Československo byl těžší úkol

Záhy po „anno mirabilis“ (1989) se začal zcela nezázračně rozpadat Svaz sovětských socialistických republik a brzy pak i Socialistická federativní republika Jugoslávie. Střílelo se, vypalovaly domy, jedni vyháněli druhé. Dodnes se na území některých nástupnických států SSSR a SFRJ občas střílí a vypaluje. Statisíce lidí tam žijí v uprchlických táborech.

Jak se do této společnosti dostalo Československo? To přece nevzniklo jako „socialistické řešení národnostní otázky“. Bylo společným dílem profesora Masaryka, Beneše a Štefánika, nikoli komunistických maršálů Stalina a Tita. Vybojovali je na všech frontách první světové války desítky tisíc legionářů. Bylo pak obnoveno po další světové válce, v níž Češi a Slováci opět bojovali, ale nikdy proti sobě, tak jako příslušníci národů SSSR a SFRJ.

Nabízí se námitka: ale my Češi a Slováci jsme se rozešli, aniž padla jediná facka, pokojně, ba vzorově. Celý svět nás přece obdivoval, Klause a Mečiara dokonce kdosi navrhoval na Nobelovu cenu míru…

Rozdílnost blízkých

Patřil jsem k těm, kteří nebyli přesvědčeni o tom, že Češi a Slováci společný stát skutečně chtějí rozdělit. Nenajdeme totiž v Evropě dva národy, které si rozumějí každé slovo, a přitom se v tolika ohledech odlišují: historií, geopolitickým osudem, regionální pestrostí, mentalitou, právním řádem, melodikou lidových písní, náboženskou vírou… Takovou míru rozdílnosti dvou blízkých národů, které si nikdy vážně neublížily, poklá­dám za vzácnou příležitost k vzájemnému duchovnímu, kulturnímu obohacování. Vnímat sebe i svět dvojíma, nejen českýma, ale i jinýma – slovenskýma očima! Netušil jsem ovšem, že bude tolik našinců, kteří si po 1. lednu 1993 oddechnou: konečně sami! Dnes je Česká republika etnicky nejhomogennějším státem Evropy (po Islandu).

Spory o to, kde byl začátek konce projektu, který tu po roce 1918 usiloval uskutečnit cosi jako středoevropské Švýcarsko, nelze rozhodnout. Jisté je, že zaděláno na rozchod bylo už dříve. Nikoli však fatálně. Na počátku devadesátých let to byl stále ještě příběh s otevřeným koncem.

Většina české politické reprezentace neměla však o historii, hloubce a citlivosti česko-slovenských vztahů ani ponětí. Vzpomínám si, jak poslanci České národní rady zaplnili jednací sál, když jim její místopředseda Václav Žák nabídl večerní doučovací hodiny z dějin. To byli ti, kteří alespoň věděli, že nic nevědí. Ti přišli.

Spory o kandidáta Občanského fóra (OF) a Verejnosti proti násiliu (VPN) na funkci prezidenta vyjevily, že u mnohých Slováků hraje významnou roli manko sebevědomí; šlo jim o zviditelnění Slovenska, a ne o prezidenta či demokracii. Ostatně tak jako nám Čechům byl na jaře 1848, kdy Palacký píše odmítavý „Dopis do Frankfurtu“, o cosi bližší národní zájem než občanské svobody a jakési volby. Dubček byl i pro Slováky z VPN politicky i lidsky stěží přijatelný, „socialismus s lidskou tváří“ skoro nikdo už nechtěl, avšak, málo platné, trvali na tom, že je to stále nejznámější Slovák na světě.

Byla to doba, kdy lidé byli mimořádně vnímaví a citliví na symboly a gesta. Václav Havel nejel hned druhý den po svém zvolení hlavou státu do Bratislavy, a tak se tam v katedrále (za tureckých časů v Uhrách korunovační) svatého Martina nesloužila slavnostní mše. Dříve než na Slovensko zamířil do Mnichova a do Berlína. Jistě, šlo o gesto plné velkorysé evropské představivosti: vyjděme vstříc tragické, bolavé minulosti a vyrovnejme se s ní. Ani profederální Slováci mu však nemohli rozumět: nejdříve přece pracujme na jednotě Československa!

