Březnový summit Evropské unie se kromě Lisabonské agendy a udržitelného rozvoje zabýval energetickou bezpečností. Komisař EU pro energie Andris Piebalgs na něm prohlásil, že tou pravou zázračnou zbraní na energetickou krizi a nebezpečnou závislost na dovozu nejsou atomové elektrárny, ale úspory a energetická účinnost. Evropští vůdci se dohodli na tom, že do roku 2015 zvýší podíl obnovitelných zdrojů energií ze současných 6 na 15 % a podpořili myšlenku akčního plánu EU na úsporu 20 % spotřeby energie a zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na 20 % do roku 2020. To jsou cíle, k nimž donedávna vyzývali jen radikální ekologické organizace a někteří vědci.
Ministři jednají o navrácení odpadů, které podnikatelé z bohatých zemí pašují přes hranice do chudší ciziny, aby ušetřili. Kontrole se vymyká růst městských aglomerací: rozptýlená výstavba obřích skladišť, nákupních center a rodinných domků se rozlézá do prostoru a stírá hranice mezi městem a přírodou. Stále vzdálenější cíle hospodářské i rekreační aktivity kladou stále větší nároky na silniční i vzdušné dopravní sítě, které zatěžují životní prostředí imisemi a hlukem...
Žijeme v době, kdy se badatelské otázky a aktivistické výkřiky mění v politické výzvy a ekonomická zadání za pochodu před našima očima. Vědci například ještě ani nedořešili způsob, jak získat za únosnou cenu energii z vody, slunce, větru či biomasy, a její využití se už dostává do politických programů. Klimatologové se ještě neshodli na tom, jaký vliv má skleníkový efekt na naši planetu, ale některé vlády pod tlakem již probíhajících změn klimatu přijaly celosvětovou dohodu o omezení emisí skleníkových plynů.
Jak se dostaneme z hrozící pasti omezených zdrojů, prostoru a rostoucího znečištění? Zachrání nás mezinárodní dohody, kontroly a regulace, nebo snad neviditelná ruka trhu? Nebo budeme žít ve stoce mezi odpadky a auta před sebou tlačit?
Abychom dokázali na tuto otázku odpovědět, měli bychom se nejdříve zeptat, co příliš intenzivní látkovou výměnu na naší planetě způsobuje. Takovou otázku však žádný z politiků z pochopitelných důvodů nepoloží. Viníkem je totiž hospodářský růst založený na cenách, které neodrážejí realitu, a může být proto snadno hnán uměle vytvářenou potřebou stále výše. Trh už není ani tak jednoduchý, a už vůbec ne volný, aby se dalo tvrdit, že se vyrábí to, co lidé potřebují a čeho se jim nedostává. Právě tak neplatí tvrzení, že v hospodářské soutěži vyhrává ten, kdo určitý statek či službu vyrobí kvalitněji a s menšími náklady. Skutečnost je taková, že se produkuje to, o čem reklama přesvědčí spotřebitele, že se bez toho neobejde – a to v takové kvalitě, aby předmět či služba byly spotřebovány co nejdříve a mohla vzniknout potřeba další. To vede samozřejmě k neustálému zvyšování nároků na energie, materiál a prostor, aniž by to odpovídalo zvýšení kvality produktů a uspokojení z jejich spotřeby.
Zvyšování regulace globálního ani národních trhů, jak se ukazuje, nás pravděpodobně nespasí. Samotné příkazy a zákazy či dohody o tom, jak nakládat se surovinami, energiemi a prostorem, mnoho nezmohou, třebaže bez nich se úplně neobejdeme. Mnohem efektivnější by bylo narovnání trhu a návrat ke kvalitě. Pravý důvod, proč stále více spotřebováváme, stále více jezdíme, stále více vyhazujeme a znečišťujeme, tkví v cenách výrobků a služeb, které nezahrnují všechny náklady, rizika, omezení a vzácnost prostoru a zdrojů. Ceny výrobků a služeb jsou do značné míry nepřehledně externalizovány, což znamená, že náklady na ně platí někdo jiný než spotřebitel - většinou my všichni formou povinných daní a pojištění například za výstavbu a údržbu silnic, za zdravotní újmy při nehodách, hluku nebo jinak znečištěném životním prostředí, za ekonomické a sociální vyloučení v důsledku téhož, za psychické strádání z narušeného a neestetického prostředí. Kdybychom totiž ocenili skutečnou omezenost zdrojů, prostoru, čistotu ovzduší, vody, prostě všechno, čeho je nedostatek, a proto má pro nás cenu, situace by se změnila a naše „potřeby“ by se radikálně snížily. Podceněné výrobky by v reklamě nenašly své místo.
Možná se nám však nebude líbit, že budeme platit i za procházku chráněným národním parkem, plnou cenu za jízdu po silnici (jejíž výstavba je nejen extrémně nákladná na práci i materiál, ale také na zábor prostoru a neuvěřitelné množství zničených organismů), za slepici, která zobe zrní namísto anabolik, za boty, které vydrží déle než jednu sezonu a budou opravitelné, za voňavý vzduch namísto smogu, za čistou vodu už platíme, za zanikající zdroje ropy nebo plynu zatím jen částečně. Je to však cena, která jediná může odvrátit ekonomický, ekologický i politický kolaps. Trhem doceněné životní prostředí však znamená konec romantiky, konec volného prostoru a neomezeného pohybu v něm, do jisté míry konec svobody. Měli bychom si to uvědomit vždy, než si něco nového pořídíme.
Politici by měli namísto podpory rychlého a laciného růstu varovat: „Nebuďte bláhoví a spotřebovávejte málo!“ a nabádat k výrobě kvalitního zboží, nejlépe k vymýšlení nehmotných statků a služeb, namísto k plýtvání materiálem a prostorem.
Autorka je překladatelka a ekologická aktivistka.