Deštník plukovníka Borcana

Čtrnáct dní před tím, než umřel, mě plukovník Borcan vzal na holou vyvýšeninu dobrinského polesí na obhlídku terénu. Požádal mě, abych měl oči otevřené, hlavně abych sledoval jeřabinové houští podél cesty, jestli už přiletěli brkoslavové. Podzim byl v polovině, houština bzučela cizími zvuky.

Ostatně obhlídka lesního komisaře pozůstávala z toho, že ráno navštívil osadu, kde chovali medvědy, prohlédl si jejich stavy, a potom cestou zpátky domů se prošel po některém z horských hřbetů, a zatímco nasával omamné ticho rezervace, hukot potoka, který se řítil do hlubin údolí, formuloval si hlášení o tom, co viděl. Nyní však po neschůdných stezkách, sleduje značky horských myslivců, mířil rovnou ke své tajné rozhledně. Brkoslavové se prý objevili a vzápětí po nich i horečka, která tyto lesní končiny navštěvuje každou zimu a jíž se v okrsku Sinistra říká kdovíproč tunguzská chřipka.

Plukovníka Borcana očekávalo místo k odpočinku vyskládané z kamenů a vystlané mechem, jakmile dorazil poblíž, odhodil do trávy deštník horských myslivců zhotovený z kůže, který chrání před mrznoucím deštěm, rozepjal si plášť a neprodleně si udělal pohodlí. Sundal si i čepici, zatížil ji několika kameny obrostlými pestrým lišejníkem, potom prostovlasý, s vlasy rozevlátými větrem, s rozechvělými ušními lalůčky celé hodiny upřeně sledoval dalekohledem východní obzor.

Skalní štít, který z jehličnatého lesa jenom vykukoval, už patřil ke hřbetu Pop Ivana, bylo z něj vidět do daleka, až za hranice, na modré obrysy rusínských zalesněných kopců, přecházejících jeden do druhého. Zpoza posledních vrcholů, snad až ze vzdálené roviny vystupoval temný kouř, na východě halila velkou část oblohy fialová clona, jako by se již blížila noc. Jak slunce stoupalo, vzdálené barvy bledly, a jakmile se údolí vyplnila opálovými světly odpoledne, lesní komisař odložil dalekohled a vzal si čepici na znamení, že prohlídka skončila.

Nikdy nevyšlo najevo, jestli zahlédl na protějších svazích to, co hledal, brkoslava, anebo nějaké jiné znamení, že se od keře ke keři blíží tunguzská chřipka, ani to, proč onoho dne s sebou vzal na ukrajinskou hranici zrovna mne, cizince, prostého sběrače lesních plodin.

Cestou domů se mě až dole zeptal, jestli jsem uviděl brkoslava. Když jsem odpověděl, že se mi zdá, že ano, dva nebo tři, řekl, že tedy objedná očkování.

Už jsme byli poblíž kasáren, když opět upustil deštník do trávy – ostatně byl jediným horským myslivcem, který v zimě v létě chodil po vlhkých lesích s deštníkem v podpaždí – a opět vytáhl z pouzdra dalekohled. Za potokem, po vyrudlé podzimní louce šel právě cizinec, jemuž se říkalo červený kohout. Furiant­sky, sotva se nohama dotýkaje země, si vykračoval po mezi, která oddělovala les od lučiny, před černými smrky občas zaplály jeho zrzavé vlasy a vous. Plukovník Borcan ho sledoval dalekohledem tak dlouho, dokud nezmizel v houfu žlutě pableskujících břízek. Potom mě potichu, téměř důvěrně oslovil:

„Poslyšte, Andreji. Nenechali u vás náhodou nějaký balíček?“ Když uviděl, že vlastně otázce nerozumím, hloupě na něho civím, dodal: „Totiž takovou maličkost pro mne. Dejme tomu čerstvě ulovenou rybu.“

Ačkoli tato otázka byla divná – a ještě divnější bylo, že má odpověď, že totiž nemám pro něho žádný balíček, ho velice rozmrzela – byl bych na to jistě zapomněl. Jenže zanedlouho mě ve sběrně lesních plodin vyhledal cizinec řečený červený kohout. Komíhal v ruce opocenou igelitkou a na jejím dně se v trošce vody leskla ryba; to všechno mělo patřit lesnímu komisaři. Avšak plukovník Borcan už tehdy nežil.

