XI. pražský industriální festival

Devátého a desátého prosince se Praha stala opět dějištěm akce, která se odehrává vždy o víkendu po skončení Alternativy a přibližně tři týdny po Maratonu soudobé hudby a jejíž konání lze považovat za tradiční ukončení každoroční festivalové sezony. Pokud chce divák zhlédnout všechny tři akce, bývá v půli prosince hudbou už tak unaven, že konzumní charakter Vánoc se mu jeví jako svůdné světlo na konci avantgardního tunelu.

Ke strategii pořádajícího sdružení Ars Morta Universum patří zásada konat každý ročník na jiném místě. Po loňském kinu Morava byl zvolen opět kinosál, tentokrát žižkovské Aero. Během dvou dnů se již tradičně představilo deset účinkujících plus dva DJs (Maldoror a Nika 77), kteří bavili publikum po skončení hlavního programu.

Trochu smutně musím konstatovat, že nejkvalitnější část programu letos spočívala na bedrech zavedených umělců, žádný objev z řad méně známých jmen (jako tomu bylo vloni, kdy český postindustriál obohatila v anonymitě dlouho pracující dvojice Tábor radosti) se nekonal. Silácká póza německých Thoroforn nebyla přes jistou chytlavost nijak invenční, jejich krajan Fragment King ze všeho nejvíce připomínal pubescenta pózujícího před zrcadlem se svou první (bas)kytarou, rakouský Institut D.O.L. se po počátečních hlukových rozpacích a politických deklamacích přinutil k zajímavému ambientu a vzápětí trochu shodil snahou přimět publikum k mávání hořícími zapalovači.

Hvězdou přehlídky byl jeden z nestorů industriálu, Američan Stefan Weisser, tvořící (mimo jiné) pod pseudonymem Z’ev. Bubeník, básník, autor zvukových instalací a esejista Weisser (nar. 1951) je virtuózní hráč, improvizující na bicí nástroje převážně vlastní výroby. Skrze svou hru zkoumá možnosti zvuku coby specifické řeči (viz africké tamtamy) a neverbální poezie, mnohdy se dostává až k symbolickým a mystickým přesahům – jeho album The Sapphire Nature, které vydal John Zorn na svém labelu Tzadik, je bubenickou interpretací Kabaly. Z’evův (bohužel dost krátký) set se odehrál ve čtverci z nejrůznějších bicích (velký buben a různé kovy), v němž hráč seděl a jednotlivá čísla věnoval vždy jedné ze čtyř stran. Zajímavá byla především hra na ozvučený plech, na nějž Z’ev kromě obligátní „bouřky“ hrál i jako na metalofon – horní hrana plechu byla totiž na několika místech naříznuta a výška zvuku mezi jednotlivými řezy se lišila. Číslo pro dvojici rour s jedním koncem uzavřeným plastem bylo dynamickým „duetem“ kovově znějících těl trubek a plastových zakončení, jejichž tlumený zvuk připomínal baskytaru či ozvučenou basovou pružinu Einstürzende Neubauten.

Dvojice Job Karma se po vydání čtyř alb stala nejprodávanějším artiklem polské industriální scény a v Praze hrála již mnohokrát – tentokrát snad nejlépe. Patří k širšímu okruhu Ars Morta Universum a po vzoru pražského festivalu pořádá již několikátým rokem industriální festival ve Wrocłavi. Hudba Job Karmy je chytlavou směsí pomalých temp, minimalistických rytmů a chytře vy­užitého zvuku tónových generátorů a analogových kláves. Napětí, které z tvorby dvojice čiší, je dáno kombinací neosobních repeticí a hlasových samplů (jejichž exaltovanost je díky opakování ve výsledku zcela chladná) s jemným dotekem psychedelie. Ten je zprostředkován právě retro zvukem varhan a – nyní nepoužité – kytary v úsporně gilmourovském stylu. K Job Karmě neodmyslitelně patří kvalitní videoprezentace animovaných vizí přetechnizované společnosti řítící se bezmocně zpět k barbarství. Z videoprojekcí, které používali téměř všichni vystupující, se rozhodně jednalo o tu nejkvalitnější.

Promítat ke svému koncertu video se mezi industrialisty stalo skoro stylotvorným pravidlem, nejspíš od té doby, kdy jejich koncerty přestaly těžit z vizuální atraktivity fyzické akce s ohni a železy a ke slovu se spolu se samplery a laptopy dostala i statičnost. Kromě videa Job Karmy si zaslouží zmínku ještě Thoroforn, kteří svůj set doprovodili černo­bílými kontrastními záběry pořízenými v okolí Aera. Vizuální trend v podobě videa a performance na industriál­ní festival pronikl natolik, že tato hudební přehlídka hostila i představení, která byla výrazně nehudební a jejich zvuková stránka hrála sekundární roli.

Dvojice finských performerek Enilas prezentovala dvě videa doplněná decentní pohybovou akcí. První z promítaných prací byly veselé pražské momentky, druhou zajímavá studie na téma různé rychlosti vnímání času. Obě aktérky se pohybovaly v zalidněných ulicích výrazně zpomaleným krokem. Zrychleně přehrávaný záznam pak ukázal dívky chodící (i když trochu trhaně) normálním tempem, zatímco lidé kolem nich se změnili v horečně pádící rozmazané šmouhy. Američan MK9 dosti nepřesvědčivě proměnil sál v zajatecký tábor a na dobrovolníky shromážděné před pódiem křičel z megafonu, Polka Dorota Kleszcz (pomocí nahoty, černých a bílých převleků a rekvizit) na pódiu i v předtočeném videu zpodobňovala svůj kritický pohled na stereotypní role „dobré“ a „zlé“ ženy. Hudba u tří zmíněných performancí nechyběla – na rozdíl od některých výše zmíněných se však jednalo spíše o „nutný“ zvukový doprovod.

Autor je hudební publicista.