Mé hry jsou vtipné, ale ne veselé

Když jste napsal svou první hru Sousta, studoval jste divadelní vědu. Prý vám říkali, že se pro divadelní teoretiky nesluší psát vlastní texty.

Ano, to bylo hodně poťouchlé. Jeden pedagog nám říkal, že bychom se měli věnovat pouze teorii. Ale ono to nejde jinak, když v sobě člověk objeví obrazy, které se z něho derou ven. Absurdní bylo, že ten nejmenovaný pedagog přijel po naší první premiéře v roli reportéra a dělal s námi rozhovor. Najednou tvrdil, jak je to krásné, když někdo takový dělá divadlo prakticky.

Začínal jste psát kabarety. Proč takový nezvyklý žánr?

Mám v sobě blíženeckou dvojakost. Od začátku jsem psal ve dvou liniích, které se snažím střídat. Byla to linie kabaretů, tragikomických politických grotesek. To byla ta divočejší, satirická větev. A současně s tím to byla řada komornějších, spíš generačních příběhů. Na ně měla vliv určitě revoluce v roce 1989 a taky ten životní zlom – třicítka. Tyhle pocity „krize třicátníků“ zastupují hlavně Akvabely.

Je těžší napsat sérii scén a následně je činoherně propojit, nebo napsat klasickou hru s jednou dějovou linií?

Asi by to bylo těžké, kdyby se u toho člověk tak nebavil, nesdílel to s kamarádem, kumpánem. Je důležité najít si svou linii a tu vypilovat. Píšu podle apetitu, spolehlivě si mě to najde. Kabaret si proložím klasickou hrou. Kabaret jsem třeba už dlouho nenapsal, teď se věnuju něčemu jinému. Snažím se u něj ale vždy vytvořit postavu, která děj propojí. Například v Kostlivci v silonkách to byla workoholická hlasatelka, která se zamiluje do mrtvoly a společně vychovávají tamagoči. Celé to bylo tak ujeté a naddimenzované, až smutné. Asi proto se říká, že mé věci jsou vtipné, ale ne veselé. Baví mě bizarnost dovedená do nejzazších mezí.

Ve vašich starších dílech se často objevuje postava médií jako symbolu zla. Bylo to ovlivněno dobou?

Na média jsem často útočil – v Kosmické snídani jsem dokonce vytvořil postavu Masmédia, které si z lidských životů vybírá pro pobavení jen to plytké a povrchní. Spoustu podobných věcí jsem napsal v době nejstrmějšího nástupu médií. Tehdy vznikala komerční televize a tak z ní člověk cítil útok na nejnižší pudy. Dnes jsme médii všichni prorostlí, sledujeme bulvarizaci seriózních novin a přijde nám normální, že se nahrává tomu nižšímu podbízení se. Teď mě víc zajímá, co to dělá s jednotlivcem. Jak je dnes každý Čech připraven poskytnout televizní rozhovor, jak se díky všemožným reality show stále více obnažujeme, jak jsme všichni připraveni přizpůsobit své soukromí mediálnímu obrazu. Ve hře Žabikuch se objevuje člověk, kterému jeho existence nepřijde dostatečně atraktivní, a tak popře svoji osobnost a nahradí ji virtuálním obrazem. Jsem zvědavý, kam tohle všechno povede.

Ve vašich hrách vystupují „reálné“ postavy. Není jednodušší vytvořit vlastní postavu než vkládat text do úst žijícímu hokejistovi?

Určitě je jednodušší vytvořit si někoho fiktivního, ale reálné postavy jsou fenoménem kabaretu. Nesou v sobě určitou ironickou zkratku. Jsou to jen jména-ikony, jako Jiří Dopita, nebo tvůrci ikon, třeba Zdeněk Miler, autor Krtečka. Nic proti nim nemám, naopak – pohybovat se na bruslích, klackem se trefovat do kousku gumy a při tom všem vypadat mužně je obdivuhodné. Neútočím na ně, ale používám je jako nástroj, jak upozornit na nějaký prvek české nátury, na národní sebeklamy plné trapnosti.

Také píšete o touze stát se zvířetem – Filip v Akvabelách touží být vydrou, Gala v Janě z parku zase psem.

