Těch pět tisíc lidí stálo na náměstí, skláněli hlavy a snažili se schovat před vichrem a nepohodou. Sníh bičoval desítky bílo-červeno-bílých vlajek a druhý den budou horké hlavy mezi aktivisty tvrdit, že bouři měla na svědomí běloruská KGB a její sněžná děla. Nevím. Do mne se blizard opřel, když jsem stál vedle dvou pravoslavných kněží, kteří žehnali největšímu setkání opozice v Minsku za posledních deset let. Marně, Bůh tentokrát zjevně nebyl na jejich straně.
Angličtí novináři už v povolební pondělí nazvali letošní minský pokus o svržení Alexandra Lukašenka „patetickou revolucí“. A myslím, že měli celkem pravdu. Když v pondělí večer na náměstí vyrostlo několik stanů, vzpomněl jsem si spolu se všemi ostatními na centrum ukrajinského Kyjeva na podzim 2004. Když se ukázalo, že stanů je skutečně jen pár, začalo mi těch lidí v nich být lidsky líto. Neměli šanci, snažili se, ale neměli šanci a v tuhle chvíli nejspíš sedí ve vězení. S nimi jejich spolužáci a každý, kdo nějak protestům vyjádřil podporu. Bělorusko roku 2006 prostě není Ukrajina. Z mnoha různých důvodů.
Nejjasnější srovnání nabízejí média. Na Ukrajině na podzim a v zimě 2004, kdy si statisícové demonstrace v centru Kyjeva vyžádaly demokratické změny, existovala média nezávislá na centrální vládě. Ukrajinské televizní stanice kromě státních byly v rukou oligarchů, z nichž někteří dali své peníze do služeb změnám. V Bělorusku v předvečer letošních prezidentských voleb existovala jediná státní televize, která ukazovala tak záživná témata, jako návštěvu prezidenta v automobilové továrně BelAZ. Lukašenko nechtěl, ale novináři ho donutili říct něco o volbách. Pravil, že vyhraje, protože země, která dělá tak skvělá auta, si jeho vládu zaslouží. Povolební demonstrace tisíců lidí v centru běloruského hlavního města byla ve státní televizi (a jiná v zemi nevysílá) prezentována jako setkání opilých chuligánů a narkomanů, kteří jsou placeni západními rozvědkami a zapalují si marihuanové jointy od Věčného Ohně na náměstí Svobody. Když opozice, střízlivá a nezdrogovaná, kladla květiny k věčnému ohni, symbolu běloruského osvobození od nacismu a jeho metod, mlátili tajní policisté v nedalekém podchodu českého novináře z Mladé fronty Dnes.
„Nemusíte mít v každé místnosti můj velký portrét. Nechci, aby mne obviňovali ze stalinismu. Malá fotografie stačí,“ prohlásil podle ukrajinského deníku Dělo Alexandr Lukašenko, když po potlačení demonstrací děkoval šéfům své policie.
Demonstrace vydržely v centru Minsku jen několik dní, úřady počkaly, až odjede většina zahraničních novinářů, a pak stanové městečko a všechny další protesty rychle zlikvidovaly. Zadrženy byly stovky lidí, soudy probíhají za zavřenými dveřmi. Na stání nejsou pouštěni advokáti obviněných, ale ani jejich příbuzní. Jeden z opozičních kandidátů, Alexandr Kozulin, je souzen za organizování nepokojů. Alexandr Milinkevič, jehož jako kandidáta propagovala demokratická opozice, zatím za mřížemi nesedí. Potkalo to jen desítky jeho spolupracovníků.
Přesto, a možná právě proto se něco v Bělorusku mění. „Zavřeli mi syna. Nikdy neměl nic proti prezidentovi, ale chtěl donést čaj spolužákům na náměstí,“ stěžovala si nešťastná matka před jednou z minských vazebních věznic. Stejně jako desítky dalších lidí neví, zda zrovna v tomhle vězení její syn skutečně sedí. Běloruské úřady se už tradičně s vlastními občany nebaví. A popravdě řečeno, občané to ani neočekávají. „Vy jste z Česka? Krásná země, chtěla bych se tam podívat. Volit budu opozici, to vám klidně řeknu, neznáte mne,“ pravila paní, která na sídlišti nedaleko centra města venčila velkého černého psa. Jmenoval se Bush. Když jsem se tomu lehce udivil, řekla, že tak přece vypadá. Skutečně byl chundelatý, jako nějaké křoví.
Volby v Bělorusku byly oficiálně „svátkem demokracie“, svůj hlas odevzdalo přes 90 procent občanů. O takové volební účasti si samozřejmě může každá demokratická země nechat zdát. Čeští novináři byli po příchodu do jedné z volebních místností přivítáni žoviálním předsedou volební komise. Za dvě minuty se na chodbě školy, před volební místností objevilo pět nakrátko ostříhaných mladých mužů v kožených bundách. Dohlíželi. Podobní pánové ostatně o dva dny dřív obsadili druhou řadu kina na okraji Minsku, kde měli opoziční kandidáti své setkání s voliči. Tehdy se jim všichni smáli.
O týden později se na Ukrajině konaly volby parlamentní. Situace se nedala srovnávat. Naštvaní ukrajinští voliči šli k urnám, aby potrestali vládu, nebo aby podpořili své oblíbené politiky. Prostě chovali se normálně, jako každý jiný člověk v demokratické Evropě. Bělorusové šli volit, protože se báli vězení.
Autor pracuje v ČTK.