Zdá se, že jsme společností posedlou výkonností a osobním statusem, ale zároveň i společností bez jasného směřování a sdílených hodnot. Masová rezignace na veřejný prostor a důraz na osobní úspěch korunovali práci, za kterou dostáváme peníze, do pozice nejpodstatnějšího kritéria určujícího naši hodnotu a orientujícího náš pohled na svět a na druhé. Svět se zekonomizoval a vylil do tabulek.
Z práce, která tuto ekonomiku pohání, se čím dál tím víc vytrácí rovina poslání a zůstává jen pragmatický pohled na výšku příjmů a sociální status. Pojmy jako péče, veřejná služba a obnovitelnost jsou, i přes všudypřítomný ekologický kolaps naší planety, přehlušovány pojmy jako efektivita, zisk nebo růst. Práce vytvářející hodnoty je odsunutá prací vytvářející jenom peníze. Sociální nůžky mezi radikálně nadhodnocenou a radikálně podhodnocenou prací se rozevírají pořád víc a víc. Čím dál tím víc se vnucuje myšlenka, že lidská důstojnost je už dána jedině schopností dostát všem pracovním nárokům – ať jsou jakkoliv absurdní. Narůstající výskyt deprese přestává být osobním problémem a stává se problémem politickým. Jakoby hodnota práce zešílela a my s ní.
Proto se 44. sezonou ptáme: Umí současná společnost skutečně ohodnotit cenu naší práce? Pomáhá práce většiny lidí skutečně společnosti a přírodě, nebo je jenom vstupenkou do zóny neomezeného konzumu? Nepoužíváme svoji výkonnost k tomu, abychom překryli svůj vnitřní chaos? Chápeme důsledky našich prací? Je umění práce? Jak cenná a pro koho? A co studium – připravuje nás k tomu, abychom čelili úkolům budoucí potřebné práce, nebo je spíš iniciací do světa práce beze smyslu? Neuniká nám pak kvůli umělé práci práce skutečná? Třeba práce na veřejném prostoru? Práce na mezilidských vztazích? Práce na sobě samém? A kdo ji ohodnotí? Neblíží se ale nakonec čas nové éry – éry práce strojů? Co bude naší prací v takovém světě? A vůbec – bude mít komu budoucí práce sloužit?