 

Obyvatelé Sinistry mají vlasy povětšině tmavě hnědé anebo černé, plavé jsou vzácností a zrzavé se mezi nimi nevyskytují vůbec. Za výjimku platila dcerka kantýnského z rezervace, Bebe Tescovina, tu v okolí kdekdo znal podle jejích vlasů rudých jako jeřabiny a svítících do dálky. Když se proto někde objevil zrzavý člověk, hned se vědělo, že tudy projíždí cizinec, protože barvení vlasů v těchto končinách v módě nebylo.

Červený kohout vypadal jako prostý poutník, lehkým krokem brázdil svahy, jeho vlasy i vousy jako hořící šípkový keř zaplály pod černými smrky hned tady, hned tam. Přišel v polovině podzimku, kdy zrají šípky, zároveň s prvními mrazíky; najednou se jednoho rána objevily na ojíněných stezkách temné stopy jeho gumových holínek cizí výroby.

Byl to vyzáblý neduživý muž, mluvil stejně špatně ukrajinsky, rumunsky, maďarsky nebo němčinou spišských Němců a pravděpodobně pořádně neuměl žádný z jazyků, který se v této končině používá. I chůzi měl tak furiantskou a sebevědomou, jako by byl příslušníkem národa, který žije jinde. Navíc veškerý čas trávil v přírodě, jako by naznačoval, že se po Sinistře potlouká celé dny jen proto, aby se obdivoval horským štítům kolem dokola, z nichž vystupuje dým.

V okolí Dobrinu, o němž lze tvrdit, že mu cizinec prokazoval čest den co den, se vodstvo Sinistry rozbíhá do potoků a do boku Pop Ivana se vrývají hluboká údolí. Vymletá koryta lemovaly ocelové tyče ovinuté ostnatým drátem, betonové sloupy, strážní věže, ke skalnatému horskému hřbetu se klikatily příkopy plné nástrah: hranice vedla ve výšce, po rozvodí. Ve spleti plotů, příkopů, překážek se otvírala škvíra pouze v horském průsmyku, kde to táhlo a kde se stará vyježděná cesta překulila na protější svahy, již smáčené cizími světly severu.

Cestu tam uzavírala modro-žlutá závora, poblíž ní stála strážní budka a omšelý polní stan plný roztřesených vojáků. V okrsku Sinistra byl zřízen tento jediný hraniční přechod, i závoru zde vytahovali pouze jednou týdně na několik hodin, a to vždy ve čtvrtek dopoledne. To si pak stráže vyměňovaly místo, aby si na znamení přátelství ve zbrani prohledaly na obou stranách hraničního pásma i navzájem svá území, a v téže době projela i ta dvě nebo tři civilní vozidla, která mohla použít tuto cestu s povolením z místo­držitelství.

Zrzavý poutník – ačkoli jeho vlasy, oblečení, nenucené a ztepilé držení těla zdálky prozrazovaly, že je cizinec – se přesto neobjevil poprvé ve čtvrtek, nýbrž v sobotu. Jednou ráno nalezli jeho šlépěje zedníci, kteří pracovali na strhávání lesní kaple, a odpoledne noční hlídač Géza Kökény – který trávil bezesné dny v  posedu na kraji vesnice – ho zahlédl na vlastní oči, jak se spouští po stráních Pop Ivana. Zdá se, že se mezi živými ploty a drátěnými zátarasy pohyboval volně jako vítr. Dole ho legitimovali několikrát, ale horští myslivci vždycky zjistili, že doklady má – lze se domnívat, že byly padělané – v pořádku.

Nosil hnědé gumovky a kazajku z šedivého sukna s našitými ozdobami ze zeleného manšestru, jaké se nosí na protilehlých svazích Pop Ivana, a chodil prostovlasý, klobouk s úzkou střechou zdobený dvěma poštolčími pírky mu na dlouhé šňůrce visel na zádech. Na vrcholku hlavy mu plál hřebínek zrzavých vlasů a bradu mu kryl pyšný vous rozčísnutý do stran.

