Letošní volba poroty nejznámější francouzské literární ceny se stoletou tradicí, Prix Goncourt, byla pro mnohé překvapením. Byl očekáván souboj dvou známých osobností současné francouzské literární scény: za nejsilnějšího favorita platil Michel Houellebecq, jemuž koncem srpna vyšel román La possibilité d´une île. Velké šance měl i Jean-Philippe Toussaint: nabídl román Fuir, navazující na titul, s nímž postoupil do nejužšího výběru nominací na cenu už před třemi lety. Navíc letos slaví dvacet let od vydání své prvotiny Salle de Bain, která svého času předznamenala nástup nové generace autorů a ukázala jednu z cest nového směřování literatury. Jisté naděje měli také mladý spisovatel Olivier Adam, autor románu Falaises a François Weyergans s románem Trois jours chez ma mère (Tři dny u matky) který byl v edičním plánu nakladatelství ohlašován už na rok 2003. Porota vyvolila Weyerganse.
Novináři teď o překot hledají styčné body Houellebecqova a Weyergansova díla. Marně. Jediným jejich společným rysem je, že jsou mistři reklamy na svou literaturu. Weyergans inscenuje okolnosti vydání nové knihy zcela jinak než Houellebecq, ale s podobným úspěchem.
O Weyergansovi je známo, že dokáže na poslední chvíli zabránit předání textu do tiskárny, ačkoli už rukopis nakladateli odevzdal. Umí přesvědčivě hovořit o knize, která má vyjít během několika měsíců, a přitom nemá v ruce víc než pár prvních nápadů. Jeho matka, jíž je věnován letos oceněný román, má prý doma vyvěšený plakát, kde nakladatelství Grasset ohlašuje vydání synovy knihy Le fakir, která nikdy nevyšla (byl to pracovní název románu Franz et François, publikovaného tři roky poté). „Už před dvaceti lety mělo nakladatelství Gallimard plakát, kde byla mezi autory, kterým tenkrát mělo nakladatelství vydat novou knihu, i moje fotka. Jenomže já tehdy rukopis neodevzdal. Tak museli všechny plakáty rychle přetisknout…“ dodává skromně Weyergans. Může se pochlubit i oslavnou recenzí, kterou jistý kritik sepsal na jeho knihu, která ale nikdy nevyšla. Weyergans vysvětluje, že je v tom všem nevinně. Přiznává, že psaní jsou pro něho muka: „Nad posledními dvěma romány jsem strávil pět let. Jakmile jdou texty do tiskárny, mám pocit, jako bych vyšel z vězení.“ Kdy se tedy rozhodne, že už bylo přepisování dost a text může vyjít? Někdy mu prostě dojdou peníze: „V poslední době jsem častěji vídal exekutory než nakladatele. Peníze nakonec jsou k něčemu dobré. Žiju ze záloh. Občas pak musím rukopis i odevzdat.“
Třebaže spisovatel a scenárista François Weyergans (1941) nepatří k náruživým psavcům, kteří každoročně nabízejí čtenářům novou knihu, vydal letos na podzim romány hned dva. První z nich, Trois jours chez ma mère, nabízelo nakladatelství Grasset už dlouho, dosud však svému slibu nedostálo a Weyergansovi věrní čtenáři nevěřili, že vyjde. Druhý, Salomé, byl naopak velkým překvapením. Jde o nepublikovaný titul, starý pětatřicet let. Ještě před udělením ceny si tak Weyergans zajistil pozornost médií. V četných rozhovorech musel vysvětlovat, proč s jednou knihou tak otálel a druhou tolik let tajil. Weyergans se nechal slyšet, že i pro něho je situace poněkud schizofrenní: nabízejí se tu v jednu chvíli dva texty podepsané týmž jménem, přičemž jeden z autorů by mohl být otcem druhého.
