Vydávání a prodej knih ze své podstaty nemohou být ekologické podnikání. Na výrobu konečného produktu se spotřebuje množství dřeva a ekologickou stopu za sebou zanechává i jeho distribuce a prodej. Lze samozřejmě využívat šetrnější způsoby dopravy nebo rozesílat objednávky méně často, ztlumit v knihkupectvích termostat a používat LED žárovky. Ale i když všechny tyto kroky mohou skutečně omezit ekologické škody, nevyřeší zásadní problém: každoročně rostoucí produkci knih. Ekologická rozhodnutí jednotlivců mají svou váhu, ale klíčové je chování „velkých hráčů“, a ti se apelům environmentalistických iniciativ zpravidla úspěšně brání. Výrazně pomohla energetická krize, která i větší podniky donutila hledat ekologičtější řešení. Se zajímavým nápadem, který by mohl vést ke zmírnění nadprodukce knih, přišla francouzská Asociace pro knižní ekologii, fungující od roku 2019: pokud knihkupec jeden měsíc v roce přestane nakupovat nové tituly, nejenže jednorázově ušetří peníze, ale také získá čas, který může věnovat péči o knihy, jež už ve svém obchodě má. S nadprodukcí souvisí i téma, o němž se ve slušné společnosti nemluví: skartace knih. V České republice se objem titulů vrácených nakladatelům pohybuje mezi dvaceti a třiceti procenty a velkou část těchto knih čeká likvidace. Jinými slovy, jsou recyklovány na krabice a další užitkové zboží. Někteří menší knihkupci se chlubí číslem okolo pěti procent. To je ideální stav, který je ovšem pro mnohé prodejny nedosažitelný. Velcí i malí hráči knižního trhu jsou uvězněni v tržní ekonomice, což mimo jiné znamená, že snížit výrobu je velmi komplikovaný krok. Jedním z nutných předpokladů omezení knižní produkce je zvýšení transparentnosti mezi jednotlivými účastníky knižního řetězce. Bez něho nelze vytvořit tolik potřebný tlak na nezodpovědné hráče.

„Neuvěřitelných 262 kg proti 47 kg, takový zápas tu ještě nebyl, nejen u nás, ale nejspíš ani na světě. Až teď, v Red Face! Proti sobě se postaví nejsilnější Češka Lucie Kotlárová a královna Regina.“ Citace z tiskové zprávy „zápasnické“ organizace Red Face láká na další turnaj, který předstírá, že má cosi společného s bojovými uměními, ale ve skutečnosti jde spíš o oživení někdejších freak show, byť do klece zvané oktagon nevstupují „hříčky přírody“ jako před sto a více lety. Promotérům tuzemských organizací Red Face či Clash of Stars evidentně jde o vytvoření co největšího bizáru. Že spolu zápasí dva mnohdy sotva známí youtubeři či tiktokeři, co dvakrát prošli kolem tělocvičny? Málo. Nevidomý proti vidomému s páskou na očích? Málo. A co takhle kulturista proti třem romským soupeřům? Právě olomouckého siláka a youtubera Karlose Bendu organizátoři z čím dál úspěšnější platformy Clash of Stars už potřetí postavili proti neadekvátním romským soupeřům. Nejprve to byli příbuzní Jaroslav a Diego Kotlárovi, kteří nad bývalým kulturistou několik let soustavně trénujícím MMA měli leda tak hmotnostní převahu, poté Bendovi čelili rovnou tři Romové, jeden po druhém, ale každý prakticky bez tréninku v tomto sportu. Nyní u konkurence můžeme sledovat dalšího zástupce rodu Kotlárů, dva a půl metráku vážící Lucii, jak se snaží vydobýt si svých patnáct minut slávy. Podobné turnaje degradují povahu jednoho z nejnáročnějších sportů vůbec, ať už si o něm myslíme cokoli. Především však zneužívají protagonisty, kteří povětšinou nejsou skutečnými influencery, ale spíše internetovými figurkami, posilují stereotypy a vyvolávají posměch či nenávist nejen k menšinám. Zatímco třeba neporažený romský boxer a kickboxer Václav Sivák může být pozitivním příkladem či vzorem, to, co produkují zmíněné organizace, není nic než pokleslé cirkusáctví.

