Ve stopách Fernanda Pessoy

Druhým domovem Tabucchiho (1943), rodáka z Pisy, se stalo Portugalsko, přesněji Lisabon, kde se odehrává velká část jeho próz. Fascinace tou zemí a jejím jazykem ho vedla k tomu, že jednu ze svých posledních novel Requiem (1991, č. 1998) napsal portugalsky. Vše údajně začalo během studií filosofie na Sorbonně, kdy Tabucchi narazil na úryvek básně Álvara de Campos, což bylo jedno z heteronym Fernanda Pessoy. Pessoa se mu stal klíčem k portugalské kultuře a předmětem celoživotního obdivu.

Těžiště Tabucchiho literární tvorby vedle několika románů a esejistiky představují především krátké prozaické útvary – povídky a novely. Jako by tím autor potvrzoval tezi Itala Calvina o italské literatuře, která byla vždy chudá na romanopisce, ale oplývala básníky, a proto tíhne ke krátkým, zhuštěným formám. Ty umožňují soustředit největší intenzitu na nejmenší ploše, takže nad epikou převládá črta, lyrická atmosféra a drobnokresba. To je rovněž případ souboru drobných básní v próze nazvaných Sny o snech (1992, č. 1994), v nichž Tabucchi v brilantní zkratce a s jemným humorem líčí sny velkých mužů od Daidala po Freuda. Tato kniha patří, spolu s novelou Requiem, k tomu nejlepšímu, co je z Tabucchiho tvorby v českém překladu v současné době dostupné. (Záměrně trochu opomíjím zajímavou, ale dle mého názoru přeceněnou novelu Indické nokturno z roku 1984, č. 2000). O Tabucchiho oblibě u nás svědčí i to, že letos vyšel také povídkový soubor Pohled z druhé strany (1981).

Tabucchiho výsostnou doménou jsou příběhy s tajemstvím, které často souvisí s minulostí postavy, s její skutečnou identitou. Teprve prostřednictvím setkávání s druhými a v jejich odrazech se daří identitu částečně rekonstruovat. Významnou iniciační roli hraje v těchto příbězích chronotop putování – ať už po stopách dvojníka v daleké Indii v případě Indického nokturna nebo jako sestup do světa vizí a vzpomínek v Requiem.

Do Tabucchiho rukopisu zřetelně proniká estétství proustovského, či spíše pirandellovského typu. Soustředí se na pečlivou konstrukci bezpečně uzavřených světů, připomínajících jemné literární mechanismy naplněné množstvím kulturních odkazů. Světů zároveň prodchnutých melancholickým pocitem, jejž portugalština pojmenovává saudade. To slovo obsahuje jak čechovovský pocit smutku zvolna plynoucí přítomnosti, tak proustovské nostalgické hledání minulosti. Ostatně při bližším pohledu na Tabucchiho dílo vyjde najevo určitá spřízněnost s velkými modernisty počátku minulého století, k nimž má mnohem blíže než ke svým postmoderním současníkům Calvinovi nebo Ecovi. Na rozdíl od nich se Tabucchi většinou snaží vyhýbat čtenářsky vděčné poetice nižších žánrů, jako je detektivka nebo dobrodružný román. Ostatně jeho pokus o vlastní variaci na detektivní příběh Ztracená hlava Damascena Monteira (1997, č. 2004) působí dosti nepřesvědčivě. Na druhé straně své útěky do cizího jazyka a kultury vyvažuje protipohybem společenské odpovědnosti a angažovanosti spisovatele, čehož je román Jak tvrdí Pereira (1994) nejlepším důkazem.

Teorie kulečníkové koule

Román se svým obsahem i způsobem výstavby výše zmíněné charakteristice zdánlivě vymyká. V Itálii i v zahraničí posbíral řadu ocenění. Zároveň patří k Tabucchiho nej­čtenějším. Oslovil mnohem širší čtenářskou obec než jeho předchozí knihy, byl také zfilmován s Marcellem Mastroiannim v jedné z jeho posledních rolí. Aby toho ještě nebylo málo, kniha se stala jakýmsi manifestem svobody slova a tisku ve vzrušené době italských parlamentních voleb.

Román se odehrává v době salazarovské diktatury v parném lisabonském srpnu 1938. V redakci zapadlého večerníku Lisboa se seznamujeme s redaktorem jednostránkové kulturní přílohy, stárnoucím doktorem Pereirou. Vdovec Pereira, který od manželčiny smrti rozmlouvá s její fotografií, se tu právě obírá myšlenkami na smrt a na vzkříšení svého tlustého těla, v což navzdory svému katolickému vyznání nemůže uvěřit. Veden náhlým popudem, kontaktuje autora článku o smrti, který ho v jednom časopisu zaujme, a získá ho pro spolupráci s večerníkem. Auto­rem je mladík italského původu Monteiro Rossi, k němuž Pereira začne cítit téměř otcov­ské sympatie. Aniž to tuší, setkáním bude vytržen z rezignace a posléze nasměrován k riskantnímu střetu s režimem.

