Ryhor Baradulin / Několik básní

Ryhor Baradulin je jeden z nejvýznamnějších současných běloruských básníků a představitelů běloruského intelektuálního života. V letošním roce byl za životní dílo a za sbírku duchovní lyriky Ksty (Kříže) navržen na Nobelovu cenu.

Nechce se

Vír vichru mrazy vynese

vedra se vrátí s ptáky

jen duši tolik se nechce

dny setrvačně krátit

 

Žít stejně lhostejně za dne

a stejně lhostejně zvečera

Zrosená myšlenka zvadne

– řezanka

 k skrmení určená

 

Už mají víc než dost píce

horlivici upocení.

Čas

 náhle mizející

s  úšklebkem zuby cení.

 

 

Pohled z letadla

 

Ta světla,

 ohně dole pod námi...

A člověk

 nebude už jiný,

i v černých spárech bolesti a tmy

budoucím nese oheň staletími.

Vždyť život,

 to je zápas s tmou.

 

 

Ke slovu

Ke slovu špína nepřilne,

slovo je projev vyšší síly,

která nám káže říci ne

a nesklonit se před násilím.

 

Tvoříme slovo my, či ono samo

vytváří nás, ne zcela dotvořené?

Jako když popel vyběluje hrubé plátno,

jako když rány hojí sirá země.

 

Ať sebeméně času ještě zbylo,

my chcem vždy všechno pojmenovat znova.

I myšlenka si rozpálené čelo

zchlazuje vlídnou, dobrou dlaní slova.

 

Urážka osamělosti

„Neexistuje taková osamělost, aby v ní neměl místo ještě někdo jiný.“ (Grigore Vieru)

 

Poté co duše se sama

zavřela do sebe

otevírá se znova

ale jen s nedůvěrou

připravena rázem se uzamknout

jak jenom ucítí

že se chce někdo dotknout nešetrně

její osamělosti

 

Skřípe klíč rezavý,

Chlad bodá, bolestná únava

sténá

 

Bohatá duše

Bohatá duše štědrá bývá,

starostlivá

a upřímná.

A nikdo se s ní nezabývá,

nezeptá se jí, jak se má.

 

Bohatá duše je vždy mladá,

vždyť neměla kdy zestárnout.

Bohatá duše trpí hlady,

pro ni tu chleba nepečou.

 

Bohatá

prázdnou mošnu svírá,

po světě jde jak žebračka.

A do té mošny hvězdy sbírá.

Jenom ta mošna nemá dna.

 

Bosá hvězda

Šla bosá hvězda po zemi

zářící, mlčky a tak sama.

Chtěl jsem jí koupit střevíčky,

jak ale

mluvit s nebešťany?

 

Šla bosá hvězda ranní rosou

a její stopy stále hřály.

Vítr se kořil její kráse,

mrazy se před ní schovávaly.

 

Šla bosá hvězda rychle vpřed,

protože tolik pospíchala.

Kde stála, vykvet růže květ,

kudy šla, chrpy vykvétaly.

 

Šla bosá hvězda v bílé tmě

po vratké lávce přímo ke mně.

Šla bosá hvězda proti mně

a já ji zavolal tvým jménem.

 

Kurapaty

Svíce

trhavě cukající

planoucím víčkem:

v horoucím oku zapadlé smítko

strašného nářku.

 

Kříž opět opakuje

postavu Krista.

 

Staří jdou nachýleni

jako svěšené klasy

ze kterých dávno už

povyzobána zrna…

 

Nenasytnost

Rozkulačili noci, dny,

kolébky, rakve rozmlátili,

svědomí rvali s kořeny,

i lžíci s miskou rozkmotřili.

 

My rozštěpili atomy.

Naopak to už nesvedeme.

Ze svojí nenasytné síly

my

nikdy už

šťastni nebudeme.

 

Láska k otčině

Zrak mají, ale osleplý je,

sluch mají, ale ohluchlý je,

hlavy by měli, mozky ne.

Jen nostalgie z nostalgie a to právě

je tahle láska k otčině.

 

Z cyklu Nesmysly

 

Referendum

Kocour vypsal referendum:

„Všechny myšky ochráním.“

Myši daly na legendu

a teď piští čím dál míň.

 

Všechno je pomíjivé

Podivnou paní Historii

blbosti nepřekvapí.

Rurikové jsou pomíjiví

a Šurikové taky.

 

Přeložila Františka Sokolová.

 

Právě před rokem, 24. února, slavil běloruský básník Ryhor Baradulin sedmdesátiny. Pochází ze vsi Garadok Ušackého regionu ve Vitebské oblasti. Má tedy venkovské kořeny, podobně jako prozaik Vasil Bykav, jeho krajan a přítel. Na oba měl venkovský původ zásadní vliv. Nepřestali citlivě vnímat skutečnost kolem sebe, jejich odpovědný vztah k okolnímu světu má základ v lidovém křesťanském duchu běloruské vesnice.

