Je lepší zůstat doma

V tomto čísle A2 se věnujeme především paliativní léčbě v hospicích. Starým nebo nemohoucím lidem však může vyhovovat i jiný způsob péče. Následujícím rozhovorem bychom chtěli přiblížit, jak vypadá péče o ty, kteří mohou využívat ošetřovatelskou službu doma.

 Ivona Bucharová (1974) je vzděláním zdravotní sestra, po mateřské dovolené působí v soukromé pečovatelské agentuře Vaše sestra. Před dvěma lety zde nastoupila na post ředitelky. Od roku 1995 má agentura Vaše sestra smlouvu s Městskou částí Praha 12 a vykonává terénní pečovatelskou službu v této části Prahy.

Jak jste se k této práci dostala?

Po mateřské dovolené jsem si začala hledat práci ve zdravotnictví. Nejprve jsem nastoupila jako sestra na rehabilitační oddělení, ale ta práce mi nevyhovovala. Potom jsem narazila na inzerát firmy Vaše sestra.

 

Jaká je škála vašich služeb?

Poskytujeme ranní a polední péči. To znamená, že pomáháme klientům například po dobu, co jsou jejich příbuzní v práci. Provádíme malou hygienu, koupání – tady mají klienti podle zákona nárok na pomoc jednou týdně zdarma – dále poskytujeme přípravu, ohřev a podání jídla, umytí nádobí, úklid, podání léků, dojdeme nakoupit nebo s klientem absolvujeme různé pochůzky. Doprovodíme ho k lékaři, do lékárny, na poštu a podobně. Pracujeme tedy s lidmi, kteří jsou ještě jakž takž samostatní.

 

Co se stane, když už vaše služba není dostačující?

Pak je třeba sáhnout nejprve po asistenční službě, která je na rozdíl od naší práce placená od hodiny a její zaměstnanci mají více času na každého klienta. Pokud už nestačí ani asistenční služba, pak může přijít čas pro umístění v ústavu.

My hodnotíme zdravotní stav každého pacienta do zvláštního notýsku. Shledáme-li, že daná osoba již nemůže být sama doma, kontaktujeme rodinu a postupujeme tak, jak to bylo pro tento případ domluveno, již při první návštěvě sociální pracovnice.

 

Jakým způsobem si lidé mohou o vaši službu zažádat?

Je třeba dodat návrh na zavedení pečovatelské služby, který vyplňuje ošetřující lékař. Dále je potřeba výměr důchodu, na základě kterého se potom určuje výše doplatku každého klienta. Pak následuje šetření doma u klienta a sociální pracovnice vydává rozhodnutí o druhu, četnosti a výše úhrady úkonů.

 

Může se stát, že sociální pracovnice někoho odmítne?

Většinou do toho moc nezasahuje, ale upřímně, například k alkoholikům nedocházíme. Bojím se, že by mi některý z nich napadl holky.

 

Jak je to s finanční dostupností této služby? Do jaké míry je dotovaná?

Klienti doplácejí v řádu stokorun měsíčně. Lidé, kteří mají životní minimum, dokonce neplatí vůbec nic a městská část jim tuto službu hradí v plné výši. Ta dotace je velmi výrazná. Například za donášku nákupu klient zaplatí deset až patnáct korun, ale městské části podle mého ceníku vyfakturuji 86,50. Po finanční stránce jsme dost tlačeni městskou částí. Mají stanovený strop dotace na šest tisíc korun na klienta na měsíc. Po překročení této částky už sociální pracovnice navrhují ústavní péči. To podle mne není řešení, protože takové stálé lůžko v léčebně dlouhodobě nemocných, hospicu nebo sanatoriu vyjde pořád dráž. Jakmile je těch úkonů u někoho moc, domlouváme se s ním individuálně a něco vykonáváme za dotaci a za zbytek si nás platí soukromě.

 

Jaký máte poměr počtu zaměstnanců vůči počtu klientů?

Mám teď čtyři holky a 236 klientů, z toho ale jen 75 aktivních. Takhle označujeme klienty, k nimž chodíme víceméně pravidelně. Ti ostatní mají na pečovatelskou službu nárok, ale zatím ji nevyužívají. Faktem je, že občas chci přijmout ještě jednoho zaměstnance, ale je to proměnlivé. Pokud by například najednou zemřeli čtyři klienti, holky by se pak neuživily. Přeřazovat klienty sestrám jen na kratší dobu není vhodné, každá z nich má svou lokalitu a v ní stálý okruh klientů.

 

Kdo jsou vaši klienti?

Kromě jednoho mladého kluka a jedné padesátileté paní jsou to většinou senioři. Je jim mezi sedmdesáti a devadesáti šesti lety.

 

Jaké jsou výhody využívání pečovatelské služby oproti hospitalizaci?

Většinou se staráme o lidi, kteří ještě do ústavu nemusí. Je určitě lepší zůstat doma ve svém prostředí, dokud to jde. V ústavech to lidé vzdávají. Teď se nám vrátil pán z léčebny dlouhodobě nemocných a je to prostě hrozná zkušenost…

 

Máte přehled o tom, co se s vašimi klienty děje po tom, co jsou přemístěni do ústavů a nemocnic?

O tom vůbec nemám přehled. Od příbuzných se to často nedozvíme. Jsou příbuzní, u kterých cítím vyloženě laxní přístup. Vědí, že stále máme klíče od bytu, a ani přes to nám nedají vědět. Po měsíci, dvou tedy volám já a kolikrát se dozvím, že dotyčný je už dlouho po smrti.

 

Přibývají vám v poslední době klienti?

To určitě. Před třemi lety jsem začínala na šedesáti klientech. Není to však jen v počtu klientů, ale především v té vykonávané péči. S přibývajícím věkem klienti potřebují větší rozsah služeb. Většinou u nás lidé začínají na občasném nákupu a končí kompletní denní péčí. Ale obecně můžu říci, že úkonů je čím dál víc.

 

Proč jste tu už zůstala, v čem vám tato práce vyhovuje?

Jednak to byl kompromis, abych to měla blízko kvůli dětem a manželovi. Samozřejmě mě ta práce uspokojuje, protože vím, že je potřebná. Jde o práci s lidmi, se stále novými lidmi, a to mě baví. Poslední tři roky ale dělám něco trochu jiného než dříve. Když jsem byla v terénu a měla jsem svůj stálý rajon, bylo vše psychicky mnohem náročnější.

 

Nemáte potíž si od vašich klientů udržovat odstup? Stává se, že se na ně upnete? Nebo oni na vás?

To jsem zažila. Může k tomu dojít i proto, že holky mají svůj stálý rajon, a tráví proto denně čas se stejnými lidmi. Na druhé straně ale, při tom počtu klientů, který máme, býváme dost tlačeny časem.

Zda a jaký vztah vznikne, záleží a každém konkrétním člověku. Někdo si myslí, že chodíme jen k němu, a je schopen nám nevybíravě vynadat kvůli desetiminutovému zpoždění nebo kvůli špatnému jogurtu. U takových lidí uděláme, co máme, a jdeme dál. Nemůžete jim to ale vyčítat, staří lidé jsou náladoví a zapomnětliví. Pak jsou ale i miláčkové. Lidi, kteří vám přirostou k srdci a stanou se tak trochu rodinou. Já jsem začínala se dvěma klienty, u kterých jsem trávila hodně času. Když mi ta paní umřela, bylo mi to hodně líto. U jiného pána zase prostě neexistuje, abych si s ním nejdříve ze všeho nesedla a nedala cigaretu…

Článek vychází pouze v internetové verzi.