Protože jménem ho nikdo znát nemohl, od počátku, od chvíle, kdy ho zahlédl noční hlídač dávající pozor i ve dne – ten ho také hned pokřtil – na něm ulpěl prostý a mnohoznačný název červený kohout. Přes rameno nosil pestrou mošnu z teletiny ozdobenou tepanými sponami a mosaznými přezkami, v pravé ruce pohupoval opocenou igelitkou, v níž skotačil lesklý podnos připomínající nějakou rybu se stříbrným břichem. Občas zastavoval lidi, kteří pracovali v lese nebo na poli, a nabízel jim podnos ke koupi, ačkoli mohl vědět, že v těchto končinách lidé podnosy téměř nepoužívají. Nějakou dobu hádali, co tam doopravdy asi chce: zkoumá ochotu lidí ke koupi, anebo chce zjistit, jestli jsou místní lidé ochotni navazovat přátelství. Horští myslivci ho asi půldruhého dne legitimovali v jednom kuse, potom jim to zřejmě někdo zatrhl, už si ho ani nevšimli. S tak skvělým zevnějškem by se člověk nemohl dát na dráhu agenta, špiona, i kdyby o to usiloval sebevíc.

Dolní okraje lesů už po ránu šedly jinovatkou, anebo nějaká ta noční sněhová přeháňka, zamžené kopce už z dálky odhalovaly stopy, které většinou vedly od Pop Ivana směrem na Dobrin. Někdy cizince na jeho pouti náhodou provázelo celé hejno brkoslavů. Tito ptáci se stěhují do údolí Sinistry tehdy, když vzápětí po nich už přilétají mrazivé zimní větry. Jak tak cizinec kráčel po vybledlých lukách s ptáky, kteří mu poletovali kolem hlavy, jako by do těchto domáckých končin nezabloudil z Ukrajiny, nýbrž z nějaké staré obrázkové knížky.

Ostatně brkoslavy neměli v tomto kraji rádi; odháněli je kamením, ti čipernější po nich prostě plivali, zde se mělo za to, že po hejnech těchto ptáků následuje tunguzská chřipka. Horečka, která nakonec strávila i plukovníka Borcana.

Ten chudák mě vyhledal ještě jednoho ze svých posledních dní před smrtí – a tohle opravdu nedělal často – a téměř úpěnlivě se mě vyptával na ten balík.

„Povězte mi, Andreji, ale na čestné slovo. Nenechal u vás někdo igelitku? A v ní rybu, nic jiného. Jestli jste ji snědl, nevadí, jen mi to povězte.“

Třebaže jsem mu to odpřisáhl, odcházel s očima zšeřelýma podezřením a výčitkou a potom jsme se už nikdy nesetkali. Zanedlouho vyprávěl Nikifor Tescovina, kantýnský v chráněné přírodní oblasti, že lesní komisař zmizel. U něho v kantýně popíjeli chovatelé medvědů a plukovníci, věděl o všem. A zase on přinesl záhy zprávu, že plukovníka Borcana našli na holém horském vrcholu s bradou vzhůru. Bohužel ne včas, v otevřených ústech se mu už uhnízdil pták. Později tam mrtvolu někdo přibil – mohl to být jenom nějaký ras převlečený za horského myslivce – ruce mu přibodl k zemi bodáky, nohy přichytil okovy ke kamenům, aby ho neunesli ptáci ohniváci.

Po tom všem mě červený kohout vyhledal na mém tehdejším pracovišti, v ústřední sběrně lesních plodin. Zabýval jsem se borůvkami, ostružinami, houbami a sám jsem bydlel v jedné komůrce ve skladu mezi káděmi, dížemi a voňavými sudy. Na ten případ se pamatuju dobře, protože téhož dne přišla ke mně poprvé se svým úlovkem nová sběračka Elvira Spiridonová. Manželka horala Severina Spiridona – mohu prozradit, že má pozdější milá – se uvedla putnou ostružin a mošnou bedel.

V dobrinské chráněné přírodní oblasti chovali několik set medvědů, ti zbožňují bedly, ostružiny, a sběrač ovoce, který spadal pod mou správu, jim je vozil.

