Drátěná opona v Ceutě brání Evropu před Afrikou. Přes její oka však proudí zboží, informace, obrazy blahobytu i lidé.
„Sorry, pane, mohl byste jít na chvilku se mnou?“ zeptal se mne zdvořile mladý marocký pohraničník a ukázal na můj digitální foťák. Doprovázím ho do úřadovny a v poklidné atmosféře si prohlížíme mé snímky. Na hraničním přechodu v Ceutě, jedné ze dvou španělských enkláv na severu Afriky, je přirozeně co fotit. Pár metrů a plot tu dělí nejchudší kontinent od Evropské unie a mladý muž má povinnost hranici hlídat a bránit zvědavcům ve fotografování. Pod jeho dohledem mažu vybrané fotky. Nakonec si však několik fotek smím ponechat, prý jako suvenýr.
V krátké frontě u pasové kontroly nás osloví elegantní celník, možná čtyřicátník. Ukážeme pasy a on nás pozve k jinému okénku, kde je předá kolegovi. „Neměl byste nějaké dirhamy? To abychom s kolegou mohli zajít na kávu,“ zeptá se nás náhle potichu. Překvapeni otázkou předstíráme nechápavost. Celník to zkouší ještě jednou a naše odmítnutí ho naštěstí nerozlítí. A tak během několika minut zvládáme to, oč se tady každým rokem marně pokoušejí tisíce Afričanů: vkročit na evropskou půdu.
Neodolatelná televizní realita
Ceuta je malinký poloostrov, který obývá více než sedmdesát tisíc Španělů. Od Maroka a Afriky ho oddělují dva ploty. Tyčí se do výšky tří až šesti metrů a jsou ozbrojeny ostnatým drátem a infračervenými čidly a kamerami. A protože ani taková výzbroj neodstraší ty, které až sem přilákala vidina evropského bohatství, staví se z peněz Evropské unie ještě třetí plot. Ceuta vábí hlavně mladé lidi z chudé Afriky. Stačí překonat drátěnou oponu a ocitnete se v zemi zaslíbené: v Schengenské říši.
V centru Ceuty opravdu dýcháme jiný vzduch. Najednou potkáme vícero lidí, kteří se jdou třeba jen tak proběhnout, což je v marockých městech něco nevídaného. Všímáme si také podivného prázdna, na rozdíl od Maroka nám nikdo najednou nechce nic prodat ani nás nikam doprovodit. Ulice nepatří dětem, které by, jako v Maroku, hrály fotbal kdekoli a s čímkoli. Všude je ticho, žádné troubení aut, žádné bzučení starých motorek a mopedů. A vládne tu řád: namísto živých trhů ulice zdobí značkové prodejny a chodci přecházejí na zelenou a stojí na červenou. Ceuta je čistá a klidná, nebo řečeno jinými slovy: sterilní a nudná.
Španělská vláda nad Ceutou trvá již od 16. století. Ve městě můžete dosud navštívit předchůdce dnešních plotů, městské hradby namířené proti tehdy vyhnaným muslimům.
Každým rokem se k ilegálnímu vstupu do Španělska odhodlají desetitisíce lidí, v roce 2004 se o útěk z území Maroka pokusilo 55 tisíc osob. Emigrace sílí především v posledních patnácti letech. Masové rozšíření satelitních televizí v osmdesátých letech přineslo šok v pohledu mnoha Maročanů na svět. Z nemilosrdných obrazovek se začaly linout obrazy blahobytu, který byl nesouměřitelný s jejich každodenní realitou. Při pohledu ze střešních teras hotelů v Marrakéši, v Tetuánu, ve Fesu a v jiných marockých městech zaráží hustota satelitních parabol. Barevné a černobílé obrazy přinášejí neklid, touhu po lepším životě a frustraci i do improvizovaných chudinských domků v Casablance. Když v roce 1990 vstoupila v platnost Schengenská smlouva, stalo se navíc pro Maročany a jiné Afričany neobyčejně obtížné legálně vycestovat na sever. Mladí lidé se však cesty do zaslíbené Evropy jen tak nevzdají.
Osmdesát procent nelegálních imigrantů do Španělska tvoří Maročané, z nichž valná většina doma nenašla zaměstnání. Maročany doplňují lidé ze subsaharské Afriky. Ti často do cesty za evropským snem vložili veškeré rodinné úspory nebo se na jejich putování složili sousedé a přátelé. Příbuzní a známí se pak těší na peníze, které jim bude jejich vyslanec posílat, pokud v Evropě nalezne sebemizernější práci.
Až příliš často ovšem putování skončí neúspěchem: ve vlnách před španělským pobřežím, kde se podle údajů organizace Lékaři bez hranic v posledních deseti letech utopilo 6300 migrantů, či v želízkách marockých policistů, kteří migranty pošlou nejbližším letem zpět do vlasti. Loni na podzim navíc vzbudila pobouření nová marocká strategie: rozvážení neúspěšných migrantů do pouště, kde je policisté bez jídla a vody zanechali vlastnímu osudu. Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky potkal tento osud nejméně 250 lidí.
Mnohé africké odyseje končí u drátěné opony v Ceutě. Loni v říjnu se skupiny zoufalých Afričanů rozhodly opustit svá provizorní a bezútěšná stanoviště v lesích a křovinách před Ceutou a Melillou. Po stovkách se pokusili překonat plot, za kterým hledali nový život. Mnozí se dočkali vytoužených uprchlických táborů v Ceutě, jiní se při pádech a při střetu s hlídači plotu zranili. Několik Afričanů u hradeb „pevnosti Evropa“ zemřelo a osudy uprchlíků najednou zajímaly celý svět.
Celníci a pašeráci
Hraniční přechod v Ceutě je také trasou pašeráků a improvizovaným supermarketem. Na marocké straně si starší muž necelé dva metry od pasové kontroly postavil stoleček, na kterém nabízí cigarety značky Winston a Marlboro. Může při práci pozorovat, jak jeho krajané přenášejí přes hranici obrovské tašky a kufry se zbožím.
Lidé z marockého okolí hranice mohou totiž do Ceuty chodit na nákupy. Maročtí prodejci toho využívají a kšeftují a pašují, jak jen to jde. Obchodníci a pohraničníci tu žijí v očividné symbióze.
Kousek od španělské celnice stojí tržiště, kde prodávají a nakupují jen Maročané. Zakopáváme o prázdné krabice, posloucháme hlasité smlouvání a pozorujeme, jak si Maročané před cestou domů na těla přivazují několikery džínsy a jak jiné zboží ukrývají do skrýší v autech. Mnohem bizarnější je však trh poblíž celnice na marocké straně. Leží pod kopcem, přes který vede hraniční plot a u něhož ještě dopoledne popocházely davy lidí. Můžeme jen hádat, co se tu oběma směry pašuje: značkové oblečení, elektronika, marocký hašiš, evropská pornografie… Odpoledne už byl na kopci a na tržišti pod ním klid. Zbylo jen bahno, hory odpadků, nepříjemné pohledy na cizí evropské tváře a poslední prodavači malých krabicových džusů, papírových plínek a hrášku v konzervě. Opět je co fotit. Tentokrát nám však v dokumentaci křiklavého kontrastu bídy a blahobytu v pohraničí nebrání zákaz úředníka, ale strach z negativních reakcí několika zbylých obchodníků.
Autor studuje politologii na FSV UK.