Rukopis románu Salomé prý spisovatel objevil víceméně náhodou: „Věděl jsem, že ho někde mám, ale netušil jsem, kde vlastně. Začal jsem ten román psát kdysi v hotelu, v Avignonu, během festivalu v létě 1968. Pak jsem měl něco jiného na práci a odložil jsem ho. Vrátil jsem se k němu o rok později, několik měsíců jsem nedělal nic jiného, a dopsal ho. Dal jsem jej přečíst Pierru Klossowskému, poradil mi pár podrobností a řekl, že text je závratný a že tak musí zůstat. A tak jsem s ním už nic nedělal.“ Přes dobrozdání ale Weyergans knihu tehdy vydat nechtěl. Prý byla příliš osobní. Navíc jeho otec Franz Weyergans (jemuž spisovatel zasvětil román Franz et François) byl katolický spisovatel a zejména četné erotické pasáže synovy prvotiny by mu možná byly proti mysli.
O románu Trois jours chez ma mère začal François Weyergans mluvit už v roce 2000 na propagační akci svého nakladatele. Okolnosti ho tehdy donutily tvářit se, že má román skoro hotový. Fabuloval zdatně: román bude vyprávět příběh padesátiletého muže, který zajede navštívit matku a začne se tam probírat svými starými věcmi. Text oživí krátké vstupy do protagonistovy minulosti. Matka tedy měla stát v pozadí, hrát jen vedlejší roli. Tehdy Weyergans své síly přecenil, sliboval, že kniha do půl roku vyjde. Název ale vyvolal jistá očekávání, během nesčetných rozhovorů se čtenáři, kritiky, knihkupci i nakladatelem si spisovatel uvědomil, že jejich vize o knize se vůbec nepodobá jeho původní představě. Weyergans prý píše knihu o své matce… Román. „Plánoval jsem si, že protagonistou bude takový vykolejený, deprimovaný chlap, a najednou ho prostě měla odsunout do pozadí moje matka! Matka se ale vlastně popisuje mnohem snáz než syn,“ vysvětluje autor, proč prý nakonec podlehl fámám o své knize a rozhodl se jim vyhovět.
Weyergans dosud vydal jedenáct knih. Proč pořád přepisuje své texty a není schopen je dokončit? „Neprávem si o mně lidi myslí, že jsem maniak, který váhá mezi dvěma přídavnými jmény a bez ustání opravuje tvary nepravidelných sloves v konjunktivu. Kdepak. Prostě přepisuji pasáže, aby byly svěží, jednoduše aby byly lepší, aspoň v mých očích. Pětkrát nebo šestkrát předělávám celé kapitoly… Baví mě snít o tom, co budu psát. Jsem schopný strávit celé měsíce sedm, osm hodin denně u stolu a neudělat nic. Probírám se slovníky, desetkrát přepisuji jediný odstavec, ten mi připadá čím dál tím horší. Já ale vytrvám.“ Svůj přístup k tvorbě rozvádí otevřeně: „Když jsem dokončoval Trois jours chez ma mère, byl jsem zahlcen poznámkami. Najednou jsem si třeba vzpomněl, že jsem před třemi lety napsal docela pěknou pasáž: hledal jsem ji deset dní v těch horách papíru, co se mi válejí po bytě, a našel jsem jen výchozí črty. Musel jsem to celé napsat znovu. Pevně doufám, že tahle verze je lepší než ztracený text.“
Bezprostředně po udělení ceny Weyergans svou novou knihu charakterizoval s obchodním citem pro čtenářské priority: „Má podle mě dvě hlavní témata. Jednak zachycuje trápení spisovatele, jednak vzdává poctu matce. Problémy kolem psaní knihy moc lidí zajímat nebudou, většinu čtenářů ale osloví drama, jaké se může odehrávat mezi matkou a synem. Aspoň doufám. Díky ceně si knihu přečtou ti, které naláká postava matky.“
Autorka je šéfredaktorka časopisu iliteratura.cz.