Povšiml jsem si, že Elvira Spiridonová, ta jindy neposedná, rozechvělá liána, ohnivý hádek, žhavý ptáček, nyní kulhá, napadá na nohu. Náhle jsem si přál, aby si vrazila do chodidla trn, a já bych jí jej vytáhl. Třebaže toto přání bylo nanejvýš nejapné, ten na výsostech je vyslyšel. Vysypával jsem putnu do sudu s ostružinami, bedly rozkládal po sítě a Elvira Spiridonová se posadila na práh a zatímco obrovské měděné kruhy v jejích uších vrhaly blesky, k mé velké radosti si začala odvíjet na  kotníku řemínek z opánku. Neváhal jsem, poklekl před ni, vzal si její nohu do klína a vlastnoručně ji vybalil z bílé soukenné onuce. Buclatý drobný nárt měla ještě osmahlý od letní senoseče, prokvétala jím voňavá síť fialových žilek. Chodidlo měla téměř růžové, jako by ustavičně chodila po špičkách, trošku vlhké a měkké, navíc se jí do něj nezabodl trn, nýbrž zlatostříbrný pichlavý listen pupavy. Přirozeně jsem jej vytáhl zuby, potom se mi zaleskl na špičce nehtu, plivl jsem na něj a schoval pod košili. Nohu Elviry Spiridonové jsem tiskl v ruce, a kdyby mě byl někdo právě zahlédl, napadlo by ho, že jsem se jí zrovna představoval.

A ten někdo skutečně postával poblíž: před práh náhle neslyšně dopadl stín s barevným okrajem, stín červeného kohouta. Ovšemže to byl on, na prsou, na širokém řemenu mošny, na koženém krumplovaném opasku zářily kovové ozdoby, přezky. V igelitce, kterou držel v pravé ruce, se v trošce kalné vody jako nějaký podnos zmítala ryba se stříbrným břichem.

„Poslyší, Andrej,“ oslovil mě hned křestním jménem. „To ty odnést plukovník Borcan, to pro neho. Než odejít slunce.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem, zmaten blízkostí Elviry Spiridonové, „položte to tamhle.“

Tehdy už plukovník Borcan nežil, ale to se cizince netýkalo. Igelitku s rybou jsem hodil do prázdného sudu, a jen co se cizinec vzdálil, pospíšil jsem si za Elvirou Spiridonovou, ta zpola bosky, pohazujíc si  opánkem, s blýskavými náušnicemi mizela vylekaná v lesíku. Mé lichotky jí kolem uší jenom proletěly, postřehl jsem, že setkání s červeným kohoutem rozmrzelo i ji.

Tehdy jsem se ostatně točil kolem staré bitevní kobyly Aranky Westinové. Soudě po­dle drobných znamení jsem jí nebyl lhostejný ani já a snil jsem o tom, že jednou v noci, zatímco její druh holič bude obcházet kasárny a stříhat horské myslivce, ona v rozevláté košili nebo přímo bez šatů vyběhne z vesnice a podél mrtvého ramene poběží rovnou do sběrny lesních plodin, kde jsem žil zcela sám. I ona pracovala pro horské myslivce jako švadlena a já jsem opravdu používal roztřepené límce a na niti visící knoflíky jako záminku, abych ji občas vyhledával i v pozdních hodinách.

Toto se stalo i po návštěvě červeného kohouta. V noci mě budily divoké husy, ty tehdy na podzim zaháněl ke štítům Sinistry kouř, který halil východní rovinu. Ojíněné noci hluchého a němého ticha prostoupilo kejhání táhnoucích ptáků, jejich skřehotání a jíkání – jako někdy klarinet traťového hlídače – vlezlo do komínů a až do úsvitu šátralo v popelu ohnišť. Jejich nářek, který cuchal nervy, mě vždycky budil a připomínal mi mou samotu a Aranku Westinovou.

Okno Aranky Westinové svítilo v hlubinách zahrad, za mřížovím opadaných švestkových větví. Utrhl jsem si na kazajce knoflík, přeskočil několikery ploty a zanedlouho jsem jí zabušil na okno. Sáhla ven pro kazajku, a zatímco šila, zeptala se:

„Co k čertu u vás pohledával ten zrzavý cizinec?“

„Myslíte kohouta? Ani se nepamatuju, myslím, že nic. Jenom se poptával po slušném záchodu.“

„Andreji, Andreji, hlavně se do něčeho nenamočte. Všichni vědí, že u vás nechal igelitku. A v ní krásný stříbrný podnos.“

Hnětlo mě to, když jsem se vrátil do skladiště ovoce, odnesl jsem rybu, která se stále ještě zmítala v sudu, na konec dvora, a hodil ji do jámy u latríny. Hodlal jsem o ní pomlčet a o návštěvě červeného kohouta rovněž. Nerad bych se byl zaplétal do nějakých pochybných záležitostí, aby mě nakonec ještě nevypověděli z oblasti. Před lety jsem se tajně dozvěděl, že v jedné blízké přírodní chráněné oblasti žije jakožto vystěhovanec Béla Bundasian, můj adoptivní syn, a toho jsem hledal. Proto jsem začal dělat lesního sběrače, abych se mu dostal na stopu. Byla by škoda, kdybych si nyní lehkomyslně pokazil, čeho jsem dosud dosáhl – dotáhl jsem to až na dispečera.