Hry s ústavou i jménem

Začátkem ledna 1990 OF a VPN rozhodly, že ve volbách v červnu budou zvoleny zákonodárné sbory jen s dvouletým mandátem. To proto, říkalo se, aby se volby mohly konat podle nové ústavy, která také vyřeší vztahy mezi republikami a federací. Bylo to při nejlepším troufalé, spíše však nezodpovědné rozhodnutí. Unitární Polsko se dohadovalo o nové ústavě osm let, proč my bychom to měli s nefunkční federací a plni starých ran, křivd, předsudků a mindráků dokázat za pouhé dva roky? Ve skutečnosti ještě mnohem dříve, aby bylo možné na základě schválené ústavy přijmout volební zákony a volby vyhlásit. Hnutí OF a VPN tehdy spáchala politickou sebevraždu. Ale právě že nejen svoji.

Bylo tenkrát třeba trvat na normálním, čtyřletém mandátu, možná i delším. Jako vítězové jsme na tom mohli trvat. Měli jsme odpovědnost nejen za převzetí moci, ale i za to, co s ní uděláme. Dva roky jsou pro transformaci jen začátek, nemůže ještě přinést plody, aby bylo možné jít s nimi do voleb.

Ani v jednom z hnutí však nebylo však mnoho chuti proměnit se v normální politické strany a soutěžit o moc. Snad to dokonce někteří pokládali za cosi ušlechtilého. Po dvou letech tak šlo původní disidentské jád­ro OF do voleb už pod hlavičkou Občanského hnutí – a šlo do nich jako na porážku...

A co ústava? Na té přece závisela budoucnost společného státu! Ústava se jaksi... nestihla. Že to tak dopadlo, nelze považovat za spolehlivý důkaz vůle rozdělit stát; byl to také vedlejší produkt nezkušenosti a chabé vůle k moci první garnitury OF a VPN.

V únoru 1990 následovaly trapné spory o název státu: slovenská politická reprezentace bez uzardění trvala na oficiálním názvu, o němž věděla, že je v něm hrubá chyba: „Česká a Slovenská federativní republika“. Buď malé „s“ v adjektivu „slovenská“, anebo jsou tu dvě federativní republiky: česká a slovenská. Bylo za tím tušit nebezpečné manko slovenského sebevědomí.

To všechno naznačovalo již po prvních čtyřech měsících, že společnému státu půjde o život. Nejen to: bylo zřejmé, že obě strany jsou nepřipravené, že jim chybí empatie, jakož i schopnosti produktivně vyjednávat, a že tedy šanci mohou dostat ti, kteří budou ochotni využít potíží ve svůj prospěch. Že se jim bude hodit nějaký ten nepřítel. Nebo jeho obraz. Potřebovali jsme ze všeho nejvíce čas – a právě ten jsme si dobrovolně odebrali.

Federace zdola

Na české straně se zprvu skoro všichni politici hlásili ke společnému státu: většina chtěla ovšem nefunkční federaci opravovat od střechy, „shora“, devolucí. Dohadovat se z Prahy s republikami o tom, kolik mají mít kompetencí. Takto „shora“ vznikly však ty méně stabilní federace – Jugoslávie, Belgie, Kanada. „Zdola“ pak Spojené státy, Německo, Švýcarsko.

Patřil jsem k  malé menšině, která chápala, proč byla tehdejší federace pro Slováky ne­opravitelná: vznikla dva měsíce po okupaci země (v říjnu 1968), v situaci, kdy byla Čechům naprosto lhostejná, ba protivná. A i tato pookupační federace byla do dvou let zcela znormalizována: Husák byl tehdy již více komunistickým centralistou než „slovenským nacionalistou“ a všechny významnější pravomoci republik vrátil do Prahy. Na začátku devadesátých let byla pro Slováky federace něco jako neplatně uzavřené manželství.

