Islamismus v době Al-Kajdy

François Burgat svým posledním dílem navazuje na řadu odborných i populárních publikací, ve kterých se islamismu a problematice Blízkého východu a Severní Afriky věnoval. Opírá se o důkladné studium pramenů, včetně těch, které se v západních médiích příliš často necitují, tedy projevů a publikací předních představitelů Al-Kajdy. Autor využívá i své velmi dobré znalosti místního prostředí. Celkem osmnáct let žil a pracoval v různých muslimských zemích, zejména v Alžírsku a v Jemenu.

Kniha Islamismus v době Al-Kajdy se snaží dokázat, že na Západě tak časté spojování islamismu s terorismem je nejenom mylné, ale může nepřímo vést k další eskalaci násilí. Podstatou tohoto neporozumění, které není vždycky neúmyslné, je podle Burgata hledání příčiny vzestupu radikálních forem islamismu v samotném náboženství. Zcela opomíjena jsou přitom zřejmá historická fakta. Ta dokládají, že to není islám, který radikalizuje politiku, ale právě naopak politické okolnosti, které politizují a radikalizují islám. V rámci svého historického výkladu vytyčuje Burgat tři období, během kterých došlo k vzestupu a politizaci islamismu (s. 45).

Kolonialismus
Za předchůdce islamistů bývají považováni islámští reformisté, kteří se na přelomu devatenáctého a dvacátého století snažili vrátit muslimskému náboženství jeho dynamiku a vytyčit jeho novou úlohu v rychle se měnícím světě. Myslitelé tohoto proudu hlásali návrat k původnímu islámu, který ovšem podle nich nebyl v protikladu s pokrokem a rozvojem moderních metod poznání.

Tím, kdo zapojil reformní islám do služeb politiky, byl roku 1928 Hasan al-Banná, zakladatel hnutí Muslimských bratří v Brity ovládaném Egyptě. Podobně se islám stal nástrojem osvobozeneckého hnutí ve francouzském Alžírsku, kde šejch Ben Bádis založil hnutí Ulamá (doktorů islámského práva). Již zde podle Burgata leží základ pozdějšího rozkolu s ostatními nacionalisty, kteří se hlásili k západním politickým školám (například k marxismu) nebo k jejich lokálním modifikacím (jako například Mišel Aflak v Sýrii a hnutí baathismu) (s. 50–51).

Zatímco marxisté, baathisté a jiní operují se západním výrazovým aparátem a politickou symbolikou, islamisté se snaží politický diskurs přizpůsobit autochtonní kultuře. A právě tato cizost islamistického politického diskursu vyvolává na Západě iracionální strach.

Zklamání z nezávislosti
Rozkol mezi laickými nacionalisty a islamisty se projevil v době po získání nezávislosti. Proti egyptskému režimu se otevřeně postavil úředník ministerstva školství Sajjid Qutb, jehož učení se stalo východiskem pro dnešní radikální islamisty. Qutb se o existenci Muslimských bratří dozvěděl během pobytu v USA. Tamní tisk totiž jednoznačně obhajoval represe proti této islamistické organizaci ze strany násiristického režimu. Qutb, který ve svých textech často mluví o důležitosti obrany národní suverenity a odmítá islamizaci shora, se zapojil do protirežimního odboje, byl zatčen, mučen a nakonec popraven.

Burgat označuje Qutbovy motivy, popsané v publikaci s názvem Proč mě popravili, za jednoznačně politické. Skutečnou politickou i osobní motivaci podle něj zastírá pouze to, že používá islámský výrazový aparát. Jeho legitimizace politického násilí je pouze reakcí na nelidskou krutost, jíž byl vystaven během svého vězení (s. 143).

I v ostatních zemích byly skutečnými motivy islamistů politické ambice, které ovšem v nových režimech, ovládaných úzkou vrstvou elit se západním vzděláním a s malou oporou u většiny obyvatelstva, nemohly nalézt uspokojení. Politický jazyk nových elit, jenž byl cizím importem, byl vzdálený velké části obyvatelstva. Islamisté navazující na činnost Hasana al-Banná si přáli dosáhnout uspořádání, jehož základem by byl politický pluralismus. Chtěli však, aby bylo více v souladu s autochtonní kulturou. Tak se proti burgibovskému režimu v Tunisku stavěli umírnění islamisté vedení Rašídem Ghanúším, v Alžírsku proti vládě jedné strany mírovými prostředky bojovali reformisté vedení Mahfúdem Nanou (s. 113).

