V parku Pálffyho budmerického zámečku nedaleko Bratislavy, kde od konce války sídlí Domov slovenských spisovatelů, mě zavedli k dutému dubovému kmeni za alejí velmi starých topolů. Čtyřmetrový, shora šikmo seříznutý kmen s několika začouzenými převrženými kotli po větvích, z nichž každá by mohla být kmenem stromu, jenž zastíní početnou obědvající společnost. Všichni, i starousedlíci, ve chvilce podlehli pokušení zaťukat na dřevo, které se ozývalo zvuky velmi podobnými struktuře kmene. Ale dub prý není uvnitř docela práchnivý, odedávna v sobě ukrývá žebřík, tak jako jelen v sobě ukrývá nejvybranější kousek svaloviny. Ani smrt stromu neubrala žebříku na pevnosti a kráse. Příčky vyrůstají z bočnic jako větve a uprostřed beze stopy srůstají. Vsunul jsem hlavu do místnůstky po skutečné větvi a vdechl nasládlý kostelní závan. V kapradí, které se tu uchytilo v nevysychajících dubových plástvích, ležel měděný peníz. Ulomil jsem čtyři ploché kousky dřeva, které vypadaly jako odštěpky složitého ornamentu vyřezaného na pradávnou farní zakázku, a slíbil, že je oplatím pěti odstavci. Za čtyři ciráty z dubového dřeva čtyři ciráty z písmen. Tady jsou zbývající tři.
Ráno jsem vešel do zámecké jídelny, v jejímž modřínem obloženém interiéru bylo tak snadné představit si snídajícího Miroslava Válka nebo Jána Soloviče. Vysoké, do čtverců rozporcované obdélníky oken s partiemi parku vypadaly jako vitráže, v nichž se bez přechodů střídá žlutá zeleň s černí a jež jsou samé symboly a alegorie. Jedna z nich, na které se rýsovala silueta snídajícího muže se stříbrnou linkou brýlí a stříbrnou šmouhou konvice na kávu, zobrazovala jablůňku přečnívající živý plot, symetrickou a plochou jako list kapradiny. Listy jí zrudly a lesklé, ještě zdravé, stočené zpátky k větvi připomínaly stylizované drobné květy. A pak zas souměrná jablíčka, jedno jako druhé, jak se urodila v úhledné mysli nějakého místního skláře. Ostře zbarvený Strom života za zády muže, zvedajícího se od stolu a odkrývajícího boční plán s cípem anglického trávníku pokrytým jinovatkou, byl na okamžik úplný.
Třetí ročník básnického (také filmového, hudebního a tanečního) setkání Ars Poetica, který se odbýval od 2. do 12. listopadu v bratislavském prostoru A4 (bývalé slavné „Véčko“) na náměstí SNP, představil posluchačům třicet básníků různých zemí, různých poetik a přednesu. I různého umu. Jeden z pozvaných nazval sbírku svých básní Chlapec na pokraji štěstí, jiný Je můj a nikoho jiného nemám, někdo Paměti dýdžeje, někdo Psaní osvobozuje a jiný zas Z jeskyně v mojí rýze. Anebo Retardace. Anebo Kompost. Někteří své básně četli v tichu, někteří volali do hudby, kterou sami komponovali, jeden vážný básník četl ve fraku, s cylindrem v ruce. Ke slovu přišly také notebooky i jeden vetchý xylofon. A tak. Na podobných setkáních vznikají mezi hosty a hostiteli i mezi hosty navzájem milé vztahy, a pak se o nich a o tom všem těžko píše. Mně se líbily učené básně pětatřicetileté polské překladatelky tak různých textů, jako jsou Petrarkovy sonety a Dantova Božská komedie, Agnieszky Kuciak. A jemné a strohé básně o „věcech doma“ slovenské autorky Jany Pácalové, které mi připomněly verše Marina Soreska. Zakladatelé Umění básnického, básníci Peter Šulej a Martin Solotruk, již jsou zároveň dušemi dobrého nakladatelství Drewo a srd (díky němuž poznávají slovenští čtenáři například polskou současnou poezii mnohem lépe nežli tuzemští: samostatná vydání Barana, Lipské, Krynického, Świetłického, Podsiadła), připravili a uváděli také debaty redaktorů o současné slovenské literatuře a jejím publikování nebo o vydávání poezie v zahraničí. Po každém čtení (vždy deset autorů v závěsu) pokračoval večer „skutečným“ koncertem: snad nejpěknější bylo uskupení Požoň sentimentál s radostně hravým rozvíjením nápěvů městských odrhovaček a vsedě (jako by četl) zpívajícím Egonem Bondym.
Každou pozdní noc jsme se vraceli autobusem do budmerického zámku na Loiře z 19. století a v romantickém salonku s místní lidovou knihovnou (všechny svazky v přebalech, se signaturou) čekal prostřený stůl (mísy s klobásami, hroznem a studenými kuřaty pod zadýchanými fóliemi). Díval jsem se z okna, vždycky na totéž: stíny dubových větví na vlastním kmeni, způsobené světelnou nádobou zapuštěnou u paty do země, měly podobu stínů gigantických daňčích parohů; ve větru se vážně kymácely na neviditelných hlavách. Nad nejnižším patrem svítilo do tmy kolo pahýlu – tlustou větev den po našem příjezdu spilovali dva nepromokaví mniši s tichými lany a sponami. Potomci těch, kteří kdysi na jiném místě, v jiném parku po šest hodin prolévali hořící dub, a přesto jej neuhasili. Lehl popelem, až na jedinou postranní větev, jež zbyla na ubohém zbytku kmenové stěny. Ten čerstvý pahýl jako by bíle blikal, a ještě pořád – po celý festival – to vypadalo, že ho kmen za okamžik navždy vsrkne.
Autor je básník a překladatel.
Jana Pácalová
///
večer v sprche:
studená
kvapky sa vyhýbajú priestoru
vykĺznutému zo šiat
ktoré ťa celý deň nepotrebovali na to
aby chodili
///
schúlená do šliach
počítam si prsty
kytičku zabudnutých modlitieb
z miesta
kde hnijú vnútornosti
rúhajú sa odistené zvony
za koreň plaču
ťahá ochabnutý sval