Psychologie osvobození v době teroru

Od svých odborných začátků jsem se věnoval vytváření výzkumných programů, které měly demonstrovat zranitelnost většiny lidí, pokud jsou zachyceni vírem silných sociálních situací, které je promění buď v konatele zla či jejich oběti. Velká část výzkumů, které jsem jako experimentální sociální psycholog prováděl, ukázala, že i dobří, mírumilovní vysokoškolští studenti se mohou stát agresivními a chovat se násilně vůči ostatním, pokud dojde k jejich „deindividualizaci“, tedy pokud mají pocit anonymity a skrytí vlastní identity – pokud nikdo neví, kdo jsou, a možná jejich existence ani nikoho nezajímá.

Výzkum, jakou sílu vlastní anonymita představuje, stimuloval román Williama Goldinga Pán much, který mne podnítil ověřit psychologickou platnost autorova tvrzení, že pouhé zamaskování vnějšího vzezření člověka může uvolnit antisociální chování, které bylo po dlouhou dobu sociálně potlačováno. Mé související terénní výzkumy ukázaly, že se vandalismu a kriminalitě obzvláště daří tam, kde úplně normální poslušní občané obývají městská prostředí, jež živí pocit anonymity ve všech, kteří sdílejí jejich neosobnost a trpí nedostatkem smyslu pro společenství.

Také jsem se zabýval šetřením psychologických procesů, které se podílejí na dehumanizaci ostatních lidských bytostí tak, že o nich smýšlíte, jako by byly podlidmi, a opatříte je nálepkou „nepřátelé“. Tento postup pak umožní, aby se průměrní lidé začali chovat jako „zvířata“, nepřátelsky a násilně vůči těm, o kterých si myslí, že jsou tvory nebezpečnými anebo bezvýznamnými. Psychologický proces dehumanizace představuje centrální destruktivní sílu u předsudků, diskriminace, stigmatizace a genocidy.

(...)

Experiment věznice Stanford neboli Zlo v akci

Můj zřejmě nejznámější výzkum je Experiment věznice Stanford, který demonstroval, jak snadno se mohou obyčejní lidé začít vůči ostatním chovat zle, když dojde ke kombinaci deindividualizace, dehumanizace a anonymního prostředí v realistické experimentální věznici. Experimentu se účastnili mladí muži z mnoha univerzit z celých Spojených států, kteří byli vybráni, protože patřili mezi nejnormálnější, fyzicky i psychicky zdravé dobrovolníky, jež jsme byli schopní na základě našeho hodnocení najít. Normálním, zdravým univerzitním studentům byly náhodně přiděleny role vězňů a dozorců v simulovaném vězení, které mělo trvat dva týdny. Musel jsem však experiment ukončit o týden dřív, protože se začal vymykat kontrole. Téměř polovina dobrovolníků vybraných kvůli psychickému zdraví začala prožívat „emocio­nální zhroucení“ – reakce na stresová traumata – po pouhých několika dnech, kdy byli jako vězni v simulované věznici týráni. Ostatní dobrovolníci, kterým náhodou připadla role dozorců a kteří byli také vybráni jako dobří, obyčejní mládenci, se začali chovat sadisticky a nalézali zálibu v ponižování, degradaci a trestání „svých vězňů“ – přičemž každý další den a noc byly jejich praktiky horší. Zlá situace slavila triumf nad Dobrými lidmi, kteří se v ní ocitli. To byl smutný závěr, vyplývající z tohoto průzkumu temnějších stránek lidské povahy. Další interpretací může být tvrzení, že lidé podceňují sotva znatelné síly, které mohou v určitých situacích působit na kohokoliv prostřednictvím sociálních norem, pravidel, rolí, uniforem, symbolů moci, statutu a skupinové dynamiky. Také máme sklon k přeceňování vlastní síly vydržet působení takových sociálních sil. Tato „iluze nezranitelnosti“ vlastně pracuje proti nám, protože jenom zvyšuje naši zranitelnost vůči např. podvodným prodejním postupům, nebo těm, kdo verbují pro nejrůznější kulty, nebo názorům většiny, či slepé poslušnosti příkazů nespravedlivých autorit. Několik desetiletí jsem se tedy zabýval grafickým i dramatickým zachycením křehkosti i omylnosti lidského rozumu a motivace. Postupoval jsem tak, že jsem vytvářel experimentální scénáře, na jejichž základě se obyčejní, někdy dokonce i „ti nejlepší a nejbystřejší“ lidé ocitli v novém prostředí a bylo možné sledovat, jak se s touto výzvou vypořádají. Vedle fyzického vězení, které jsem vytvořil v suterénu Psychologického ústavu Univerzity ve Stanfordu, jsem se podílel na scénářích odkrývajících také psychologická vězení s prvky situačního nátlaku, zatímco jsme jednotlivce nabádali k výkladu jejich neobvyklých reakcí jako součásti jejich osobních nebo vrozených sklonů. To znamená, že věřili, že jsou osobně zodpovědní za skutky, které byly ve skutečnosti podmíněny silnými, nikoliv však očividnými, situačními proměnnými. Těmto věcem jsem se věnoval v rámci výzkumu disonance, účastnil jsem se však i jiného výzkumu, který měl prozkoumat původ „šílenství“.

