Laptopy v hudbě představují zvláštní fenomén. Ačkoliv lze z počítače pochopitelně vyloudit takřka cokoli, objevila se v poslední době nápadná řada hudebníků, jejichž laptopy spojuje kromě znaku nakousnutého jablka také podobný zvuk. Úměrně k tomu, jak snadné je tvořit hudbu s počítačem, je také snadné být zaměnitelný s ostatními tvůrci v žánru, jemuž se občas říká glitch nebo také clicks and cuts. Jednou z postav, kterým se dlouhodobě daří znít originálně, je Rakušan Christian Fennesz, jenž vystoupí 13. dubna v pražském divadle Archa v rámci festivalu Stimul.
Jedním z důvodů nezaměnitelnosti Fenneszovy hudby – a také jeho posluchačského úspěchu – zůstává fakt, že se nezříká takových „archaických“ hudebních parametrů jako rytmus, harmonie či melodie, byť jsou vždy důkladně rozostřeny a transformovány. Nesnaží se odstřihnout od své minulosti, v níž najdeme studium klasické hudby i působení v rockových kapelách. Z nich měla největší úspěch skupina Maische, která spojovala rockové písně s volnou improvizací. Na počátku devadesátých let se rozpadla a po kratší pauze se Fennesz vydal na sólovou dráhu. Ta jej zavedla na značku Mego – jedno z center rakouské experimentální hudby – kde vydal v roce 1995 EP Instrument a od dva roky později CD Hotel Paral.lel. Více než tyto nahrávky však možná o podstatě jeho hudby vypovídá singl Plays se dvěma krátkými skladbami. Jsou prezentovány jako coververze, byť je v nich originál těžko identifikovatelný: Paint It Black má s originálem Rolling Stones společnou snad jen atmosféru. Jednotlivé zvuky možná byly převzaty z původní písně, Fennesz z nich však sestavil zcela nový tvar. Don’t Talk (put Your Head on My Shoulder) od Beach Boys sice zachovává původní strukturu a harmonii, zakrývá je ovšem k nepoznání. Beach Boys byli zmiňováni snad v každém textu o Fenneszovi také v roce 2001, kdy vyšla deska Endless Summer. I na ní lze pozorovat zvláštní hru mezi elektronickým experimentováním a popovými sklony. Skrze digitální šumy a praskání se prodírají náznaky, které mohou asociovat letní pohodu se surfem u moře (k čemuž navádí i idylická fotografie na obalu), ale lze je vykládat i docela jinak. Překvapivě často se tu do popředí dostává čitelný rytmus kytary. Podobně jako na ostatních deskách zde nacházíme styčné plochy s taneční klubovou scénou nebo ambientem, ovšem bez pravidelných rytmů a dunění prvního a „kulisovosti“ druhého. I v těch nejklidnějších polohách je Fenneszova hudba schopna posluchače překvapovat.
Kytara a akustický element obecně dostává více prostoru i na novějších titulech. Na desce Venice, která vyšla na britské značce Touch, dokonce hostuje zpěvák David Sylvian, dříve hvězda skupiny Japan. Fennesz se na oplátku podílel na jedné skladbě ze Sylvianova alba Blemish. Nejaktuálnější skladba jménem Tree z počátku tohoto roku, která vyšla na sampleru k pětadvacátému výročí značky Touch, má téměř folkový zvuk, obalený modulovanými šumy a praskáním. Ač se na deskách dostává do čím dál jemnějších poloh, záznamy koncertů dokazují, že čistě hluková kompozice je pro něj stále zajímavá a že umí ze svého laptopu dostat i agresivnější polohy. „Hluk pro mě není něco, čím bych chtěl šokovat, nebo co je jen zábavné a divné. Používám hluk, protože v něm nacházím krásu. Hluková hudba pro mě má velkou hypnotickou sílu a to je aspekt, který by v mé hudbě neměl chybět,“ říká Christian Fennesz.
S deskami vydávanými pod svým jménem si dává autor poměrně na čas. Čas mezi nimi tráví koncertováním a nahráváním s dalšími hudebníky. S Peterem Rehrbergem a Jimem O’Rourkem v projektu Fenn O’Berg, v improvizační superskupině MIMEO s japonským skladatelem Ryuchi Sakamotem nebo s finským hlukovým tvůrcem Mikou Vainiem z proslulé dvojice Pan Sonic. Pro pražský koncert je kromě sólového bloku připravována společná improvizace s druhou hvězdou večera, hráčem na gramofony Philipem Jeckem.
Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.