„Demokracie rozkvétá, / byť s kosmetickou vadou. / Ti, kteří kradli po léta, / dnes dvojnásobně kradou,“ zpíval Karel Kryl v roce 1993 v písni Demokracie. Jeho skepse k polistopadovému vývoji do značné míry vyrůstala ze zklamání navrátivšího se emigranta, který nebyl českou společností přivítán s tak otevřenou náručí, jak si představoval. Navíc pro něj československá revoluce byla příliš sametová a ti, kteří jej vyštvali za hranice, zůstali nepotrestáni. Ať už ale hodnotíme jeho tehdejší odmítavý postoj jako odůvodněný, či nikoli, pramalá ochota podílet se na rozjařenosti „divokých devadesátek“ se dobovému mainstreamu zajídala. Dokonce natolik, že Kryl přicházel o posluchače. Jeho pateticky kritický tón, který se hodil k okupovanému a „normalizovanému“ Československu, zněl v době „svobody“ mnohým nepřípadně. Třicet let po písničkářově smrti jsou ale jeho jedovatosti na adresu polistopadové reality, zdá se, zapomenuty. Na Kryla můžeme s odstupem vzpomínat především jako na „tragéda národa“ z roku 1968. Deska Bratříčku, zavírej vrátka bude už navždy symbolizovat posrpnovou atmosféru (byť řada písní byla napsána ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy) a v nemalé míře i katarzní atmosféru roku 1989 – alespoň tedy pro ty, co ji zažili. U příslušníků mladší generace Krylovy písně někdy vyvolávají pohrdavý odsudek. Jejich patos je pro ně nesrozumitelný, snad i kýčovitý. Přitom kritika přítomnosti, kterou lze v mnoha z nich najít, je svým obsahem, když ne formou, vlastně nadčasová. I proto si ji už dvě dekády snaží přivlastnit národovecká scéna. Kryl se tak zařadil mezi „národní velikány“, kteří jsou projekčním plátnem, na něž si každý může promítnout, co se mu zlíbí: lásku ke svobodě i odpor k demokracii, světoobčanství i vlastenectví, odvahu k velkým slovům i kýč. Jak by na to reagoval on sám? Pravděpodobně slovy titulní postavy jeho Písně neznámého vojína: „Nasrat, jo, nasrat!“

editorial

...
#06/2024

historický román

„Dnes je historický román ve vyšších vrstvách beletrie ještě rozšířenější než ve vrcholné době svého klasického období na začátku 19. století,“ všiml si v často citovaném článku z roku 2011 britský marxistický intelektuál Perry Anderson. Jeho americký kolega Fredric Jameson na tento …

The Vince Staples Show

...

Leoš Kyša: Sudetenland

...

Proč je tolik historie?

K oblibě historických témat v současné literatuře

...

Experiment, který trvá

Litvínovský pokus o kolektivní bydlení

...

Selské bouře

...

V úterý 5. března jsem po celodenním úmorném editování textů šel hledat ztracenou sílu do sauny, ale našel jsem pouze intenzivní lhostejnost. Dnes by bylo dobré zemřít, pomyslel jsem si v úžasu nad náhlou mentální vytržeností z okolního dění. Po návratu domů jsem, stále ještě značně indiferentní vůči světu, zapnul počítač a první věc, která na mě vyskočila, byla zpráva o smrti undergroundového básníka a performera Pavla Zajíčka. To mě vrátilo zpět – nechci říct do života, ale zkrátka do běžnějšího modu prožívání. Zajíček se do tuzemské kulturní historie zapsal především jako frontman skupiny DG 307. Schválně v souvislosti s tímto tělesem nepoužívám přívlastek hudební, protože pro nejinspirativnější část jeho tvorby se hodí spíš adjektivum nehudební, případně antihudební. Český underground měl vždy minimálně jednu nohu namočenou v bigbítu, Pavel Zajíček však ukázal, že tomu tak nutně nemusí být. „Řada lidí skrze DG 307 začala chápat, že kultura je širší než jenom bigbít. Myslím, že tohle je Zajíčkova největší zásluha,“ prohlásil Ivan M. Jirous v seriálu Fenomén Underground. Alba Dar stínům, Pták utrženej ze řetězu a Torzo z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patří k nejosobitějším počinům v historii české experimentální hudby a bez veškerých pochyb snesou srovnání s tím nejprogresivnějším, co se v této oblasti ve stejné době dělo za našimi hranicemi. Při poslechu skladeb Lidi krve, Opustil mě anděl, D#, Sem slabší než myšlenka, Anarchistická milenka, Triptych nebo Měla perníkovou vůni mezi nohama člověk zapomíná na to, že „hlavní drogou českého undergroundu byl halucinogen lupilin, který je v pivu“, jak se můžeme dočíst v Jirousově Pravdivém příběhu Plastic People. Na Pavlu Zajíčkovi bylo sympatické i to, že se na rozdíl od mnoha jiných představitelů předlistopadové podzemní kultury nepohoršoval nad tím, že si dnes někdo dovolí kritizovat aktuální politický režim. Nepřivlastňoval si patent na disidentství, a přitom svým způsobem disidentem zůstal až do své smrti. Všichni víme, jak snadno se z undergroundu může stát establishment a z experimentu mainstream, o to víc je ale třeba ocenit tvůrce, který se této proměně celkem úspěšně bránil a dokázal si uchovat nejistou pozici na okraji. Doufejme, že v úterý 5. března bylo dobré zemřít.