Šílenství jako hledání racionality a normality

Zajímavým způsobem jsem toto zdůvodňování rozvedl při výkladu počátků šílenství u normálních lidí. Argumentoval jsem tak, že některé formy šílenství, jako jsou např. fóbie, paranoia, deprese nebo psychosomatické poruchy, či jejich první příznaky, spuštěny mohou být neočekávaným narušením vlastního fungování, což je velmi důležité pro správné sebehodnocení. Takto prožité přerušení začíná uvědoměním si, že současný stav věcí neodpovídá sebehodnocení daného jednotlivce – totiž hodnocení sebe sama jako společenského, chytrého, atletického, sexy či morálního – v nějaké, pro daného člověka podstatné oblasti. Pokoušeje se tuto diskontinuitu vysvětlit, vykonává člověk několik procesů mentálního hledání. Kognitivní hledání smyslu – proč se mi to děje – spouští hledání příčinného vysvětlení, avšak bývá často neobjektivní a zkreslené vlastním egocentrismem. Sociální hledání se snaží najít srovnání s ostatními, kteří se také chovají zvláštně. Takové sociální srovnání může vyústit ve spojenectví s podivnými chlapíky, v jejichž společenství se podivné reakce našeho jedince stávají „normálními“, podněcují ho však k tomu, aby se přidal k nejrůznějším zvláštním sociálním hnutím.

Ve svém úsilí jevit se racionální a normální některé lidi pohltí tyto základní psychologické procesy – hledání smyslu a srovnávání – díky nimž se paradoxně jeví iracionální a nenormální. Tato kombinace je ve většině kultur značkou šílenství.

Můj výzkum, který měl tento model ověřit, dočasně uvedl normální dobrovolníky do stavů takového šílenství. Naše výsledky se přesně shodovaly s předpověďmi o konkrétních psychiatrických příznacích spojených s každým z typů procesů hledání. Fobické reakce tak byly běžné u lidí, jejichž hledání vysvětlení se zaměřovalo především na příčiny z vnějšího prostředí, zatímco paranoidní příznaky se vyskytovaly u těch normálních lidí, jejichž hledání vysvětlení diskontinuity se zaměřovalo na ostatní lidi. Tyto nové teoretické koncepce vedou k novým způsobům nahlížení na terapeutický proces a nabízejí nové alternativní strategie prevence duševních poruch.

Dobrovolně přijímané tiché vězení studu

Ve svém vězeňském experimentu jsem ve Stanfordu uvěznil obyčejné lidi a pozoroval jejich proměnu. Také jsem se účastnil výzkumu, který byl pravým opakem experimentu Stanfordská věznice – měl pomáhat lidem osvobodit se z tichého vězení ostýchavosti, do nějž se často sami uzavírají. V rámci tohoto výzkumu se již přes třicet let věnuji výzkumu studu u dospělých. Kromě objevení nových informací o příčinách, vzájemných vztazích a následcích ostýchavosti jsme spolu s kolegy uvedli v život Kliniku pro léčbu studu, kde již třicet let pomáháme stydlivým adolescentům a dospělým omezit či překonat negativní vliv studu na jejich životy. Klinika pro léčbu studu (a také náš Institut pro studium studu, který školí další terapeuty) byla první svého druhu částečně také proto, že jenom málo lidí pokládá stud u dospělých za vážný problém.