A něco na tom všem bylo: druhý den brzy ráno mě červený kohout vyhledal znovu. Vypadal neupraveně, byl rozcuchaný, až po stehna urousaný, promáčený, jak se prodíral loukou zarostlou plevelem a trávou. Ani vlasy mu teď neplanuly, spíše kůže, špičky nosu a uší mu jiskřily, svítily zděšením i zlostí.

„Synu člověk, Andrej,“ syčel. „Proč mi nežíct, že plukoník Borcan nežít!“

Proč vlastně. Pokrčil jsem rameny: tak.

Hledal rybu, a když se dozvěděl, že jsem ji nesnědl a kde ji v tuto chvíli najde, uháněl pro ni, aby ji vyhrabal z výkalů. Ve vodě mrtvého ramene ji potom dočista vydrhnul, zabalil do listů, uložil do mošny z barevné chlupaté teletiny a odešel. Červený kohout zmizel z Dobrinwu navždycky.

 

Místo plukovníka Borcana přijel k dobrinským horským myslivcům nový lesní komisař, Izolda Mavrodinová. Život se mi poněkud změnil. Jednoho bouřlivého jarního dne jsem odtamtud zmizel i já.

Z románu Okrsek Sinistra vybrala a přeložila Anna Valentová.

 

Magický realismus?

Chceme-li se přiblížit osobitému, svébytnému dílu prozaika Ádáma Bodora (nar. 1936), musíme se oprostit od návyků tradičního pohledu na literární sdělení. Ačkoli Sedmihraďan, ačkoli situuje své prózy do východní Evropy, do karpatských lesů a podhůří, nanejvýš do Bohem i lidmi zapomenutých městeček na blíže nespecifikované rovině poblíž nekonečné skládky odpadků (román Návštěva biskupa, Az érsek látogatása, 1999), nepřináší přírodní idylu, zemité typy svérázných horalů ani folklorní zajímavosti.

Narodil se v Kluži/Kolozsváru v rodině s inte­lektuálsko-statkářskou minulostí, otec se stal za války ředitelem peněžního ústavu v Budapešti a rodina se odstěhovala do hlavního města; na jaře roku 1945 se však vrátila do rodných končin. Za pět let nato byl otec politickou policií zatčen a na základě vykonstruované obžaloby odsouzen k pěti letům vězení. V roce 1968 byl sice rehabilitován, za půldruhého roku však zemřel v důsledku podlomeného zdraví.

Pozdějšímu spisovateli bylo v době otcova zatčení čtrnáct let a studoval v kolozsvárské Reformované koleji. Roku 1952 byl rovněž zatčen a odsouzen za protistátní činnost a šíření letáků; ve vězení strávil dva roky a poté se živil jako tovární dělník. Nakonec se přihlásil ke studiu teologie, kterou absolvoval roku 1960. Pak působil v církevním archivu.

První prózy mu začínaly vycházet časopisecky od poloviny šedesátých let, první sbírku povídek (Svědek, A tanú) vydal roku 1969. Od té doby až do roku 1982, kdy přesídlil do Maďarska, se již plně věnoval jen svému spisovatelskému poslání.

Bodor svým nezaměnitelným rukopisem píše především krátké prózy, povídky, črty, novely, i svou snad nejslavnější prózu, z níž přinášíme ukázku, nazývá jen „kapitolami románu“; také ji můžeme označit jako cyklus novel, protože některé její partie vyšly i samostatně.

