Evropský parlament v září odmítl podnět vlád některých evropských zemí nařídit povinné tříleté uchovávání záznamů o všech telefonátech a textových i e-mailových zprávách občanů. Rozhodnutí ale neznamená konec přípravy podobných norem, nýbrž pouze to, že o šmírování Evropanů chce mít parlament možnost také spolurozhodovat. Téma ztráty soukromí pokračuje na s. 20–23.
Již v dubnu 2004 přišly vlády členských zemí EU (Francie, Velká Británie, Irska a Švédska) s nápadem na přípravu evropské právní normy, která by ukládala operátorům mobilních sítí, poskytovatelům internetového připojení a dalším subjektům uchovávat údaje o elektronické komunikaci Evropanů. Uchovávané údaje by měly bezpečnostním složkám umožnit po určené časové období zpětně zjistit, kdo, kdy a s kým byl ve spojení využívajícím elektronických prostředků. V případě mobilních telefonů by mohly být vystopovány pohyby jejich majitelů. A co se týče internetu, mohly by být zjištěny všechny zobrazené, stažené nebo podané informace z určitého počítače. Vzhledem k běžnému masivnímu využívání elektronické komunikace v jejích nejrůznějších podobách mohou dnes uchovávaná data podstatným způsobem vypovídat o každodenním jednání, zvycích, okruhu přátel, odborníků či obchodníků, se kterými je každý jednotlivý občan v kontaktu. Umožňují také vypátrat, která místa a jak často navštěvuje, které informace čte na internetu a podobně. Z podobných informací lze pak již také usuzovat například i na politické, sexuální nebo náboženské postoje či finanční situaci jednotlivce.
Původní iniciativa, která se pokusila využít otřesu, který s sebou přinesly atentáty v Madridu v březnu 2004, však narazila na obtížné překážky.
Kdo může rozhodnout
Od počátku totiž existovaly právní pochybnosti, zda je možné, aby byla přijata plánovaná opatření bez hlasování v Evropském parlamentu. Takový postup by se dal použít v případě, že by se jednalo o tzv. rámcové rozhodnutí přijaté Radou ministrů (jeden z rozhodujících mocenských orgánů EU, který tvoří zástupci vlád jednotlivých členských států). Rámcová rozhodnutí přitom členské státy zavazují, aby do určitého data přijaly vnitrostátní předpisy, které budou realizovat jejich obsah. Tento postup se však nejenže nezamlouval evropským poslancům, ale také byl podle některých právních expertiz v rozporu s evropským právem. Jako možné řešení proto Evropská komise připravila v druhé polovině září kompromisní směrnici, která stanoví kratší povinné doby uchovávání údajů o komunikaci a především musí být schválena Evropským parlamentem. Pokud by pak byla směrnice skutečně přijata – a evropský komisař pro otázky spravedlnosti, svobody a bezpečnosti Franco Frattini údajně doufá, že se ji v Radě EU i v parlamentu podaří přijmout do konce roku – bude závazná pro členské státy z hlediska cíle, jehož se má ve stanovené lhůtě dosáhnout.
Kam to patří
Spory okolo připravované normy se však netýkaly jen toho, zda lze při tak podstatném zásahu do práv a soukromí občanů obcházet souhlas parlamentu. Právníci měli problém i s tím, kterých oblastí evropského práva se zamýšlená uprava má vlastně týkat. Posudek Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci Evropského parlamentu z ledna tohoto roku například soudil, že se některá opatření týkají tzv. prvního pilíře Unie, tedy komunitárního práva (jde například o lhůty a data, jež se mají archivovat), a jiná opatření zase takzvaného třetího pilíře, tedy ustanovení o policejní a justiční spolupráci v trestních věcech (například ve věci výměny údajů mezi bezpečnostními orgány států). Tento názor však některé z evropských vlád odmítaly s tím, že by znamenal podstatně složitější a delší proces schvalování a také obtížné provádění dalších změn podle potřeb a požadavků bezpečnostních orgánů.
Jde o bezpečnost?
Výše zmíněné diskuse však již od počátku doprovázejí hlasy, které zpochybňují vůbec samotný smysl přijímání tak rozsáhlých opatření, a také hlasitá varování, že by jejich realizace znamenala vážné poškození evropské demokracie. Evropskou petici proti tomuto návrhu s názvem Data retention is no solution zatím podepsalo na 60 tisíc lidí. Získání přístupu k informacím o elektronické komunikaci obsaženým v obrovských databázích by mohlo znamenat efektivní zbraň v rukou organizovaného zločinu, varují zase odpůrci návrhu, představovaní například autory jiné internetové petice, nazvané Joint Declaration on Data Retention.
O efektivitě uchovávání elektronické komunikace všech osob kvůli dopadení několika zločinců pochybují i policejní odborníci. Například prezident Evropské policejní konfederace Heinz Kiefer letos prohlásil, že „je skeptický ohledně toho, zda data retention skutečně pomůže vyšetřování trestných činů. Pro pachatele je stále snadné předejít vysledování pomocí vcelku jednoduchých prostředků, například karty do mobilních telefonů mohou být kupovány u zahraničních operátorů a často měněny. Výsledek bude, že náročné opatření bude mít na kriminalitu a terorismus jen minimální dopad, pouze pachatelům trochu znepříjemní život.“
Hlavní argumentací zastánců povinného uchovávání dat je boj proti terorismu. Zde se ale ukazuje, že již rozsah dat uchovávaných v současné době postačoval při vyšetřování teroristických útoků v roce 2004 v Madridu, tak v roce 2005 v Londýně. Potřeba pro systematické shromažďování telekomunikačních údajů nebyla shledána dokonce ani v USA či v jiné mimoevropské zemi. Povinné uchovávání telekomunikačních údajů není nikde mimo Evropu ani praktikováno, ani plánováno.
