Následující texty, každý jiným způsobem, upozorňují na reálie života uprchlíků v Česku. V prvním žadatelka o azyl z Ruské federace popisuje desetidenní rytmus svého života, diktovaný byrokratickými nařízeními, druhý je strohým, ale přitom výmluvným komentářem českého přístupu k těm, kdo u nás hledají ochranu nebo jen lepší život.
Z Prahy do Brna mi cesta autobusem trvá něco přes dvě hodiny. No a co je na tom neobvyklého, mohli byste říct. Do Brna jezdí hodně lidí. Nic zvláštního by na tom nebylo, kdybych nemusela jezdit tam i zpět každý měsíc a od 15. října už každých deset dní. Jezdím tak už skoro rok, ne přímo do Brna, ale do vesnice, která se jmenuje Zastávka u Brna. Jak říká můj advokát, klidně tam můžu jezdit ještě další rok, možná dokonce dva nebo tři. Jsem z toho zoufalá.
Jsem z Ruska a požádala jsem v Česku o azyl. Jelikož patřím k uprchlickému táboru v Zastávce u Brna, musím tam každých deset dní jezdit pro vízum. Vízum na deset dní. Deset dní klidného života. Pokaždé, když tam jedu, mám hrozný strach. Co když mi vízum neprodlouží? Co když už přišlo rozhodnutí o definitivním zamítnutí? Je to zvláštní zkušenost, každých deset dní hrát hru o svůj osud. Tomu se nedá uvyknout.
Musím v Zastávce vždy zůstat přes noc, protože za jeden den nestihnou vše vyřídit. Proto si v práci pravidelně beru den volna. Někdy jeden, ale někdy musím zůstat i dva dny. Naštěstí pracuji ve firmě, kde nad tím můj zaměstnavatel zavírá oči. Končím tam ale koncem roku. Co bude potom, nikdo neví. Nevím, jestli mě ještě někde přijmou s vízem na deset dní. Sháním novou práci. Měla jsem už asi dvacet pohovorů a pokaždé zní první otázka stejně: Jaký máte druh pobytu v ČR? Když řeknu, že jsem žadatelka o azyl, hned se začínají jinak tvářit. Pak už se mě neptají na vzdělání, zkušenosti ani jazyky. Jakmile ukážu své vízum, kousek papírku v igelitovém obalu (to je jediný doklad, který mám), dívají se na mě jako na člověka nakaženého zlou chorobou.
V místnosti, kde se nachází cizinecká policie, je povoleno být od osmi ráno. To znamená, že všichni čekáme venku před barákem za každého počasí. Fronta je živá, a také tu je ještě zbytek lidí, kteří se nedostali minulý den na řadu.
V osm hodin ochranka otevírá dveře. Místnost je malinká. Když ji stavěli, tak asi nepočítali s takovým množstvím uprchlíků. Policejní místnost je ještě menší. Pouštějí do ní po jednom. Policisté jsou dva. Občas se střídají, ale většinou jsou stejní. Jeden mladý, takový dobrák, a druhý postarší, zlejší. Pracovní doba cizinecké policie je od 9 do 12 hodin. V pondělí i ve středu po přestávce do 15 hodin. Ale v 9 hodin, za celou dobu, co tam jezdím, ještě ani jednou nezačali pracovat. Začínají někdy kolem desáté. Dají si kávu, cigárko a pak teprve pouštějí. Pamatuji si, že jednou začali pouštět těsně před jedenáctou. Řekli, že prý jim nešel počítač. Občas se stane, že se otevřou dveře, policista ukáže na kohokoliv ve frontě a dotyčný člověk se v tu chvíli stává „vyvoleným“ a je milostivě vpuštěn.
K deváté hodině lidí přibývá. Přijíždějí sem ze všech koutů Česka, protože někteří si přes všechny překážky najdou ubytování i práci jinde.
Jen pokaždé doufám, aby nebylo moc „odkazníků“. „Odkazníci“ jsou lidé, kteří dostali odkaz azylu od ministerstva, a proto je berou mimo frontu jako první. Na vyřízení jednoho odkazníka je potřeba 15-20 minut. Někdy je to šest, ale občas i deset lidí. Ostatní lidé ve frontě jsou nervózní čím dál víc. Hádají se, a když přijde nějaká žena s dětmi nebo těhotná, tak ji nechtějí pustit před sebe. Protože každý musí zítra do práce a nikdo nechce zůstat ještě na jeden den.
Všichni jsou v běžném životě asi normální lidé, ale tady, na policii, v takových podmínkách, se mění ve zvířata.
Když jsem byla v Zastávce před týdnem naposled, ptala jsem se na OAMP (Odboru azylové a migrační politiky), proč zavedli desetidenní vízum? Odpověď zněla: „Proto, aby žadatelé byli neustále po ruce. Pokud náhodou přijde nějaké rozhodnutí, nemůžeme přece žadatele shánět po celé republice.“ Prý je dobré, když jsou všichni pěkně shromážděni v táboře. Tam je policie, kontrola, klid i pořádek.
Loni jsem žila v táboře měsíc. Více jsem nevydržela. Fyzicky proto, že celý den nic neděláš. Jen spíš a jíš. Je tam sice malé hřiště, ale celý den a každý den po něm běhat nemůžeš. Je tam ještě umělecký kroužek a knihovna. To jsou všechny možnosti vyžití. Psychicky tam také málokdo dlouho vydrží. Asi jen rodiny s malými dětmi, kterým opravdu nic jiného nezbývá. Bydlí se v místnostech pro 4-6 lidí. Každou noc v nich spí někdo jiný. Žádné soukromí, žádný noční klid.
Četla jsem v jednom článku, že poslanci chtějí od nového roku schválit zákon o zkrácení azylové procedury. Aby mohlo o azylu definitivně rozhodovat jen Ministerstvo vnitra, bez další možnosti podat odvolání proti tomuto rozhodnutí. Myslím, že to je kruté. Tak situaci nelze vyřešit. Na jedné straně brát lidi podle země původu, a u Rusů, protože žijí v demokratické zemi, vízum nedávat. Ukrajina je chudá, takže všichni Ukrajinci jsou v Česku z ekonomických důvodů. Tak tedy žádnému Ukrajinci azyl nedáme. Ale třeba v Bělorusku je despota Lukašenko, takže Bělorusům můžeme nějaký ten azyl dát. Nemám bohužel statistiku, kolik bylo za poslední rok v Česku uděleno azylů. Hlavně lidem z bývalého Sovětského svazu. Asi by to byly zajímavé cifry. Skutečnost je, že je nemožné pro člověka, který utekl z místa, kde mu hrozilo nebezpečí, prokázat pravdivost svých slov. Jak takový člověk může při útěku myslet na podklady, které po něm budou chtít činovníci z českého Ministerstva vnitra? I kdyby byl zákon přijat, na mě se bohužel vztahovat nebude, protože jsem už dostala od ministerstva zamítnutí mé žádosti a podala jsem odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Čekám na rozhodnutí soudu už skoro rok. A jak říká můj advokát, klidně to může trvat ještě rok i dva. Jsem z toho zoufalá.
Za deset dní musím do Brna opět.
Autorka je novinářka.