Zvíře má jednu velkou výhodu – přesně ví, kde má své místo. Nemusí rozhodovat, nemusí volit. Odráží se v tom stesk po jisté harmonii s přírodou, kterou až nábožně vyznávám, stesk po řádu. Pes dovede být harmonickou součástí přírody. Stačí, když člověk vybočí z normálu, a už se stává pro druhé jistým zvířátkem.  

Když napíšete hru a rozhodnete se ji taky sám režírovat, nesvádí vás to k tomu text pořád opravovat, dolaďovat?

V začátcích se mi stávalo, že jsem hry nechtěl upravovat vůbec. Byl jsem taková kvočna, která si nenechá na text sáhnout. Dobrý nápad se svízelně škrtá, a tak text bobtnal, začalo se improvizovat a délka narůstala. Dnes s nadsázkou říkám, že jsem se naučil psát rovnou se škrty, takže ta hra je napsaná i seškrtaná zároveň. Samozřejmě se stane, že člověk zachraňuje situaci, která mu přijde skvělá, a upravuje a přizpůsobuje. Dokonce se mi stalo, to bylo u kabaretu Vařila myšička myšičku, že jsme už zkoušeli a ještě jsem neměl napsaný konec. To si člověk připadal jako Lope de Vega, který v noci píše, dopoledne zkouší a večer má premiéru.

Hru Kostlivec vzkříšení jste napsal za osm dní. Dá se za tak krátkou dobu stvořit něco, za čím si člověk bude stát i po letech?

Tahle hra pro nás byla taková vzdoroakce. Tehdy jsme v Hořících žirafách rozezkoušeli mou hru Embryo, ale vztahy s Moravským divadlem, pod které naše studio spadalo, byly už tenkrát dost napjaté. Náhle nám tu inscenaci stornovali, že na ni nejsou peníze. Tak jsme si s Darkem Králem řekli, že navážeme na úspěch Kostlivce v silonkách a vytvoříme inscenaci, kterou umístíme do stejných kulis. Nakonec to dopadlo velmi dobře, divácky se to ujalo, a tak nám to naše fanfaronství vyšlo. Podobně to bylo se Čtyřlístkem, který jsme s Petrou Zámečníkovou stvořili asi za tři dny. Kterýsi hudební skladatel prohlásil, že skladba, která trvá deset minut, se má skládat taky deset minut. Je to trochu afektované, ale on byl údajně geniální. Něco na tom bude.

Některé své hry jste napsal ve dvojici, například s Darkem Králem. Jak se vám píše v tandemu?

Není to zase tak obvyklé, spoluautor je pro mě spíš dramaturgem. Na začátku jsme se hledali jako kamarádi a vzájemně se k psaní hecovali. A netvoříme na přeskáčku, spíš se vzájemně korigujeme, inspirujeme. On tu inspiraci přetaví v hudbu a já ve slova.

Studio Hořící žirafy a následná scéna Hořící dům zanikly po deseti letech existence, v době svého největšího úspěchu. Nezradil jste své olomoucké diváky, když jste odešel do Prahy?

V Olomouci už to opravdu nešlo dál. Hořící dům byla Potěmkinova vesnice. Patřili jsme pod olomoucké divadlo, ale nebyly pro nás vůbec žádné peníze. Ukázalo se, že není v silách města přijmout takovou novou instituci. S vedením činohry byla navíc fatálně špatná komunikace. Ale pořád to bylo naše dítě! Takže i když už mělo jen jedno oko, nožičky polámané, bříško nafouklé a vlásky dva, pořád jsme si říkali, že jednou půjde na univerzitu. Jenže přišla únava a hmátli jsme si na existenční dno. Nešlo to dál, divadlo už vlastně neexistovalo, ale snažili jsme se to důstojně ukončit. Říká se, že každé divadelní hnutí se většinou po deseti letech vyčerpá, tudíž jsme vlastně skončili v nejlepším. Do Prahy jsem přišel v pravý čas.

Takže jste přišel do Minoru, který je stále vnímán jako dětské divadlo. Vadí vám to?