Nově navrhovaná směrnice pak tvrdí, že uchovávaná data by měla posloužit při „prevenci, vyšetřování, zjišťování a stíhání ,závažné’ trestné činnosti“. Její odpůrci však uvádějí, že dosud nebyl předložen žádný důkaz o tom, že masivní skladování údajů o elektronické komunikaci snižuje kriminalitu. Argumentům o důležitosti preventivních protiteroristických opatření pak zasadil ránu i britský premiér Blair, když po útocích v londýnském metru letos přiznal, že ani „všechny zpravodajské služby světa“ by útokům nezabránily.
Odpůrci návrhu především z řad ochránců osobních údajů pak namítají především, že jde o zásah zcela nevyvážený a disproporční. Zatímco jeho zavedením hrozí podle nich nezákonné omezení práva na soukromí podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, jeho možný přínos je zanedbatelný. Je prý nepřiměřené uchovávat informace o pohybu a komunikaci každého jednotlivce, pokud jen zcela mikroskopická část těchto dat (0,0004 % podle statistik jednoho velkého německého providera) bude v budoucnu využita pro vyšetřování. Peter Schaar, předseda Pracovní skupiny EU pro ochranu osobních údajů, přímo varoval, že 99,9 % občanů postižených povinným uchováváním dat bude zcela nevinných. Evropský soud pro lidská práva pak potvrdil, že zájem na veřejné bezpečnosti „neznamená, že smluvní strana požívá neohraničené možnosti neomezeně sledovat osoby pod svou jurisdikcí. Soud, vědom si nebezpečí takovéto legislativy, která by ve jménu demokracie ve skutečnosti demokracii ničila, potvrzuje, že smluvní strana nesmí ve jménu boje proti špionáži či terorismu, taková opatření přijmout, i kdyby měla za to, že jsou přiměřená.“
Kdo to zaplatí
Skladování dat by si vyžádalo vynaložení obrovských finančních prostředků. Přesné studie nákladů zatím nebyly zveřejněny, ale například zpráva Evropského parlamentu odhadla částku nákladu pro každou z hlavních evropských telekomunikačních společností na 180 mil. eur, a to bez započítání provozních nákladů ve výši 50 mil. eur ročně. Internetoví provideři by nesli pravděpodobně náklady ještě několikrát vyšší než teleoperátoři. Od počátku proto probíhala tahanice zástupců telekomunikačních firem a poskytovatelů internetových služeb s představiteli vlád o to, z čích kapes se budou hradit. Ta vyústila v současný návrh směrnice, že budou mít totiž členské státy povinnost firmám uhradit náklady, které jim v souvislosti s implementací směrnice vzniknou. Pro firmy to představuje novou zajímavou oblast obchodu – prodávání dat o svých klientech státu, což do budoucna bude zřejmě znamenat, že zaváděným opatřením nebudou výraznějším způsobem vzdorovat.
Nároky na peněženky evropských daňových poplatníků se však v posledním návrhu směrnice odrazily i v pozitivním smyslu. Kvůli snížení nákladů byla totiž zkrácena požadovaná doba uchovávání dat na 6 měsíců v případě dat získaných v souvislosti s telefonními hovory (v pevných i mobilních sítích) a 1 rok v případě dat internetových.
Česká pozice
V České republice již jsou data o elektronické komunikaci uchovávána, letos přijatým zákonem o elektronických komunikacích však není stanovena minimální povinná doba uchovávání, ale pouze dálka maximální. Již nyní musí stát za poskytování uchovávaných údajů platit, přesné údaje o výši nákladů však nejsou k dispozici. Zdroje z ministerstva vnitra však ještě před pár měsíci odhadovaly, že se ze státního rozpočtu tímto způsobem může utratit až půl miliardy korun ročně.
Podle informací osob seznámených s průběhem vyjednávání byly také obavy ze zvyšování nároků na státní rozpočet jedním z hlavních motivů, které ovlivňovaly pozice českých vyjednavačů v EU při přípravě dosavadních návrhů. Pokoušeli se proto zkracovat povinnou minimální dobu uchovávání údajů i omezovat počet dat, kterých by se měla týkat. Celkově však zástupci ministerstev vnitra a spravedlnosti záměr povinného uchovávání dat o komunikaci nezpochybňovali a dokonce vystupovali v některých případech ve prospěch jeho přitvrzení. Například v tom smyslu, že by uchovávaná data měla být využívána v souvislosti s vyšetřováním i jiných trestných činů než „závažných“, nebo tak, že se zasazovali o přijetí takové právní formy dokumentu, která by umožnila jeho co nejrychlejší prosazení do praxe. Vcelku tak přijali strategii, která byla vlastní zástupcům ministerstev vnitra a spravedlnosti těch zemí, které návrh předkládaly. Strategie by se dala nazvat „umytí rukou“. Spočívá v tom, že se návrhy opatření, jejichž přijímání by bylo na domácí půdě příliš kontroverzní, propasírují přes orgány EU. Pak už se jen řekne: „Vadí vám, že vás sledujeme, jako byste byli sprostí podezřelí? Ale takhle to přece Evropská unie chtěla.“