Ve středu 23. listopadu se na Malostranském náměstí v Praze sešlo na demonstraci asi šedesát lidí. Manifestaci svolala Iniciativa pro kulturu spolu s Radou uměleckých obcí „pod heslem jedno procento pro kulturu“, a to v den, kdy v parlamentu probíhalo druhé čtení zákona o státním rozpočtu. Na prostorném náměstí se na první pohled nic nedělo. Při soustředěnějším pohledu se dal zaznamenat shluk lidí v jednom rohu. Z toho čtvrtina novinářů, z mediálně známých tváří jsem poznala překladatele Dušana Karpatského, jednoho z hereckých dvojčat Formanových a herce Ivana Trojana. Demonstrace začala krotkým happeningem. Pět lidí s večerníčkovskou čepičkou dražilo kulturní projekty. Každý držel v ruce balík papírů formátu A3, na nichž byly vytištěny názvy projektů, které žádaly o státní dotaci, s vytištěnou sumou. „Kultura na prodej! Letní filmová škola! Půlka je zadarmo a (roztržení papíru) půlka za pakatel, kdo má zájem? Nikdo?“ Pomačkaný papír se snáší k zemi. Festival Divadlo Plzeň, kniha Igora Malijevského, jihlavský festival dokumentárního filmu, Struny podzimu, Tanec Praha, Divadlo evropských regionů, Janáčkův máj, Agharta Jazz Festival atd. Kdyby nebyla hromská zima, třeba by chvilku člověk pocítil mrazení v zádech. Pak ředitelka Tance Praha Yvona Kreutzmannová pozdravila přítomné představitele regionů, jakéhosi Petra a pozvala na schodiště poslance Táňu Fischerovou (nezávislá) a Petra Bratského (ODS). Pan Bratský informoval, že je nutno zastavit trend poklesu výdajů na kulturu a že návrhy o navýšení plánovaných (trapně malých) výdajů neprošly rozpočtovým výborem. Ale on se ještě dnes pokusí osobním návrhem o zvrat událostí. Projev skončil zvoláním: „Naše vláda je nekulturní!“ Táňa Fischerová řekla, že netušila, že šestnáct let po Listopadu bude demonstrovat za potřebnost kultury, a dodala: „Něco ještě z rozpočtu dostaneme. Kdo mlčí, není slyšet.“ Nejvíc mě na jejím projevu zaujalo, že současné pojetí dotací nutí umělce ke svárům – když dostane on, nedostanu já. Posledním mluvčím byl Šimon Pellar, předseda Rady uměleckých obcí. Řekl, že umělec patří do kavárny, a když je v ulicích, už to něco znamená. On sám je v ulicích poprvé od listopadu 1989. Moderátorka pak ještě zdůraznila, že kultura je apolitická.
Plánovaný průvod kolem parlamentu se nekonal, neboť pořadatelé zjistili, že se to v okruhu 100 m kolem budovy nesmí. Shromáždění se rozešlo a pár lidí se šlo podívat do sněmovny. V jeho lavicích bylo při druhém čtení prázdno. Z vlády byl přítomen jen Bohuslav Sobotka. Petr Bratský (člen výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu) přednesl své návrhy změn. Kromě peněz na Karlův most a klášter sv. Jiří vycházely v podstatě z dopisu, který všem poslancům předali zástupci kulturní obce. Pokoušejí se jím zachránit, co se dá. Tedy žádají v této situaci na kulturu přidat minimální částku 300 milionů korun (aby v roce 2006 podíl kultury na státním rozpočtu byl půl procenta, tedy aby nečinil méně než letos) a navrhují, jak ji systémově rozdělit. Totiž tak, aby nebyla diskriminována „živá kultura“ na úkor národních institucí, ochrany památek a správy církví, jak se tomu nyní děje. Navrhují konkrétní částky pro dotační programy a programy divadel a orchestrů. Chtějí, aby se i rezervní peníze rozdělovaly transparentně, podle rozhodnutí komisí, a ne podle náhodných návrhů jednotlivých poslanců nebo ministra kultury.
Navrhovatele Bratského ve sněmovně nikdo soustředěně neposlouchal (jak jeho iniciativa dopadne, teprve uvidíme) a po něm už jen odsejpaly další návrhy na částky pro základní školy, sportovní areály, rekonstrukce památek atp. Předseda rozpočtového výboru Michal Kraus požádal kolegy, aby nezdržovali se zdůvodňováním svých návrhů, to ať si nechají pro novináře. Zrovna u porcování medvěda by se ale snad zdůvodňovat mělo.
Obecně se (podle návrhů i atmosféry) opět potvrdilo, že čeští politici stále kulturu chápou jako udržování památek. A čeští umělci, alespoň ti, kteří ve středu demonstrovali, zase chápou politiku jenom jako stranictví. Proč by proboha umění mělo být apolitické, jak tvrdila na demonstraci Yvona Kreutzmannová? Kultura, která nechce být politická, která nechce zasahovat do veřejného dění, si skutečně zaslouží leda nějakou stálou minimální státní podporu, aby nebyla příliš sebevědomá a bujná. Občas nás hezky národně potěšila a dala se oprašovat.
Možná to na demonstraci chtělo pořádnou, „živou“ tlusťárnu, jak říká Hermann Schlechtfreund z komiksu A2. Něco, co vzbudí emoce, nejrychlejší dechovku, kravál, polykače ohně, kyborga, Švejka. (A propos, Vítězslav Jandák se ze zdravotních důvodů nezúčastnil a portál MK ČR o akci neinformuje, ani polemicky.) Poklidné kňourání a nejapné přirovnávání se k listopadu 1989 politiky i veřejnost spíš odradí. Nás kulturní publicisty ale naštěstí ne. Nám je situace jasná. Spravedlivě se pohoršujeme nad nekulturností a (mj. ekonomickou) krátkozrakostí naší politické elity. Jsme přesvědčeni, že kultura je na tom čím dál hůř, a to nás vyděluje z Evropy. Chápeme, že neexistuje a nemůže existovat vlivná kulturní lobby, jak si stěžoval už Pavel Dostál. Smutníme, že kromě nás a většiny umělců klesání křivky státní podpory kultury nikoho nevzrušuje. Podporujeme a obdivujeme mravenčí práci lidí, kteří se prokousávají státními dokumenty a krok po kroku do nich pašují schůdky, po nichž se lze při ustavování důstojné kulturní politiky pomaličku dostat dál. Ale na druhé straně, a zmíněná demonstrace je jenom jedním z posledních důkazů, tušíme, že tvůrcům, kteří žijí a tvoří v očekávání malé české dotace, nutně musí docházet šťáva. Chybí nám všem energie. Nad našimi politiky jsme povznesení, ale nejsme vzteklí, jen zapšklí, ustrašení, povadlí – s pootevřenými zadními vrátky. Nevěřím, že je to jen tím, že jsme chudí. Buď předvedeme pořádnou tlusťárnu, nebo prostě ušlechtile zhyneme.