Krásné staré stroje

Milovníci archaického elektropopu se dočkali první oficiální živé nahrávky düsseldorfské legendy Kraftwerk pod názvem Minimum-Maximum. Dnes máme k dispozici výkonnější procesory a složité zvukové aplikace, ale mechaničtí topiči elektrárenští nám to spočítají také, a navíc si můžeme být jistí, že výsledek bude (uměle) inteligentní. Mnozí čekali po sedmnáctileté pauze mezi předposledním albem Electric Cafe a posledním Tour de France nějakou dramatickou změnu či přímo revoluci. Jenže oni si dobře uvědomili, že moderního posluchače jednadvacátého století v podstatě nelze zaskočit.

Vlastně i ten šok, který způsobili populární hudbě tehdy, vznikl jen mimoděk. Podstata Kraftwerk je totiž ryze poetická. Vychází z futurismu počátku století, především pak z jejich dnes trochu naivní fascinace rychlostí (jak je patrno na deskách Autobahn nebo Trans Europe Express). Inspiračním zdrojem k albu Mensch-Machine byl zase německý filmový expresionismus, konkrétně Metropolis Fritze Langa. Jenže „magický“ rok 2000, v němž se děj tohoto filmu odehrává, se dávno přehoupl a stále se neobjevila kapela, která by byla v žánru elektronické hudby v takovém měřítku natolik zásadní. Vzhledem k pádivému střídání trendů mohou být sice některé desky dnes zábavné (Underworld, Moby, Fatboy Slim, Chemical Brothers a jiné – schválně jmenuji popovější odnož), ale za třicet let po nich neštěkne ani japonský robotický pes Aibo.

Pro Kraftwerk bylo vždy typické, že jejich nahrávky jsou rámovány nějakým konceptem. Nejinak je tomu i u dvoudiskového živého záznamu Minimum-Maximum. Jeho ohraničení tvoří idea pečlivě vybrané futuretrospektivy, která bude jejich posluchačstvo (plošně) spojovat. Kompilace totiž obsahuje ukázky ze všech sedmi podstatných řadových desek, takže kdo se alespoň jednou v dobrém setkal s jejich hudbou, měl by zde nalézt reprezentativní odkaz na ono období.

Co se zvukové stránky týče, naplno se zde projevuje ona pověstná německá preciznost, která je i Kraftwerk vlastní. Nejspíš i to byl důvod, proč se k vydání koncertu odhodlali až nyní. Několik vystoupení sice uskutečnili rovněž ve zmíněné době studiové stagnace, ale teprve díky současným nahrávacím techno­logiím bylo možné zachytit promyšlený chlad jejich hudby, které by jakýkoliv nádech syro­vosti ublížil. O dovednostech jejich zvukařského týmu se koneckonců bylo možno přesvědčit 22. května loňského roku, kdy se jim podařilo zkrotit i akusticky nehostinnou atmo­­sféru velkého sálu Lucerny.

Jednotlivé koncerty se pravděpodobně lišily pouze místem konání, a tak je tento výběr, ač poslepovaný z různých měst, neuvěřitelně kompaktní. Ani podle hluku bouřícího obecenstva nelze poznat Moskvu, Varšavu nebo Paříž. Z kapely i posluchačů čiší zčásti anonymita, zčásti odcizení a na druhé straně lidskost (nebo vlastně „na stejné straně“, bude-li tento postoj chápán jako existenciální hříčka).

Zajímavý byl vždy kontrast strojovosti jejich hudby a skutečnosti, že je hrána opravdu živě. V tom je jediný patrný rozdíl; staré syntezátory a elektronické perkuse byly nahrazeny modernějšími laptopy. Hudba samotná nezestárla především proto, že témata Kraftwerk jsou stále aktuální. Computer World vyšlo už v roce 1981 a zatím vše směřuje k úplné automatizaci. Radio-Aktivität pochází již z roku 1975 a strach z jaderné katastrofy tu bude vždy, dokud jednou skutečně nepřijde.

Autor je publicista.