Proto jsem byl přesvědčen, že je třeba konstituovat ji vlastně znovu, „zdola“. Posílit obě republiky a nechat je svobodně se vyslovit pro společný stát (anebo proti němu). Proto jsem se také dostával do konfliktů s Václavem Klausem (jako český premiér s federálním ministrem financí) kolem rozpočtu, jak to nedávno na svých webových stránkách připomněl.

Slováci si vesměs přáli „nový začátek“, takzvanou státní smlouvu mezi národními parlamenty, aby mohli konečně svobodně říci „ano“. Český protiargument byl malicherně formalistický: to by ale znamenalo, že současná federace bude muset být alespoň na vteřinu, na dvě rozpuštěna a vy, Slováci, tohoto okamžiku využijete a ze společného státu nám prchnete (Jan Kalvoda)! S takovouto mírou malichernosti a nedůvěry se ovšem dílo nemohlo zdařit.

Konečně sami?

Málokdo přitom skutečně věděl, co je federace a co konfederace. Vladimír Mečiar si jednou naběhl na mou provokativně míněnou otázku a smrtelně vážně, s profesorskou důkladností vysvětlil sněmu VPN, jaký že je zásadní rozdíl mezi suverenitou a svrchovaností, ačkoli samozřejmě není žádný. V této bídě amatérského konstitucionalismu jsem nabídl „dvojdomek“ jako poslední zkoušku: zanechme chaotických debat o formách vícečlenných států a řekněme si, zda vůbec chceme nějak, jakkoli, bydlet spolu. Někteří pochopili, jiní se mi dodnes posmívají.

Pravda ovšem je, že sestavit dvoučlennou federaci je obtížný úkol. Nedá se v ní hlasovat, musí se spoléhat na vůli k dohodě. Proti faktické přesile početnější poloviny se do ústavy zamontovávají záruky mající omezit přehlasování. Jsou ovšem vždycky znehybňující a vybízejí k vydírání.

Nakonec úplně posledním a rozhodujícím podnětem k rozchodu bylo něco, co asi vypadalo (nebyl jsem u toho) jako zkouška nepřipraveného studenta prvního ročníku práv: tak vy chcete pro Slovensko mezinárodně právní subjektivitu a zároveň hodláte setrvat ve společném státě? A Mečiar to buď opravdu pošetile chtěl, anebo předstíral, že věří, že je to možné. V každém případě neuměl látku. Profesor (titul obdrží až později) Klaus vstává v tomto obraze od stolku pod platanem na zahradě brněnské vily Tugendhat a říká, dobrá, dál už nemá smysl pokračovat, konec, seberte si index a příště už ani nechoďte. Logicky vzato má pravdu. Využil příležitosti a vzal mizerného žáka za slovo. Čekal to Mečiar? Chtěl to?

Československo se rozdělilo. Jistě, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Byla tu však příležitost k  velkorysosti, k náročnému soužití v obohacující rozmanitosti. Místo toho slavily vítězství „národní zájmy“. Konečně sami! Jistěže, národní zájmy existují, ale bojovat za ně je lehčí, přitom však nebezpečnější úkol. Protože zájmy má každý národ jiné, často protichůdné. A nepřítele či jeho obraz touží mít každý populista.

Obrazy lze však pozorovat z mnoha úhlů. Dva muži pod platanem mohou také být předseda představenstva velké společnosti s ředitelem pobočky, která vyžaduje hodně investic, avšak přináší málo zisku, a ředitel si pořád vede svou, že sám by prosperoval lépe. A předseda představenstva mu tu možnost poskytne.

Dost možná že tento úhel pohledu je i aktuálnější. Koneckonců členské státy Evropské unie stojí dnes před obdobnou volbou: každý za své? Možná jsme jen předběhli sobeckou dobu. Chtěli jsme v „národním zájmu“ přetnout penězovod na Slovensko, teď „národní zájmy“ bohatších přiškrcují kohoutky nám.

Autor je první místopředseda Senátu PČR.