A hračky a knihy, které pak dívky a chlapci dostávají, tyhle získané povahové vlastnosti rozhodně nezmění. Oddělení hraček ve velkém obchodním domě před Vánoci jsou v tomto smyslu poučná: vypadají jako hromada dat pečlivě vytříděných před načtením do počítače. Aby ze stroje na výchovu vypadla dívka, je třeba vložit nádobíčko, miniaturní vysaváčky, kolíbky, panenky, celou parádu k líčení se, pečování a vedení domácnosti. Aby vypadl chlapec, je třeba naopak zvolit všechno, co povzbuzuje iniciativu a inteligenci, lodě, letadla, nářadí, stavby, celou parádu indiánského náčelníka, Zorra nebo astronauta.
V roce 1974 jsem si všimla „nové“ hračky: bylo to roztomilé miniaturní WC s nádržkou, splachovadlem, štětičkou na h... a se zásobníkem na toaletní papír! Schválně hádejte, pro které pohlaví byla určena... Nemůžu věřit, že kdyby se Freud dnes prošel po oddělení dívčích hraček, mohl by nesouhlasit se Simone de Beauvoir a neuznat, že ženou se člověk nerodí, ale stává. Dobrovolně nebo násilím.
Benoite Groultová: Budiž žena!
Částečný úvazek od počátku devadesátých let patří k ideologii určené všem vrstvám společnosti. Částečný úvazek se ženám – nikoliv však mužům – předkládá jako zázračné řešení ke skloubení rodiny a zaměstnání. Zároveň však upevňuje binom žena/rodina a zprošťuje muže úkolů, o něž by se s nimi ženy rády rozdělily. Nejhorlivějšími advokáty částečného úvazku jsou zastánci mateřského instinktu.
Elisabeth Badinterová: Tudy cesta nevede
Když je člověk mladý, vypadá stále mladě, když je starší, bývá už stejně pozdě.
Elfride Jelineková: Milovnice
(…)
Jakže můj život pravila
Byla jsem jiná sama sebou
Jiná v životě jiná sama v sobě
A já ti druzí
A přece mé tělo má tvář mé oči
Co jsem viděla
Nebo co viděli druzí
Co vidíš ty
(…)
Paul Eluard: Veřejná růže
Muži se věší častěji než ženy, jež dávají přednost utopení. (…)
Ženy milují také plyn z uhlí, skok z okna, jed.
T. G. Masaryk: Sebevražda
Psaní mi přináší úlevu, je to alibi, omlouvá mé nicnedělání.
Eugène Ionesco: Střípky deníku
V dětství se do mozku vryjí brázdy, stopy toho, jak se dítě naučilo přežívat. V dospělosti je ty brázdy stále slyšet, protože se ozývají v srdci. Často vyzvánějí, třeba i němě, a jen občas usnou za horkého odpoledne někde v poli, kde není stín. Přežívání brání životu…
Yveta Shanfeldová, in Literární noviny
A to je moje peklo. A moje největší bolest je, jak se mi všichni ztrácejí, já za nimi chodím, a místo abych se radoval ze setkání, pozoruju s úzkostí jejich tváře, pozoruju, jak je pustoší smrt, oni mi něco vypravují a já poslouchám, jak jim zastaral hlas, já už je slyším jako ozvěnu. Já jenom hledím a vrývám si do paměti tu milovanou tvář. A já vím, že každý okamžik, kdy s nimi jsem, je nenávratně pryč, a že bude jednou jeden poslední a já ho nijak nebudu moci zadržet, já i když budu volat ne, Smrti, ne, já ji neuprosím ani neukřičím a pak jednou mě obklopí obrovská prázdnota, kde už nebude ani ozvěn, nebude nic, nikam nikdo nepůjde, nepotkám na cestě k Horní Vsi už nikdy tam nikoho nepotkám.
Zbyněk Hejda: Nikoho tam nepotkám
(…)
Vše, co by vedlo k vytváření nových věcí, se dnes zapovídá.
Neboť dalších věcí netřeba. Svět je již hotov – jenom jsme si toho dosud nestačili všimnout, pro samé svírání zakázek a pověření a práva. Vše potřebné a krásné by tady někde již mělo být, k nalezení ve vratkých domech, slovech, odrazech vodní hladiny. Všechno už je. A v tomhle skutečném spočinutí nechej položit mé ruce na své, protože bude šábes a i rozdělávání ohně se zapovídá.
Petr Hruška: Zelený svetr
Vypisovala Kateřina Rudčenková, básnířka.