Poprava Sajjida Qutba v roce 1966 a krvavé represe baathistického režimu proti Muslimským bratřím v syrském městě Hamá roku 1982 však byly jedněmi z mnoha milníků na cestě k další radikalizaci a politizaci islamismu. Ta měla možnost se plně projevit až po zhroucení globální rovnováhy na konci osmdesátých let.

Nový hegemon
Islamisté, kteří bojovali proti „blízkému nepříteli“ v podobě zkorumpovaných autoritativních režimů „arabských Pinochetů“, se v některých případech dále radikalizovali a v osmdesátých a zejména v devadesátých letech vystoupili na mezinárodní scénu. Důvodů je podle Françoise Burgata hned několik.

Obrácení proti „vzdálenému nepříteli“ souvisí s uzavřenosti režimů na Blízkém východě a v Severní Africe. Islamisté obviňují zahraniční spojence těchto režimů z toho, že jim brání v přístupu k podílu na moci. Dalším důvodem je zjevná asymetrie přístupu Západu k palestinsko-izraelskému konfliktu, která je zvláště patrná po zhroucení supervelmocenské pozice Sovětského svazu. Třetí důvod spočívá právě v tomto porušení globální rovnováhy, které uvolnilo pole pro hegemonii Spojených států na Blízkém východě (s. 58).

Příkladem obratu od blízkého k vzdálenému nepříteli je Ajmán az-Zaváhirí, který byl dlouhou dobu rozhodným bojovníkem proti režimu v Káhiře a až koncem devadesátých let se přidal k Bin Ládinovi. I šéf Al-Kajdy pojímal boj proti vzdálenému nepříteli pouze jako prostředek k boji proti režimu v Rijádu, popřípadě proti Izraeli.

Jak později Bin Ládin prohlásil, pro použití politického násilí se rozhodl, když sledoval ničení Bejrútu během izraelského útoku v roce 1982 (s. 139). Ve svých prohlášeních pak kritizoval saúdský režim za jeho zahraniční politiku, jež prý příliš podléhá vlivu Spojených států, stejně jako politika hospodářská.

U Bin Ládina i u Ajmána az-Zaváhirího jsou to opět konkrétní politické důvody, které je přivedly na cestu násilí. Tyto důvody ovšem vysvětlují a obhajují pomocí islamistického jazyka. U obou je navíc nutné upozornit na absenci teologického vzdělání, stejně tak jako u jejich předchůdce Sajjida Qutba.  

Cesta z pasti terorismu a ignorance
Jedině pokud budou na Blízkém východě existovat skutečné pluralitní režimy, jež budou kompatibilní s místní kulturní tradicí a otevřené všem politickým proudům včetně islamistů, dojde k oslabení teroristických skupin, tvrdí Burgat (s. 202). Je údajně naivní se domnívat, že demokracie nemůže být vybudována v souladu s islámem. Takový postoj označuje Burgat za primitivní kulturní determinismus. Její univerzální hodnoty jsou plně kompatibilní s reformním islámem, ke kterému se hlásí většina islamistů.

Problémem ovšem zůstává, zda Západu a zejména pak Spojeným státům jde o skutečnou demokratizaci regionu. Za demokratické jsou totiž považovány spíše „poslušné“ státy, bez ohledu na jejich skutečné vnitřní uspořádání. Režimy založené na importovaných hodnotách se zde v drtivé většině ne­osvědčily a z politické ideologie, která by byla v souladu s islámem a byla by vyjadřována jeho jazykem, má Západ iracionální hrůzu.

Podle autora jde ovšem o strach neopodstatněný. Islamistický slovník používaný teroristy nesmí zastřít skutečnost, že jejich boj je veden z konkrétních politických důvodů. Jejich boj není zaměřen proti univerzálním hodnotám demokracie, stejně tak jako proti nim není zaměřen samotný islamismus.

Západ si ovšem skutečnou podstatu islamismu nechce uvědomit a naopak ho mylně používá jako vysvětlení terorismu, jenž je spíše reakcí na jeho politiku.  

