtipný.“ Po přečtení vygenerovaného textu nicméně bylo jasné, že se psaní úvodníku přece jen nevyhnu. Ve svém slohovém cvičení chatbot mimo jiné uvedl: „Umělá inteligence se bezesporu dostala na cestu k tomu, aby naše životy zlepšila, a to v mnohem nenápadnější formě, než jsme si kdy mohli představit. Co je však třeba vzít na vědomí, je to, že umělá inteligence není samospásná. Je jako ten roztomilý, ale trochu neobratný pes, kterému musíte pořád říkat, co má dělat, aby nezpůsobil žádné škody. Pokud jí však umožníte rozvinout svůj potenciál a naučíte ji správně fungovat, může být vaším nejlepším přítelem.“
Jak je vidět, umělá inteligence se nijak nezdráhá přejímat obvyklý opatrný optimismus, neméně však tíhne ke klišé. A když dojde na strojové metafory, už to trochu bolí. Jinak řečeno, i průměrný český publicista by pořád ještě dokázal chatbotu s ledasčím poradit. Čtenáři a čtenářky A2 si to mohou vyložit i tak, že odebírat kulturní periodikum a udržovat jeho redakci při životě má i dnes smysl. Nejen robotům konkurujeme úspěšně.
Z hlediska kulturního časopisu tedy výpomoc umělé inteligence dopadla rozpačitě – ať už vinou stroje, nebo váznoucí spolupráce. V jiných oblastech je ovšem výrazně přesvědčivější, dokonce natolik, že v mnohých vzbuzuje obavy. Ambivalence ostatně provází strojové myšlení už od doby, kdy existovalo takřka jen ve fikčních světech, a trvá i poté, co se AI stala součástí každodenní reality. I tematické články tohoto čísla oscilují mezi nadšením a varováním, ani v jednom případě v nich ale nechybí fascinace – ať už jde o pohled na prompty jako nová zaklínadla a na umělou inteligenci jako návrat magické imaginace; úvahu nad dopady strojového učení na oblast kultury a vzdělání; články, které zkoumají, jaký dopad mají generovaná umělecká díla na podmínky kulturního provozu; nebo esej o dronech, co vám dovedou doručit pizzu, ale také vás můžou zabít. Stranou nemohla zůstat ani oblast práce, kterou technologie proměňují v přímém přenosu – a zatím se nezdá, že k lepšímu.
„Problém spočívá v tom, jak máme milovat lidi, kteří jsou naprosto zbyteční,“ říká Kilgore Trout v románu Kurta Vonneguta Pánbůh vám požehnej, pane Rosewatere aneb Perly sviním, který je až luddistickou obžalobou automatizace. K čemuž lze dodat, že problém nepředstavuje ani tak umělá inteligence, jako spíš její používání v intencích logiky neoliberálního kapitalismu. I pro naděje či nebezpečí spojovaná s umělou inteligencí totiž platí nietzschovská charakteristika „lidské, příliš lidské“.