Dramaticky vystupňovaný a zároveň tradičně ucelený příběh je jedním z důvodů nečekaného čtenářského ohlasu. Přitažlivé je i samotné téma vyrovnávání se s minulostí, a to jak na rovině osobní, citové, tak i národní a dějinné. Jak tvrdí Pereira je Tabucchiho snad nejpolitičtější román. Jsou v něm zobrazeny atributy totalitního režimu od domovnice-donašečky přes znepokojivé státní násilí, cenzuru až po praktiky politické policie. Pereira ztěžka vláčí své zpocené tělo po Lisabonu a okolí a setkává se s různými reakcemi na politickou situaci. Plejáda vedlejších postav určuje směr jeho budoucího pohybu. Pereirův přítel z dob studií, Silva, obhajuje diktaturu slovy, která nám nezní zcela cize: „Prosím tě, Pereiro, řekl Silva, copak ty ještě věříš na veřejné mínění? abys věděl, veřejné mínění je podvod, který vymysleli Anglosasové, Angličani a Američani, ať si to svoje veřejné mínění strčej někam, promiň mi ten výraz, my jsme nikdy neměli jejich politický systém, nemáme jejich tradice, nevíme, co to jsou ty trade unions, my jsme Jižani, Pereiro, a posloucháme toho, kdo víc křičí, kdo rozkazuje. (…) my jsme vždycky potřebovali vůdce, i dnes ho potřebujeme.“

V závěru románu se dostane ke slovu i tajná policie. „Chci zavolat na policii, opakoval Pereira. Na policii, usmál se mrňavý hubeňour, ale policie, to jsem já, doktore Pereiro, nebo ji aspoň v tuto chvíli zastupuju, protože i naše policie v noci, víte, naše policie nás chrání celý boží den, ale večer jde spát, protože je unavená, když je všude tolik darebáků, takových lidí, jako je váš host, kteří ztratili smysl pro vlast, ale řekněte mi, doktore Pereiro, proč vy jste se do něčeho takového namočil?“

Jako oponenti tu vystupují Rossiho bratranec Bruno, Pereirův zpovědník, otec Antonio a především doktor Cardoso, kteří, každý po svém, podněcují rodící se Pereirovu revoltu. Podobně jako v kulečníku, každé následující setkání představuje intelektuální a morální náraz, který redaktora směřuje k nevyhnutelnému okamžiku rozhodnutí. Výsledkem je prolomení vnitřního bloku, kdy si zdánlivě odepsaný Pereira uvědomí, že to, co bylo ztrátou, je vlastně výhodou – že je vdovcem bez závazků, který má co ztratit, jen když setrvá v mlčení.

Důležitou úlohu v příběhu hraje literatura, především v podobě děl meziválečných francouzských katolických spisovatelů, jejichž překlady se Pereira snaží do své kulturní přílohy prosadit. Tak se Mauriac, Bernanos i Daudet stávají stejně živými účastníky Pereirovy proměny jako lidé okolo něj.

Dolce, dolce vita

Tabucchi působivě evokuje atmosféru letního Lisabonu. Pocit nehybného času, pot a nevolnost, které všude provázejí kardiaka Pereiru a činí z jeho těla nepohodlné zavazadlo unavené duše, jež touží jedině po klidu. Prozaické detaily všednosti, jako jídlo, práce a spánek, vytvářejí iluzi pravidelného monotónního rytmu. Zároveň umožňují převést velké morální otázky a dějinné otřesy do intimního měřítka každodenního života. Výrazná je Tabucchiho takřka rabelaisovská záliba v gastronomii, což je motiv opakující se v každé knize, dotvářející obraz středomořské dolce vita. Omeleta s bylinkami a citronáda charakterizují postavu Pereiry stejně dobře jako jeho promluvy nebo popis jeho bytu.

Pokud se obsahem tato kniha odlišuje od předchozí Tabucchiho tvorby, méně to platí pro její kompozici. Členění na krátké kapitoly rozděluje příběh do vypointovaných epizod, které spolu s poměrně malým rozsahem knihy jen potvrzují autorovu oblibu kratších forem. Příběh je vyprávěn retrospektivně, proudem řeči bez oddělených promluv, akcentujícím hovorovou polohu, podobně jako v Requiem. Vynikající překlad Kateřiny Vinšové uchoval živost a plynulost dlouhých souvětí i opakujících se frází, vytvářejících atmosféru důvěrné naléhavosti. Pereira ve vyprávění vystupuje jako neprůhledná postava bránící si své soukromí a vypravěč je nucen uchovávat diskrétní odstup, plný nedořečeností a zámlk. To spolu s rafinovanou hrou náznaků a jemnou ironií brání tomu, aby v podstatě morální příběh vyzněl moralistně. Tabucchimu se daří ryze románovými prostředky přesvědčivě ukázat nevyhnutelnost a zároveň nezjevnost důležité životní proměny. Navazuje tím na svou dlouholetou polemiku o postavení a míře angažovanosti intelektuála v současné společnosti, kterou vede s Umbertem Ecem. V jeho prospěch je třeba říci, že tím kniha a její literární kvality neutrpěly. Tabucchi zápas mezi krásou a angažovaností neprohrál. Výsledkem je román, který sice není přelomový, neotevírá nové obzory, ale nezklame.

Autor je student komparatistiky a filmové vědy na FF UK.