Baradulin, neobyčejně talentovaný představitel básnické mládeže padesátých let, měl traumatické zážitky z konce třicátých let i z války (jako dítě se například ztratil v lese a ocitl se sám na obklíčeném území). Válečné motivy a otázka zodpovědnosti za osud lidstva provázejí jeho poezii od mládí. Záhy osiřel – jeho otec zahynul jako partyzán a chlapec s matkou dlouho čekali, že se vrátí. Synovská vděčnost a vztah k matce patří mezi nejvýznamnější motivace jeho činnosti i náměty jeho děl. Matka, která vystavěla znovu jejich dům ve spálené vesnici, jej také seznámila s jazykem, s lidovými písněmi a zvyky, s náboženstvím. Baradulin vystudoval v roce 1959 Běloruskou státní univerzitu v Minsku a stal se žurnalistou, později redaktorem literárního časopisu Polymja. Verše publikoval časopisecky od roku 1954, první sbírku vydal v roce 1959. Baradulinovo dílo je bohaté co do žánrů (lyrika, poemy, satiry, humorné verše, knížky pro děti, literární kritika, eseje) i co do kvantity (vydal na padesát sbírek, nepočítaje překlady). Jeho originální přínos běloruské literatuře a kultuře bychom u nás mohli srovnat s dílem Jaroslava Seiferta. Baradulin je také podobně oblíbený u čtenářů a blízký lidem nejrůznějších společenských vrstev, konfesí a názorů.

Když přijel na studia do Minsku, byl šokován stavem své rodné řeči. V tom, že zůstal věrný venkovu s jeho ještě zachovanou běloruštinou a nářečími, spočívá Baradulinova zásluha o rozvoj běloruského spisovného jazyka. Zůstal prostý a dostupný každému čtenáři, i když se jeho reflexivní lyrika průběhem času stále prohlubuje a zduchovňuje. V poslední době psal též parafráze modliteb a biblických textů (žalmů aj.) K jeho dílu patří i rozsáhlá překladatelská činnost: od A. Mickiewicze, M. Chagalla, B. Pasternaka, B. Okudžavy až po Karola Wojtylu. Z roku 1982 pochází básnický cyklus Topaljovaja gotyka (Gotika topolů, 1982), inspirovaný jeho pobytem v Čechách.

Z bohaté Baradulinovy bibliografie uveďme alespoň nejznámější sbírky: Maladzik nad stepam (Měsíc nad stepí, 1959), Nahbom (Plnými doušky, 1963), Adam i Jeva (Adam a Eva, 1968), Rum (Rumiště, 1974), Svjata pčely (Včelí svátek, 1975), Vybranyja tvory u dvuch tamach (Vybrané spisy I–II, 1984), Samota palomnictva (Osamělost putování, 1990), Milasernasc´ plachi (Milosrdnost popravčího špalku, 1992), Treba doma byvac´ čascej (Člověk by měl být častěji doma, 1993), Jevanhelle od mamy (Evangelium podle mámy, 1995), Zbor tvorau I–IV (Sebrané spisy I–IV, 1998–2002), Bosaja zorka (Bosá hvězda, 2001).

 

„Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil v bělo­ruské rodině v době, kdy u nás probíhala divoká rusifikace a sovětizace a kolem nás žilo hodně běloruských rodin. Ale už tehdy se vedl útok na všechno, co bylo národní; všechno běloruské se lidem vyhánělo z hlavy… Přesto však lidem ještě zbyla jejich řeč, mohli jste ji slyšet na trhu, v obchodě, dokonce od úředníků…“

„Padla mi před časem do oka kniha ruského filosofa Berďajeva Osudy Ruska. Dnes, když u nás existuje takový nástup panslavismu, ruského šovinismu, dnes, kdy je snaha vymýtit běloruský jazyk, zní pro mě aktuálně tato slova ruského filosofa: ,Národy příbuzné a sobě blízké mají menší schopnost vzájemného pochopení. Odstrkují se, odtahují se jeden od druhého víc než ty vzdálené a cizí. Příbuzný jazyk je vnímán jako komolení vlastního jazyka…‘ A ještě jeden Berďajevův výrok: ,Do starého ráje pod starý dub není už nikdy návratu.‘ Soudím, že ať si to apologeti komunistického pořádku představují tak či onak, pod ten starý dub se už nevrátí.“

Z interview s Ryhorem Baradulinem na RFE v březnu 2001.

 

Galerie

Lukáš Kubec (1979) absolvoval bakalářské studium fotografie v ateliéru Pavla Baňky na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti je na volné noze. Je­ho snímky jsou často ovlivněny konceptuál­ním pojetím fotografie jako zdánlivě bezpříznakové evidence, stejně silný je však vliv romantismu a melancholické tradice české fotografie. Kubcovy náměty jsou většinou krajinné a rostlinné motivy, mnohdy konfrontované s dotyky civilizace. Důležitým prvkem jeho černobílých i barevných snímků je však především promyšlený styl, který se i přes nezbytnou ironii snaží hledat doposud neotřelou estetiku fotografické krásy.

Pavel Vančát