Islamisté se ovšem na Blízkém východě stali politickou silou, již bude třeba respektovat. V regionu, který nebude vojensky nebo prostřednictvím klientských režimů ovládán západními mocnostmi, a kde se islamisté budou podílet na vládě, již podle Burgata nebude pro jakoukoliv formu terorismu místo. Jak prohlásil jeden z vůdců saúdských islamistů, kterého Burgat cituje: „Míru v tomto regionu nebude dosaženo pacifikací islamistického diskursu! Ale právě naopak, k pacifikaci tohoto diskursu dojde až po dosažení míru.“ (s. 189)

Islamismus v době Al-Kajdy je v zásadě úspěšným pokusem o zakotvení radikálního islamismu v historických a mezinárodně politických souvislostech, což je pohled, který je v rozpravě o „nepřátelích našich hodnot“ často opomíjen.

Autor navazuje na svá předchozí díla, zejména na Tváří v tvář politickému islámu z roku 2002. I to je možná důvod, proč se čtenář v jeho poslední knize mnoho nedozví o současné situaci v jinak ostře sledovaných oblastech Egypta či Palestiny. Tyto oblasti byly podrobně zpracovány právě v minulé knize. V knize chybí i podrobnější pohled na problematiku radikálního islamismu u muslimských přistěhovalců v Evropě a na motivy autorů útoků v Madridu či v Londýně. Zůstává tedy otázka, zda právě tito útočníci již patří k onomu „zcela marginálnímu sektářskému a stoprocentně netolerantnímu proudu, který v očích Západu ovládl celý pojem islamismus“, či zda i u nich se jednalo o ekonomické a politické motivy, podobně jako dříve u představitelů Al-Kajdy.

Naproti tomu autor věnuje relativně velký prostor případu Alžírska devadesátých let, kde došlo k snad největší vlně násilí páchané ve jménu radikálního islamismu na vlastním civilním obyvatelstvu. Autor vysvětluje vzestup islamismu a jeho vítězství ve svobodných parlamentních volbách začátkem devadesátých let jako odpověď populace na neschopnost a zkorumpovanost socialistického režimu. Tento případ tedy plně potvrzuje autorovu teorii o ekonomických a politických důvodech vzestupu tohoto hnutí.

Problém ovšem nastává v hodnocení pozdějšího období, kdy část islamistů zatlačených do ilegality terorizovala vesnické i městské obyvatelstvo, často bývalé voliče islamistických stran. Burgat toto jednání, které spíše než k oslabení vedlo ke konsolidaci starého režimu, analyzuje pouze povrchně a vysvětluje ho na základě málo podložených konspiračních teorií. Podle nich tito teroristé byli přímo řízeni zpravodajskými službami sekulárního režimu (s. 177).

Dalším sporným bodem je autorův pohled na sekulární politické proudy v arabských zemích. Ze Západu importovaný politický jazyk je v jeho očích zbavuje legitimity. Jejich ukotvení v těchto společnostech je podle autora navíc „velmi malé“(s. 51). Ve skutečnosti v arabských zemích mimo jiné přibývá příkladů, kdy se právě sekulární opozice stává důležitým spojencem umírněných islamistů.

I přes podobné sporné body je Islamismus v době Al-Kajdy důležitým příspěvkem do diskuse o islamismu. Kniha zatím vyvolala ohlas spíše ve frankofonním tisku, který ji přivítal vcelku pozitivně. Otázkou je, jak bude přijata u těch, na kterých podle Burgata leží zodpovědnost za budoucí vývoj, tedy u západních i arabských vlád. Jisté je, že jeho závěrům přinejmenším dopřávají sluchu. V průběhu minulých měsíců autor knihu oficiálně představil v Austrálii, Finsku, ve Velké Británii a samozřejmě ve Francii. Pozván byl dokonce do arabských zemí, jejichž režimy ve své knize přímo či nepřímo kritizuje. Začátkem dubna tak svou poslední publikaci představil v Kuvajtu a v Saúdské Arábii.

Sám je však ke změně politiky západních vlád vůči Blízkému východu spíše skeptický. Jak dříve prohlásil v rozhovoru pro časopis Télérama: „Skutečným řešením může být jedině ukončení této agresivní nadvlády jednoho politického tábora nad druhým. Bohužel nemám dojem, že by takovýto odvážný krok byl součástí agendy pánů Bushe či Blaira.“

Autor působí v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.