Svět Bodorových novel charakterizuje přízračná, naprosto osobitá, nikoli však nadčasová krajina kdesi ve východní Evro­pě, zalidněná nezakořeněnými bludnými postavami často poutníků, záhadných cizinců, kteří stejně tajemně mizí, jako se objevují. Jejich identita je sporná, nejednou ji sami neznají („jméno mi dal plukovník“), což navozuje pocity příslušníka národnostní menšiny v nevstřícném, nepřátelském prostředí. Kraji vládnou podle neznámých pravidel jednou „horští myslivci“, podruhé krutí, svévolní „seminaristé“, na veškeré dění a cítění jakoby panoptikálních figurek dopadá dusivý příkrov nejistoty, strachu, bezejmenné úzkosti. Jistá tajemnost jeho „poutníků“ tady neodráží nepoznatelnost lidské duše, nýbrž souvisí s nelegálností, s utajováním nutným k přežití v nesmyslně brutálním světě. V jeho prózách můžeme vidět jakýsi svébytný odraz bytí v diktatuře jakéhokoli typu, tedy nejen komunistické.

Tento iracionální svět se prostřednictvím naprosto konkrétních, ne-li banálních detailů jakoby nejistě vznáší nad světem materiálním, a protože autor nezřídka pracuje s protikladem, jednou uchvátí něžně lyrickým motivem (vzpomeňme osten pupavy v Elviřině chodidle v otištěné ukázce), jindy zaútočí na čtenáře drsným, krutým detailem, kdežto v následující pasáži oslní barevným účinkem rudých vlasů, které se kmitnou na pozadí temných jehličnanů.

V této souvislosti lze také hovořit o jazykových prostředcích znejistění, o častém po­užívání slůvek snad, možná, o volbě mnohdy archaicky působících výrazů, o souřadném, slučovacím vztahu ve větách, o téměř úplné absenci příčinnosti.

Ádám Bodor si vypracoval naprosto individuální styl a originální vidění světa, nemůžeme se tedy divit, že se zařadil k výrazným reprezentantům současné maďarské prózy – což se odrazilo i v nejvyšším ocenění udíleném za umělecký počin, Kossuthově ceně – a že i v zahraničí budí stále větší pozornost.

Anna Valentová

 

Galerie

Cikáni. Sám název udává směr na rozcestníku – via romantismus, via balada – K. H. Mácha. Příběhy smyšlené, fantaskní, zasazené do zdánlivého bezčasí a „bezprostoří“ jsou ale inspirované skutečnými událostmi, skutečnými životy sousedů z kraje. Právě to jim, i přes většinou naivistickou formu malovaných střeleckých terčů, dává protichůdně syrový náboj. Navzdory jiskřivým barvám z nich vyzařuje cosi temného, zneklidňujícího. Jiné obrazy Martina Kuriše mohou připomínat práce švýcarského malíře Félixe Vallatona (1865–1925), který od doslovného malířského přepisu krajiny a člověka v ní směřoval k symbolismu a skrze poetické básnění a snění se předčasně dotkl surrealismu, jenž v té době ještě nebyl programově vytyčený.

Kuriš rád tvoří v cyklech (Frankenstein, Petr a Lucie, Magda) a i na rozměrných plátnech vystupuje jako ilustrátor. Ke slovu nemá daleko a od slova k činu také ne. Ve spolupráci s Galerií Behémót vydal knížku Don Giovanni, kde je zároveň autorem textu i ilustrací.

Jako v lidových baladách se u něj stále potkávají láska, zrada a smrt.

„Tonda je soused, který se dokáže stát rybou, rákosím, stromem, květinou i ptákem. – ,Tonda má ještě dva bratry,’ říká malíř, ,všichni tři jsou si podobní. Oni jsou přesně jako kraj, ve kterém žijí. Drsná příroda jim dala trochu ze své podoby, protože je milovala. Já stále tvrdím, že se jich dotknul Bůh. Myslím si, že jsou lékem na dnešní dobu. Přece jen láska a trpělivost zachrání nemocný svět.’”

Martin Kuriš se narodil v roce 1973 v Kutné Hoře do rodiny prodavačky a vojáka z povolání. Dětství prožil v rodném městě. Aktivně začal malovat v šestnácti letech. Bylo to, jak udává, na severu Čech, kde žil uprostřed přírody. Na slovo příroda v souvislosti s Kurišem narážíme často. V letech 1994–1999 studoval malbu na pražské Akademii, podnikl cesty hlavně po východní Evropě, ale jako správný klasický malíř má na za sebou i cestu na jih. Žije a tvoří ve vesnici na Děčínsku – jak jinak – uprostřed přírody.

Lucie Šiklová