Francouzské pojetí republikánského zřízení a základních hodnot vyjádřených souslovím „svoboda, rovnost, bratrství“ (na sesterství se jaksi zapomnělo) se učebnicově ukázalo při dvou nedávných událostech. V souvislosti s pohřbem Roberta Badintera, který byl v osmdesátých letech, během mandátu socialistického prezidenta Françoise Mitterranda, ministrem spravedlnosti, se pozůstalí vyjádřili, že si nepřejí přítomnost zástupců extremistických stran, a to ani pravicových, ani levicových. Ceremonie ale byla státní, probíhala ve veřejném prostoru – v pařížské Invalidovně – a byla financovaná z veřejných zdrojů. Navzdory přání rodiny zesnulého přišli i dva členové z krajně levicové strany Nepoddajná Francie (LFI). Nikdo nemůže nikomu zakazovat vstup na státní obřad, komentovala to LFI. Obdobná situace nastala o pár týdnů později při pantheonizaci účastníka francouzského protinacistického odboje, komunisty arménského původu Missaka Manouchiana, popraveného v roce 1944 v pevnosti Mont Valérien, a jeho družky Mélinée – s tím rozdílem, že se týkala extrémní pravice. Přítomnost Marine Le Pen a Jordana Bardelly z Národního sdružení označil člen francouzské komunistické strany Léon Deffontaines za popření všeho, o co Manouchianovi šlo. Missak Manouchian je prvním komunistou, který se dostal do francouzského Panthéonu. Kdyby přitom žil dnes, vztahoval by se na něj jako na cizince přísný imigrační zákon, který ve Francii před nedávnem vstoupil v platnost. To, že se mu dostalo největší státní pocty právě nyní, je tak trochu paradoxní. Stejně jako to, že se mu přišli poklonit Marine Le Pen a Jordan Bardella, jejichž strana imigrační zákon pomohla prosadit. Ale co by ne, koneckonců vzdali hold odvážnému člověku, který padl za svobodu Francie, tedy i za tu jejich.

Tak už známe širší nominace na největší českou literární cenu. Magnesia Litera se letos poměrně výrazně mění. Vcelku logicky zmizela cena za literární blog, protože tento formát už pomalu pohřbilo publikování na sociálních sítích. Na druhou stranu několik položek přibylo: jedná se o žánrové kategorie, které mají k Magnesii přitáhnout pozornost takzvaného většinového čtenáře. Je trochu sporné, proč volba padla na detektivku, fantastiku a humoristický žánr, a ne třeba na stále populárnější young adult literaturu nebo komiks. U žánrových kategorií jsou namístě pochyby i proto, že nebylo zveřejněno složení porot. Kromě velkých nakladatelství najdeme mezi nominacemi i ty méně známé, například Otoč nebo Propolys. Nebýt žánrových cen, někteří nakladatelé, jako například Straky na vrbě, Epocha či MOBA, by se do Litery jinak nedostali. Pokud jde o hlavní kategorie, nominace si víceméně rozebrala tradiční nakladatelství: Host, Argo, Paseka, Fra, Baobab, Labyrint nebo Albatros. Internetový deník Alarm v publicistických nominacích reprezentují knihy Hrdinové kapitalistické práce v Evropě Saši Uhlové a Továrna na lži Vojtěcha Pecky. Ve stejné kategorii je zastoupeno i nakladatelství Deníku N (rozhovor Renaty Kalenské s chirurgem Jiřím Froňkem o transplantacích orgánů) a Echo Press se souborem textů filosofky Terezy Matějčkové. Největším překvapením je zřejmě kniha z univerzitního MatfyzPressu o komunikaci vědy. Sympatické je dvojí zastoupení nakladatelství Kher, které se orientuje na romskou literaturu. Magnesia Litera představuje literární ocenění, jehož smyslem je poukázat na tituly, které by čtenáři mohli jinak přehlédnout. A minimálně v širších nominacích se jí to daří.

editorial

...