depeše

Přehlídka místních činoherních souborů OSTRA­VAR nabízí to nejlepší z produkce uplynulých 12 měsíců – moc taktizovat dramaturgie nemůže. Přesto měl letošní 10. ročník nebývalé specifikum: z patnácti titulů byla pouze Maryša (Národní divadlo moravskoslezské, rež. M. Lang) inscenací textu vzniklého před polovinou minulého století.

Divadelnictví není rytmizováno kalendářními roky, žije po sezonách. Přesto je termínové zasazení Ostravaru právě do předjaří důležité: velké celostátní přehlídky (Hradec, Plzeň) mají dosud před uzávěrkami, vybírá se, doporučuje. Největší hlad je tradičně po současné tematice, ale právě toho aktuálního „teď a tady“ letos v Ostravě moc nebylo.

Jistě, objevilo se několik titulů z oblasti anglosaského „cool“ dramatu. Měl jsem z nich ale neodbytný pocit, že jeho autoři nechtějí nebo neumějí psát o problémech běžných lidí, které jenom skutečné umění dokáže předvést jako jedinečné. Místo toho předvádějí životní komplikace vyšinutých jedinců. Podívejme se třeba na Pána polštářů Martina McDonagha (NDMS, režie A. Celiński). Dvojice sadistických detektivů v údajné totalitě vyslýchá zatčeného. Situace, která nám bohužel ještě moc vzdálená není. Jenomže: z čeho je vyslýchaný obviňován? Z takzvané proti­státní činnosti? Vůbec ne! Jde o úchylné vraždění (i malých dětí) a vyslýchaný se ukáže být skutečně spoluvinen. Mučení vrahů sice není nic pěkného, ale odkdy se represivní aparát tak důkladně zabývá kriminálním postrachem běžného občanstva a ne odpůrci režimu? Kdopak asi je takto vyslýchán na Kubě, v Číně nebo v Severní Koreji? I o vyšetřovacích protiteroristických praktikách jsme četli ledasco, ale že by byly zaměřeny na běžné, respektive nenormální zločince? Obávám se, že skutečně totalitní režimy McDonagha moc nezajímají.

Ve dvou případech sáhla dramaturgie NDMS po látce původně filmové, a tak jsme viděli hned dvojí retro. Z Felliniho Sladkého života (rež. J. Mikulášek) je udělal čas, který od natočení filmu uběhl, muzikál Šakalí léta (rež. P. Gábor) tak byl už napsán. Jeho představení přehlídku šťastně uzavíralo a patřilo k nejaplaudovanějším. Leč: muzikál může relativně pravdivě zobrazit i totalitu (srov. známý Kabaret, 1966, který zachycuje alespoň její nástup), ale obtížně v žánru retro. To se totiž od historického pohledu liší nejenom tím, že zachází pouze do té minulosti, jejíž pamětníci jsou ještě mezi námi, ale i požadavkem na úsměvnost a harmonizující vyznění, což je v české společnosti přeplněných lágrů padesátých let nutně sporné. Obávám se, že žádný skutečný pamětník mezi tvůrci nebyl, protože četné reálie velice konkrétního místa (Dejvice) a doby (rok 1959 – několikrát se zmiňuje pes Lajka ve vesmíru) nesouhlasily. Nejenom že na jevišti hrálo množství plastových předmětů od pet lahví až po kontejnery na odpadky, které tehdy neexistovaly ještě ani plechové; byla tu i nepochopitelná historicko-politická nekorektnost: obraz veřejné oslavy, na které se mávalo výhradně československými vlaječkami. Úplná absence těch sovětských by přece byla považována za trestuhodnou politickou provokaci ještě i těsně před Listopadem!

Z dramatické klasiky byla interpretována pouze ta moderní (Ionesco, Gombrowicz), zato ale došlo na prezentaci klasiky divadelní, a to v inscenaci určené dětem. Krásná Isabella a tři nápadníci aneb Harlekýn z dílny Divadla loutek je především obrazem commedie dell’arte, jednoho z nejslavnějších historických žánrů evropského divadla. Ve své době ovšem dětem určen nebyl, ba právě naopak. Viděli jsme proto verzi poněkud umravněnou, ale přesto plnokrevnou, bez tradičních masek, které byly nahrazeny loutkami – rekvizitami. Hostující umělecký šéf olomoucké činohry, režisér Václav Klemens, si na půdorysu dochovaných libret s využitím řady tradičních typových postav připravil scénář, který se sice obešel bez drastiky, ale komediální výprasky, nářky a skandály nevynechal. „Představení pro školy“ je v divadelním světě pojmenování až skoro pejorativní, ale z toho ostravského vanul radostný duch svobody a mládí, který v převažující pochmurnosti přehlídky působil přinejmenším úlevně.