Dialog mezi uměním a biologií, jehož počátek lze libovolně antedatovat, vyvolává v dnešním technologizovaném světě nové otázky po hranici mezi přírodním a umělým. Artificiální povahu umění považujeme za samozřejmost a nejčastěji si ji spojujeme s otázkami uspořádání a vnějšího vzhledu. Umělec dlouho tvořil výhradně v doménách kamene, dřeva a kovu, a mohlo být těžké si představit, že tomu jednoho dne bude jinak. Pak umělci označili za předmět tvorby (manipulace) sebe samy anebo přírodní scenerie. Vznikl body art a land art, dnes kanonizované formy umění, z nichž jsme se mohli poučit, co všechno může umělec udělat se svým tělem nebo krajinou.
Modifikace vlastního těla jsou staré tisíce let. Jejich moderní podřízení romantizující etice nás však uvrhlo do paradoxní situace paralelního obdivu a zákazu. Toužíme po nových variacích kontemplace, po nových artefaktech, zároveň ale střežíme, aby se proces manipulace (tvorby) nezkřížil s dobrým vkusem, mravem a zákonem. Naštěstí k sobě tzv. vkus a zákon mohou mít v současnosti dále, než je obecně přijímáno, a tak se někteří umělci odvážili experimentovat s vlastním tělem i tak, že ho zapojili do biokybernetického uzavřeného obvodu a stali se kyborgy. Ostatně není valného rozdílu mezi brýlemi, kterými kontroluji tento text, a čipem voperovaným do paže, pokud ten rozšiřuje moji schopnost lépe reagovat na vnější svět.
Celé hnutí umělé inteligence nepostoupilo dostatečně daleko ve směru autonomních robotů, ale zato nesporně rozšířilo možnosti lidského jednání. Umělý život, podobně jako umělá inteligence, je směrem bádání, jehož cílem není replikovat již známé formy života (myšlení) v umělém prostředí, a už vůbec není (jen) jakousi vysokou matematikou. Umělý život jako vědní disciplína usiluje o pochopení organizace živých systémů. Biologie, chemie, fyzika a počítačová věda (abychom jmenovali alespoň tradiční obory) se spojují, aby buď na molekulární bázi anebo pouze v počítačové simulaci osvětlily principy (a snad také původ) života.
Umělý život je ovšem také stále významnější sférou průniku mezi vědou a uměním, pracuje s (biochemickými a/nebo počítačovými) mechanismy, jejichž prostřednictvím můžeme realizovat představy o tom, jaký by život mohl být. Vodítkem zde není mimetická verze života, jak ho známe, ale konstruktivní projekce života možného. Věc je o to zásadnější, že původně oddělované postupy, totiž práce s genetickým kódem na straně jedné a kódem digitálním na straně druhé, dnes splývají. Současné infotechnologie a biotechnologie přetvářejí naše představy o tom, co bude příštím předmětem umělecké tvorby.
Na otázku, kde to ve Francii co do tvůrčí atmosféry nejvíce vibruje, odpověděl v rozhovoru pro přední francouzské noviny Louis Bec, jeden z průkopníků hybridních forem života, aktivní umělec a původem biolog, že takovou atmosféru zažívá výhradně na zemědělských veletrzích a výstavách. Tolik nových druhů! Pro systematika, který spolu s Vilémem Flusserem sdílel kromě přátelství také nadšení z možnosti konstruovat technologické hypotézy života, a jehož spekulativní idea možnosti života tzv. sulfanográdů (živočichů žijících v extrémních sirných prostředích) byla po několika letech vědecky ověřena, je variabilita fauny a flóry základní podmínkou tvůrčí práce. Tu rozvíjí v kontextu svérázně vyhlášené jednoty péče o růst, život a technologie, podle níž je materiálem kultivace, a tedy prvkem kultury vše živé.
Bec ve své tvorbě modeluje biologicky dokonale pravděpodobné, ovšem neexistující živočichy, které vypouští do nejrozmanitějších prostředí, simulovaných ve virtuální realitě. Podmínky života v těchto prostředích reguluje, a to až do extrémů. Právě průzkum chování (do všech funkčních detailů vymodelovaných) organismů v extrémních podmínkách či charakter setkávání a komunikace s „neznámými“ formami života (například když zosnoval barevný „tanec“ reálného hlavonožce konfrontovaného s druhově simulovaným jedincem virtuálním) je prací na pomezí umělecké a vědecké kreativity. V jednom z posledních projektů nechal Bec dokonce komunikovat na dálku, pomocí internetu, vzácný druh elektrických ryb. Ty neměly od chvíle, kdy se oddělily světadíly, žádnou možnost navázat spojení, které by překlenulo propast jejich geografické izolace (pozn.: žijí pouze na dvou místech na světě).
Bec samozřejmě není jediný, kdo prosazuje manipulaci s živými organismy ve světě umění. Zatímco ale dává přednost simulaci nebo zvířecí teleprezenci, jiní umělci označili za předmět své tvorby přímo genetický materiál. Geneticky upravené produkty možná nejsou automaticky krásné, ovšem některé geneticky modifikované organismy, jako třeba světélkující králík Alba (autor Eduardo Kac), se již staly legendami mezi artefakty nové doby. V tomto kontextu je umělecká práce s živým materiálem, ať to zní sebeneočekávaněji, prostě jen logickým pokračováním vývoje umění. Protestní rétorika, která zaznívá dnes, zmůže zítra jen málo proti nastupujícímu biotechnologickému umění, v němž se snoubí principy interakce a emergence se skutečným vývojem nových organismů.
Nejrůznější strategie fabrikace živého jsou sice napůl biologickými utopiemi, ovšem začínají zcela reálně působit na naše životy. Kromě toho, že genové terapie životy přímo zachraňují, neměli bychom opomíjet také vliv, jaký podobné experimenty mají na jiné obory. Jak si dnes žije kyborg? Proč by socha nemohla růst? Není hranice (a její proměnlivost) mezi živým a neživým zásadní pro vývoj nejen umění, nýbrž i nás samých? Právě na této hranici dnes „bují“ kreativita, bez ohledu na přívlastky vědecká nebo umělecká.
Louis Bec (nar. 1936) žije a pracuje v jihofrancouzském Sorgues. Do jeho umělecké tvorby se vytrvale promítá věda, zejména biologie. Získal si věhlas především díky své snaze hledat skuliny v procesu biologické evoluce. Jeho simulované organismy, nové formy života, se řídí nezvyklými zoomorfními pravidly. V roce 1972 založil Vědecký institut pro parapřírodní výzkum a stal se jeho prezidentem. Pracoval rovněž jako poradce v oboru nových technologií na francouzském ministerstvu kultury. V květnu 2005 prezentoval v Praze na mezinárodním festivalu ENTERmultimediale 2 projekt Diaphaplanomena.
Autor pracuje v Mezinárodním centru pro umění a nové technologie.