Velmi nás však těší, když vidíme, že lidé všech věků, kteří byli odsouzeni k pobytu v temných kobkách vězení studu, odcházejí díky naší skupinové i individuální terapii na podmínku, vybaveni novou sebedůvěrou, lepším sebehodnocením a znalostmi sociálních dovedností nutných k tomu, aby byli společensky efektivní. Vzdávají se egocentrického zájmu o vlastní osobu poté, co se začnou zajímat o to, jak spolu s ostatními vytvářet lidské podmínky ve svých životních prostorech. Těch několik populárních knížek, které jsem napsal o výzkumu studu a nápadech, jak studu předcházet či jak s ním nakládat, četly miliony lidí a byly přeloženy do mnoha jazyků po celém světě. Tímto způsobem základní psychologický výzkum překonává hranice laboratoře a proměňuje životy mnoha lidí, pro něž se stud stal sociální chorobou.

Psychologie osvobození

Dostalo se mi cti, že jsem se mohl zúčastnit výzkumu aspektů lidské povahy jednak jako základního psychologického jevu, ale i s přihlédnutím k vývoji nápravných aplikací, které by tyto nežádoucí stavy změnily. V rámci výzkumu na mne připadla role „iniciátora společenské změny“, v níž jsem měl využít svých znalostí temnějších stránek lidské povahy za účelem nalezení nových způsobů, jak je osvětlit. V posledních letech jsem věnoval značnou část své intelektuální energie a akademické důvěryhodnosti objevení nových způsobů, jak bych mohl lidem pomoci osvobodit se z nejrůznějších vězení mysli a ducha. Cílem této snahy je postavit se všem silám uvnitř společnosti i uvnitř duše jednotlivců, které zmenšují lidskou důstojnost, omezují osobní autonomii a potlačují svobodu vyjádření a shromažďování.

Jaká jsou vlastně ta vězení, která bychom měli odhalit, postavit se jim a vymyslet strategii a taktiku osvobození, která umožní vysvobodit lidi v nich uzavřené?

Jak se postavit hanbě

Hanba je pocit osobního zošklivení vlastního zážitku, pokud je člověk přinucen domnívat se, že udělal něco špatného, že byl přistižen při konání špatností, nebo že se chová v rozporu se zavedenými normami. Schopnost představit si pocit hanby může mít pozitivní vliv na omezení antisociálního jednání. Hanbu je však možné v člověku i uměle vyvolat, pokud někdo, kdo si přisvojil nadřazený postoj, je přiměje k pocitům nedostatečnosti, protože se „sem nehodí“, pocházejí ze špatné společenské třídy, nebo se prostě jakkoliv liší od toho, co je zavedené. Jedním ze zákeřných důsledků předsudků a diskriminace je prožitek hlubokého pocitu hanby u obětí. I když si uvědomují, že negativní a nepřátelský soud je nespravedlivý a chybný, stejně je zde nebezpečí zvnitřnění daného stereotypu a přijetí jeho platnosti na podvědomé úrovni. Jako dítě vyrůstající v chudobě uprostřed ghetta South Bronx v New York City jsem byl často zahanbován sociálními pracovníky, lékaři, zubaři a dalšími, kteří nijak nezastírali, že já a další podobně chudí lidé představujeme pro jejich společnost přítěž.

Abychom toto zlo dokázali překonat, je třeba nalézt způsob, jak podpořit toleranci pro různost mezi všemi národy. Je také třeba, abychom tuto zhoubnou stránku předsudků vysvětlili svým dětem a abychom vyhlásili nulovou toleranci vůči těm, kdo by vyznávali netoleranci, ať už na individuální či národní úrovni. V novém tisíciletí nesmí být místo pro diskriminaci z důvodů pohlaví, rasy, náboženství, příslušnosti k etnické skupině, sexuální orientace nebo společenské třídy. Pro mne osobně představují předsudečné postoje, názory a hodnoty, které vedou k diskriminaci těch „jiných“, a tedy morálně méněcenných, jednu z nejhorších forem zla na světě, pokud jde o destruktivní a odlidšťující vliv.

Osvobození lidí z Pasti času

Povšiml jsem si, že se někteří lidé příliš zaobírají vzpomínkami na minulost. Pokud si při tom vybavují negativní nebo averzivní vzpomínky, budou pravděpodobně náchylnější k depresím, nižšímu sebehodnocení a agresivitě než ostatní lidé. Pokud podobná negativní traumata sdílí celý národ či skupina uvnitř nějaké kultury, je hrozba staleté krevní msty stále živá. Což jsme měli možnost vidět na krvavém násilí v Arménii, Irsku, Bosně, Rwandě, Izraeli a jinde. V některých případech jde v konfliktu skutečně hlavně o protichůdná vyprávění kritických událostí v minulosti.

