Podle všech průzkumů veřejného mínění by v letošních volbách zelení neměli mít větší problémy s překročením pětiprocentní hranice. Dokonce to vypadá, že na rozdíl od lidovců není pro ně nedosažitelná ani meta dvojciferného výsledku. Tato situace důkladně zamíchala kartami, které se zdály být ještě počátkem letošního roku rozdány s konečnou platností. Zelení zkomplikovali život úplně všem stranám.
Svým rozhodnutím nepodpořit Paroubkovy sociální demokraty, pokud by se opírali o tichou podporu komunistů, zelení v podstatě zmrazili šance levice. Bez podpory komunistů zbývá sociálním demokratům jen dosti nevábná volba: buďto odejít na další čtyři roky do opozice, anebo nedůstojně sekundovat ODS, což by mohlo jejich preference srazit někam na úroveň loňské Grossovy agónie.
Zelení ovšem zkomplikovali život také pravici. Pro členy ODS musí být přímo nepředstavitelným utrpením předvolebně nadbíhat zrovna těm, kterým ještě nedávno nadávali do ekologických extremistů a do ekoteroristů. Představa, jak si budou lidé typu Martina Římana či senátora Kubery se zelenými po volbách tisknout ruce a přátelsky se objímat, patří k tomu opravdu nejlepšímu, co nám kabaret české politiky nabízí.
Ještě rozladěnější mohou být ovšem lidovci. Ti postavili celou svoji politiku na důsledném rozdělování levice, které pro ně speciálně až dosud znamenalo možnost hrát roli rozhodujícího jazýčku na politických vahách. Stejnou fintu nyní použili zelení a pro lidovce z toho plyne, že už nebudou moci balancovat mezi dvěma tábory, ale budou rázem zatlačeni do pravého kouta naší politické scény. To je pro ně mrzuté, protože zhruba polovinu jejich voličů tvoří výrazně chudé domácnosti, pro které by byla politika odbourávání sociálního státu nepřijatelná. Zbytek elektorátu lidovců není natolik početný, aby stranu udržel nad pěti procenty.
Když takto zelení zkomplikují život všem stranám, nebudou za to moci očekávat žádnou velkou vděčnost. Jejich budoucí spojenci i soupeři jsou všichni ekologicky zhruba stejně citliví a bude pro ně potěšením sledovat, s jakou nevolí začne většina populace pohlížet na každý náznak zákonodárné iniciativy této strany. Smutnou pravdou totiž je, že hlasy pro zelené z valné většiny nepocházejí od lidí znepokojených stavem planety a životního prostředí u nás, ale od lidí znechucených úrovní klientelismu a korupce na českých politických tocích. Pokud bude řadový občan postaven před volbu, zda zkultivovat politické prostředí za cenu, že zároveň bude muset přestat topit kalem, budou vyhlídky zelených hodně nejisté.
Hlavním problémem této sympatické strany totiž bude přesvědčit lidi, že když zvolili stranu ekologickou, měli by se alespoň částečně ztotožnit i s jejím programem. A to bude vskutku olbřímí úkol. Který politik Strany zelených bude mít odvahu lidem říci, že stavbami automobilek se trvale udržitelnému rozvoji osudově vzdalujeme, a to dokonce i v případě, že firma Hyundai bude ve svém areálu v Nošovicích pečlivě udržovat okrasné keře a do montážních hal třeba i pouštět lesní vůni.
Pokud zelení budou lidem tyto skutečnosti objasňovat, obávám se, že jejich preference raketově sletí dolů. Pokud se budou těmto věcem naopak vyhýbat, pak je docela zbytečné, aby vstupovali do sněmovny. Dlouhými léty vycvičení sněmovní chameleoni zvládnou podle potřeby a vždy jen na chvilku hrát tak trošku do zelena zcela suverénně i bez nich.
Držím zeleným palce. I pokud v českém politickém kráteru neuspějí, nebude se už nikdo moci vymlouvat, že lidem nebyla nabídnuta zelená šance. A vzhledem k rychle se zhoršující globální ekologické situaci budeme slýchat od věčných alibistů právě takové výmluvy čím dál častěji.
Autor je sociolog.