…Pianistka se může pochlubit spoluprací s Patricem Chéreauem, Wernerem Schroeterem či Claudem Chabrolem. Nebo se naopak oni mohou pyšnit tím, že v jejich filmech hraje herečka takového formátu? V každém případě byla doposud trochu upozaděna její kooperace s mnoha fotografy světového významu. Tenhle nedostatek se ale do června 2007 určitě změní. Právě tak dlouho bude totiž po světě putovat výstava nazvaná Isabelle Huppert – La femme aux portraits (Žena v portrétech). Premiéru si odbyla v New Yorku, pokračovala v Paříži, nyní se chystá do Berlína, následuje Madrid, Tokio, Řím, Londýn, Rio de Janeiro a Peking. Diváky, kteří zažili v kinosále rozporuplnost postav v precizním podání Huppertové a její tvář v detailních záběrech, asi příliš nepřekvapí, že se mezi pětasedmdesáti fotografy objevují taková jména jako Henri Cartier-Bresson, Robert Doisneau, Helmut Newton či Josef Koudelka.
Jednotlivé snímky jsou bez názvů, kromě autora je připomenut pouze rok, v němž fotografie vznikla. Údaj, který mě v průběhu výstavy několikrát překvapil, ale asi jen kvůli mé počáteční naivitě. Isabelle Huppertová je přece skvělá herečka, dokáže zahrát jakýkoli věk, jakékoli gesto, jakoukoli náladu. Jen sebe samu moc ne, nebo o to spíš nemá zájem. „Neříkejte nic o mém soukromém životě, ani jména mých dětí. Mám hrůzu z toho vykládat o svých důvěrnostech,“ pronesla nedávno na úvod jednoho rozhovoru. A právě touto její osobitostí se výstava La femme aux portraits výrazně liší od typově podobných, často poněkud laciných vizuálních exhibicí: ačkoliv se na vás filmová hvězda dívá ze sto dvaceti fotografií, nemáte sebemenší šanci se k ní jakkoliv přiblížit, poznat cosi nového z její osobnosti. I když jsem pořád dokola sledovala tři smyčkovitá videa, přenášená zvětšeně na stěny sálu, rozpoznala jsem jen mistrné herectví a udivující sebekontrolu, ale ze samotné Isabelle Huppertové nic. Návštěvník výstavy, jenž přijde v očekávání velkého odhalení, by se skutečně mohl cítit podveden. Herečka, ať to zní jakkoli frázovitě, je na výstavě přítomna opravdu především svým duchem, napětím, které vámi projíždí pokaždé, když se znovu a znovu snažíte na pověšené fotografii najít „cosi“.
Jenže co když tam ve skutečnosti vůbec nic není? „Isabelle je propast, okolo níž nás nechává psát: Isabelle Huppertová neboli propast jako nepopsaný list.“ Tak mluví o herečce režisér Patrice Chéreau. A skutečně, na stěnách výstavní síně ji nespatříte, tam uvidíte jen jakousi cizí ženu v portrétech. Ostatně i Elfriede Jelineková mluví v doprovodném katalogu o jejím obličeji jako o neproniknutelném a přidává zajímavou argumentaci: „Ta tvář je tvář, která by mohla klidně patřit komukoliv, a jen náhodou patří zrovna Huppertové. Ona ji našla, zvedla ji a schraňuje si ji sama pro sebe. Nikoliv pro nás.“ Podobné uzavírací mechanismy evidentně zdokonalovala postupně během celého svého života. Mezi fotografiemi staršími a novějšími lze rozpoznat jasné rozdíly. Zatímco jako mladší herečka skutečně pózuje a naplňuje myšlenku fotografa-autora, často obklopena různými kulisami či předem vybraným prostředím, novější fotografie jsou mnohem jednodušší a jakoby přímější. V hlavní roli je tajemná tvář-propast, snímaná na prostém, často ateliérovém pozadí.
Možná právě díky zmíněné neproniknutelnosti má na výstavě neopominutelné místo i několik snímků, které se záměrně hereččinu obličeji vyhýbají. Vrchol těchto fotografií a možná i celé expozice představuje snímek Hiroshiho Sugimota z roku 2005. Při pohledu na tuto fotografii jsem měla pocit, že mezi fotografem a jeho objektem došlo k nepřehlédnutelnému/přehlédnutému souznění. Isabelle Huppertová sedící v první řadě opuštěného kinosálu, pozorována zezadu jakoby z projekční kabiny, malá tečka, která je však absolutním středem symetrické kompozice.
Ostatně pokud znáte Sugimotovu minimalistickou tvorbu, vyzdvihující vyrovnanost, harmonii a tím pádem také absolutní uzavřenost a neproniknutelnost, možná vás stejně jako mne napadne nabízející se srovnání. Stejně jako japonský umělec fotografuje, tak francouzská umělkyně hraje.
„Já jsem nic,“ prohlásila kdysi sama o sobě s vážnou tváří Isabelle Huppertová v jednom jí věnovaném dokumentárním filmu. Stejnou větu si pak ještě jednou vložila do úst v Chabrolově filmu Merci pour le chocolat. Tuto myšlenku jako by do sálu křičelo i sto devatenáct portrétů výstavy. Jediný Sugimoto dokázal hereččina slova potichu zašeptat. A možná právě proto se k ní dokázal přiblížit nejvíce.