Konec solitéra

a co víc – postupuje vítězně po evropských filmových festivalech (hlavní cena festivalu v San Sebastianu). Režisérovi takový úspěch ze srdce přeji. Vím o jeho opravdovosti a zaujatosti pro věc, o jeho nikoli vnějškové obětavosti i o tom, že si v životě věci neulehčuje, ale jde neokázale, solitérsky za svým. To vůbec není samozřejmé, a já to nepíšu ani proto, že bych si tím činil alibi pro své výhrady, které se teď pokusím dát dohromady.

Film pracuje s jednoduchým, ale důležitým poselstvím: štěstí spočívá ve vztahu k druhému člověku a hodnota tohoto vztahu se projevuje solidaritou, nezištností a potlačením egoismu. Takový záměr si nezaslouží zesměšňování, nezaslouží si ale ani trivializaci, k níž přitom jaksi ze své podstaty tíhne. Přesáhne--li právě ono zjednodušení jistou mez, uskutečňuje se v uměleckém díle jako moralita, případně jako červená knihovna. Obávám se, že to je případ Slámova filmového příběhu, toho oddaného, ovšemže ušlechtilého konání dobra, které ke své demonstraci používá nadmíru silných citových páčidel (bezprizorné děti) a tezovitých modelů (antagonismus cosi jako „město“ – cosi jako „venkov“, narušená civilizace – přirozenost etc.).

Konkrétně jde o nepropracovanost vztahů mezi protagonisty, kteří jsou přitom spojeni jakousi osudovou vazbou až oddaností. Tyto vztahy, zrozené snad kdysi v panelákovém dětství, jsou ve filmu od začátku již předem dané a nijak se neprohlubují. Na jedné straně je dvojice Tonda (Pavel Liška) a Monika (Tatiana Vilhelmová), kteří se přes různé překážky propracovávají k milostnému citu, ovšem není to jednoduché, neboť „Monča“, jinak „skvělá holka“, musí konečně poznat, kde ho ve skutečnosti hledat, což jí nějakou dobu trvá. Divák to ví od začátku – u Tondy. Ten je po celou dobu nezpochybnitelným rezervoárem citu, oddanosti, obětování se, jen si ho ono „štěstí“ musí konečně najít. Postava je to ovšem poněkud pohádková už svým vzezřením, mluvou a gestikulací, takový retardovaný hodný čert a hloupý Honza, kutící stále něco na rozpadlém dvorku u své rázovité tety (Zuzana Kronerová). Tvor je to sice veskrze sympatický, vždy ochotný pomoci, vždy při ruce, ale zároveň pasivní a povolný až do masochismu, což je demonstrováno ad absurdum v hororové výtahové scéně, kdy se bezmocné spodní poloviny jeho těla zmocní démonická třetí z trojice, Dáša (Anna Geislerová).

Tato postava je jakousi „lady Macbeth z mosteckého újezdu“, temná bytost, zmítaná pudy a vášněmi, sebedestruktivní psychopatka a svobodná matka s dvěma malými, věčně ječícími dětmi na krku. Všechnu energii této ženy spolyká její vůle „uhnat chlapa“, užít si v té nuzotě nějakého vzrušení, nějakého vytržení z nouzového životního programu, ve kterém uvízla. Geislerová hraje tuto nejzajímavější postavu filmu skvěle, ale kde se taková extravagantní „bohéma“ (významný detail, kdy na své hábity věší „náhrdelník“ z bukvic či žaludů...) na severočeském sídlišti vzala, to ví pouze režisér, který nám to však ve svém filmu neprozradí. My sledujeme jen její pokračující pád do duševní nemoci, z níž se ale v závěru filmu vrátí snad vnějškově vyléčena, ale jako ještě větší mrcha... Vůbec neocení, že dětí, které zůstaly po její hospitalizaci chuděry opuštěné, se nezištně ujme obětavá Monika, která dokonce zruší cestu za svým hochem do Ameriky a spolu s Tondou s nimi prožívá krátké štěstí v barabizně za městem. Když jsou v nejlepším, uprostřed narozeninové oslavy, přiřítí se Dáša a ty štěstí náhle zbavené chudáčky jednoduše drapne a naloží do naleštěného bouráku, pochopíme, že konečně sehnala chlapa, kvůli němuž předtím tak vyváděla. Štěstí bude nutné hledat jinde. Naleznou ho ti dva?

Nechci nijak ironizovat takto demonstrovaný protiklad mezi dobrotou a špatností, ale tvrdím, že si tady Sláma příliš usnadnil úkol, i když právě tím dojal rozhodující část diváků a recenzentek. Je velmi málo pravdě­podobné, že se lze ujmout dvou malých dětí, jejichž matka je dlouhodobě hospitalizována, tak jednoduše, jak to ve filmu učiní Monika s Tondou. Nepochybně by už za pár dní do jejich oázy štěstí zasáhl sociální úřad, což věděl i malý Kolja. Ale budiž.

Daleko podstatnější mi připadá, že tento klíčový motiv rozhodování, zda tedy obětovat své soukromé „štěstí“ službě jiným, zde tedy dětem, není ve Slámově filmu veden jako střet či jako konflikt, ale jako předem hotová teze. Ta není navíc nijak zproblematizovaná takovými „banalitami“, kde na to budou oni mladí lidé brát, kam své malé „svěřence“ uloží, když bude chladno, zda skutečně lze Arkádii nalézt na onom statku, kde bydlí společně se stádem koz, bez elektřiny, v barabizně, do které ze všech stran teče a jejíž zdi sotva stojí. Spíše se domnívám, že je to součást romantické utopie, kterou sice nechci tvůrci vymlouvat a mám pro ni sympatie, ale ve vyznění snímku působí jako kýčovitá iluze, která film zbavuje sociální konkrétnosti a s prominutím: životní pravdy. Co je tam například bez milosti zachyceno z výjimečnosti devastovaných a vylágrovaných severních Čech, jeho nejzničenější části, Mostecka? Kulisa na pozadí srdce­ryvného, či spíše slzy ronícího poučení, že všude žijí lidé dobří a zlí.

To mi právě na Štěstí připadá nejproblematičtější, jak oproti neučesaným, anti­iluzivním a drsně sarkasticky – a samozřejmě s velkou slámovskou empatií – snímaným Divokým včelám tento film hladce a přehledně plyne, jak bez problémů nabízí všechno, co standardní film, který se chce líbit poskytuje ve stejném balení. Ano, myslím na scény „hereckého koncertu“ rodičů Moniky a Tondy, složených z manéžních výstupů Boleslava Polívky, trapno-komické Simony Stašové a sem počítám i nepatřičně, do očí bijící exotický zjev Mikuláše Huby.

Bohdan Sláma, myslím, chtěl natočit právě takový film, a v tomto smyslu mu všechny pocty, které jistě ještě přibudou, přeju. Mělo by se však o něm přestat mluvit jako o filmovém solitérovi a uměleckém tvrdohlavci.

Autor je literární a filmový publicista.