Nastal čas vytvořit Nový čas, který se stane pro všechny národy novým mládím prostřednictvím vývoje do budoucna zaměřených strategií, které vymažou zastaralé mýty a nemoderní scénáře. Lze je nasměrovat tak, aby se spojily navzdory zdím podezření a neznalosti a sdílely společné současné zájmy technologií, umění, hudby, filmu a dalších. Je naděje, že mládí nové generace pomůže osvobodit své předky z vězení pomsty­chtivé nenávisti tak, že je naučí síle odpuštění a soucitu.

Je tu však ještě další aspekt časové perspektivy, který je vězením pro mnoho mladých lidi po celém světě, a tím je život zaměřený pouze na přítomnost s hédonistickým či fatalistickým zaměřením. Pokud člověk uvízne v cele na přítomnost orientovaného hédonismu, získává iluzi svobody dělat cokoliv, co mu přinese uspokojení bez nutnosti ohlížet se na budoucí škody či následky. Ti, kteří se bezmyšlenkovitě oddávají uspokojení v přítomnosti, ale platí vysokou daň za své riskování a hledání zážitků ve formě zneužívání návykových látek, zdravotních rizik a profesních selhání. Členové druhé skupiny, kteří jsou orientováni fatalisticky, zase nepodnikají nic, co by jim přineslo potěšení nebo zlepšilo jejich obvykle nízké sociální postavení, nebo uvnitř věří, že jejich kroky stejně ovládá osud. Toto vědomí je i jejich rodiny uzavírá do vězení chudoby a lhostejnosti cokoliv ve svých životech klidného zoufalství změnit.

Ideální časovou perspektivou je podle mého naučit se vyvážit střízlivou hladinu budoucnosti s orientací na pozitivní minulost, navíc se špetkou hédonismu. Pozitivní minulost nám dává smysl pro rodinu, komunitu a národ, který formuje naši základní identitu. Budoucnost nám dává křídla, abychom mohli letět vstříc novým místům a dobrodružstvím, která jsou jiná než ta, o nichž snili naši rodiče. Přítomný hédonismus nám dodává energii a chuť riskovat, která může vést k inovacím i osobnímu potěšení. Tento ideál by měli hledat jak jednotlivci, tak i státy a národy, jejichž posláním je umožnit, aby tato zdravá kombinace mohla vzkvétat.

Nikdy nevyměníme svobodu za bezpečnost

Výše jsme uvedli jenom hrstku psychologických vězení, která vytváříme pro své rodiny, své bližní, své kultury, i pro sebe samé. V mnoha z těchto psychologických vězení dochází k výměně našich osobních svobod za přísliby bezpečí a jednoduchosti, které jsou však vždy iluzorní a zřídkakdy představují klíč, který by dokázal odemknout dveře našich cel. Již v roce 1941 nám Erich Fromm připomněl, že Hitler a další diktátoři stoupají k moci tak, že nabízejí občanům tento svůdný obchod, oni se vzdají osobní svobody, a tedy i břemene odpovědnosti, výměnou za přitažlivý slib bezpečnosti.

Právě v těchto dnech se, zejména v mé domovině, mnozí vedoucí představitelé snaží o stejný obchod jako odpověď na hrozbu globálního terorismu. Slibují ochranu bezpečnosti vlasti výměnou za to, že se občané vzdají některých ze svých těžce vybojovaných svobod. Čím více svobody ale obětujeme iluzi bezpečnosti, tím víc vlastně děláme práci teroristů za ně samotné, neboť jejich hrozba sama o sobě najednou stačí, aby se demokracie začaly chovat jako ustrašené fašistické diktatury. Teroristické hrozby pramení z extrémního fundamentalismu uvnitř i vně našich národů a je třeba jim čelit nikoliv prostřednictvím mezinárodních konfliktů, ale tak, že zasáhneme přímo srdce a mysl potenciálních teroristů. Musíme jim dát naději na lepší budoucnost prostřednictvím vzdělání a dostatečných zdrojů, aby mohli prožít plnější a smysluplnější život bez násilí.