Minor je divadlo, které se velmi progresivně vyvíjí. Daleko lepší než přijít třeba po Léblovi na Zábradlí či po Morávkovi do Klicperová divadla je vstoupit do prostředí, jež je na vlně, kterou na první pohled nepostřehnete. Tohle divadlo je výborně manažersky vedené, má báječný prostor, v poslední době přibyla i studiová scéna. Původně jsem měl pocit, že zaměstnat mě tu bude jako vzít Hannibala Lectera do mateřské školky. Dnes jsem ale spokojený, můžu tu inscenovat, cokoliv mě baví. Když se jako autor můžu podílet na profilování scény, je to ideální. Dá se tu daleko víc halucinovat a magořit než jinde.Minor už dneska není výrazně loutkové nebo dětské divadlo, ale spíš divadlo pro rodiny. Chtěli bychom, aby se u nás děti bavily, ale rozhodně je nepovažujme za dementky, nechceme na ně jen žvatlavě hýkat. Dětská představivost je nesmírná a myslím, že se vůbec nemusíme bát to pořádně rozjet.

Akvabely, vaše nejúspěšnější představení z poslední doby, jsou tématem značně odlišné od předchozích her…

Je to pro mě velmi křehká, autobiografická výpověď o vztahu k mým nejbližším dvěma kamarádům z Olomouce. Vždycky, když se uvádí, lekám se, aby v ní zůstala ta síla výpovědi o ubohém a nešťastném třicátnickém mužství, které si vlastní nejasnosti řeší krasoplavbou. Myslím, že má pravdu režisér Stanley Kubrick, který tvrdí, že autor potřebuje takových šest uzlových bodů, šest úchvatných obrazů, které propojí provazovými můstky. Musejí to být ale fascinující obrazy, které vás neopouštějí, jako tady představa mužských nohou zvedajících se nad hladinu. Když ty uzlové body máte, zbytek se vyplní a sroste do celistvého kusu.

Akvabely se v současné době hrají ve třech divadlech. Jak se díváte na ty tři rozdílné podoby a úpravy, které v nich inscenátoři provedli?

První byly Akvabely v Hradci Králové, které režíroval Vladimír Morávek. Ten je známý tím, že text vykostí, promíchá ho s jiným. Jeho výklad textu sice občas nekoresponduje s tím mým, ale ve spojení s hudbou a scénou je to tvar, který se báječně sešel. Myslím, že schválně udělal na konec své éry něco velmi moderního, bez ohledu na předplatitele.

V brněnském Studiu Marta vám ale text značně upravili.

Já myslím, že v Martě zas takové změny neproběhly. Myslím, že k textu přistupovali docela pietně, ale tím, že postavy hráli studenti, tak je museli trochu omladit. Kdybychom jednotlivé texty porovnali, největší škrty proběhly v Hradci, ale nijak to neruší. Stejné to bylo v Plzni, to je ta třetí inscenace, ze které jsem také nadšený. Měl jsem pocit, že sleduji dobře udělaný irský film.

Trpíte jako autor, když vám inscenátoři upravují text?

Obecně jsem, myslím, docela tolerantní k jiným výkladům. Vlastně jsem se vždycky snažil si svou hru režírovat napřed sám, a pak ať si ji ostatní przní. Poslední dobou jsem tomu čím dál otevřenější, protože je to velmi inspirativní věc. Je dobré cítit, že se režisér s tématem sám vypořádává a přizpůsobuje si ho tak, aby se za ně mohl postavit, aby mohl říct: to jsou moje běsy, tak to cítím! Samozřejmě každý autor je rád, když se jeho texty pečlivě recitují a dobře pointují.

Akvabely jsou překládány do cizích jazyků. Je to tím obecně sdíleným tématem stárnutí?

Byly přeloženy do němčiny, angličtiny, polštiny, chystá se španělština. Myslím, že ve střední Evropě by mohla být blízkým tématem i politika, podobné ideály a přerod, který přišel. Myslel jsem, že právě z tohoto důvodu by mohly oslovit Slováky, Maďary nebo Poláky. Ale stejně tak surrealistická bizarnost toho koníčka, mužské mořeplavby, by mohla rezonovat i jinde. Jsem na to zvědav.