Staré dobré časy jsou na houby

Je tomu už několik let, co jsem se přestala těšit na nové filmy Woodyho Allena. Po mnoha trpkých zklamáních, kdy se mé pocity v kinosále pohybovaly mezi nudou, lítostí a studem, jsem na některé z posledních filmů ani nešla, a tak se omlouvám, jestli budu v tomto ohledu nespravedlivá. Avšak filmy jako třeba Hollywood v koncích, Darebáčci nebo Melinda a Melinda byly pro mě pouze jakýmsi usilovným hledáním starých dobrých časů, které sem tam sice na plátno skutečně probleskly, bylo však za nimi cítit tolik upocenosti a dřiny, že z vysílení nakonec ani nebylo čemu se smát nebo co obdivovat. O to větším překvapením je pro mě Allenův nejnovější film Match Point, nad kterým snad domácí distributoři nezlomili definitivně hůl, a budou jej tak moci brzo vidět i čeští diváci. Netvrdím, že Match Point je mistrovský kousek, který se zapíše do dějin kinematografie zlatým písmem, rozhodně je však velmi příjemný energickým nádechem Woo­dyho Allena do jeho snad další tvůrčí etapy. Změna prostředí, i když v tomto případě vynucená finančními okolnostmi, někdy dokáže dělat divy.

S trochou nadsázky lze říct, že z předchozích Allenových filmů zůstaly v Match Pointu jen úvodní a závěrečné titulky v tradiční typografii. Vše ostatní je jiné. Začněme od těch méně podstatných, ale určitě také ovlivňujících faktorů. Sbohem, New Yorku, vítej, Londýne! Allen dokazuje, že umí nahlédnout do podhoubí jakéhokoliv města, že to, co se mu dříve dařilo s jeho milovaným Big Apple, nemá nic společného s city, ale především se skvěle zvládnutým filmovým řemeslem. Pečlivě vybírá téměř až archetypální zákoutí Londýna: správný park, správnou galerii, správný prosklený mrakodrap, správnou restauraci na „brunch“. Do tohoto přesného soukolí zapadá i londýnská opera, která bez milosti nahradila v hudebním doprovodu filmu Allenovu srdeční záležitost – jazz.

Jediné, co zůstává podobné, nikoliv však stejné, je takzvaná high society, smetánka, prostě ti, kteří se prý šťastně narodili. Tentokrát však na rozdíl od svých newyorských filmů nahlíží Allen do společnosti, jejíž členové jsou spíše bohatší než většina z nás, nikoliv však chytřejší. Možná i díky tomu je tak jednoduché do ní proniknout, jako v případě hlavního hrdiny, tenisového trenéra Chrise, a možná i proto je Allen k londýnské smetánce o poznání přísnější a cyničtější než „ke svým“ Newyorčanům. Nečekejte tedy žádné návaly smíchu. Match Point je spíše film, kdy se párkrát uchichtnete a pak se za to ještě několik minut stydíte.

Allen útočí na pohádkově bohatý rodinný klan jasnými zbraněmi: tenisový klub, královská opera, úspěšná firma, střílení křepelek, společenské večírky, domácí knihovna s tisíci výtisky. V takto krátkém sledu se může režisérova volba zdát příliš povrchní a prvoplánová. Allen však vše zmíněné ukazuje s takovou samozřejmostí a přirozeností, že jsem nad tím ani jednou nezakroutila hlavou. Svou roli určitě sehráli až na výjimky angličtí herci, ve svém projevu přeci jen trochu odlišní od svých ostřílených hollywoodských kolegů, se kterými Allen ne příliš šťastně experimentoval v předchozích filmech. Jeho touha objevovat nové hvězdy a zároveň své múzy byla tentokrát pro diváky bezbolestně utišena Scarlett Johanssonovou v roli neúspěšné herečky-milenky, která jako obvykle obohacuje přesné herecké provedení silnou dávkou charismatu. Přeci jen je však její postava vedlejší, a tak ji zastiňuje jak Emily Mortimerová jako bohatá podváděná manželka Chloe, tak především ústřední postava, trpělivě šplhající po společenském žebříčku vzhůru, nevěrný chudý manžel Jonathan Rhys-Meyers. Tento irský herec (Sametová extáze, Blafuj jako Beckham, Jarmark marnosti) dokáže být zároveň krásný, obětavý a chápající stejně jako chladný, sobecký a zákeřný. K jeho bezchybnému výrazu ve tváři jsem cítila ke konci filmu takový odpor a opovržení, že jsem byla ochotna spolknout i na první pohled scenáristicky přehnanou vraždu, kterou nakonec Chris vyřeší stále komplikovanější milostný trojúhelník.

Jediný problém filmu bych tak paradoxně viděla v jeho názvu Match Point, na který navazuje jakoby druhý plán filmu, sledující téma náhody a štěstí. (Match point je ve sportu rozhodující moment zápasu, buď teďka vyhrajete, nebo taky ne a pak můžete hodně rychle prohrát.) Chris se dostane náhodou do snobské společnosti, náhodou mu nakonec projde i vražda. Jenže tohle mravokárné poučení, že by se něco podobného, kdyby osud chtěl, mohlo stát každému z nás, mi přijde poněkud přepjaté a hlavně pro výsledný film docela zbytečné. I bez podobných hrátek se štěstěnou je Match Point zajímavý film, který, oč méně je „staroallenovsky“ vtipný, o to více ukazuje Woodyho Allena v nové podobě ostrého společenského kritika. Určitě lepší než další vratký a omšelý krok ve starém známém New Yorku.

Autorka studuje filmovou vědu na FF UK.

Match Point. USA 2005. Scénář a režie Woody Allen, kamera Remi Adefarasin, střih Alisa Lepselterová, hrají Scarlett Johanssonová, Jonathan Rhys-Meyers, Emily Mortimerová, Matthew Goode.