Rozhovor se šéfredaktorem časopisu Carbusters Stevenem Loganem o mezinárodní síti bojovníků proti automobilové dopravě a české závislosti na autech.
Vaše organizace se jmenuje Carbusters, což by se dalo přeložit jako rozbíječi aut. Už jste někdy nějaké sám rozmlátil?
V Německu je jeden aktivista, který se jmenuje Michael Hartmann. Na přechodu pro chodce mu jednou parkovalo v cestě auto, tak prostě přešel po jeho střeše. Ve skutečnosti je ale slovo Carbusters míněno spíš jako ironická provokace než jako výzva lidem, aby vyrazili do ulic a rozbíjeli auta. Název lze brát v tom smyslu, že ničíme auta kulturním způsobem. Tím, že se snažíme ukázat na to, jak společnost podléhá závislosti a obsesi soukromého automobilismu. Ničení aut bych přenechal spíš mládeži ve Francii, která tam ve svém rozhořčení vypálila ohromující počet vozů. Koneckonců bych ani neobhajoval, pokud by někdo u vozů zaparkovaných na chodníku vypouštěl z pneumatik vzduch nebo jim „ulehčoval“ o zpětná zrcátka.
Jaké jsou tedy podle vás nejvhodnější způsoby, jak propagovat svět bez aut?
Postupy mohou být různé. Lidé spojení s Carbusters jsou přesvědčení, že velmi efektivní mohou být akce, které se snaží komunikovat s veřejností. Musíme lidem ukázat, že svět bez aut může být prospěšný pro všechny. Například cyklojízdy, které se odehrávají každou třetí středu v měsíci. Jezdci projíždějí pražskými ulicemi s heslem „Neblokujeme dopravu, doprava jsme my.“
Dokud jsem žil na Vinohradech, rozčilovalo mne, že auta blokovala ulici po obou stranách. Jednou v neděli jsem proto vynesl na ulici svůj stůl a rozložil ho na místě pro parkování. Spolu se čtyřmi přáteli jsme krásně posnídali. Auta jezdila po ulici pomalu, protože se všichni chtěli podívat, co se to děje. Chtěl jsem jen lidem připomenout, kolik prostoru musejí autům ve městě obětovat. Podobně jako ve Spojených státech, kde existuje na 800 milionů parkovacích míst, tři nebo čtyři pro každé auto.
Carbusters společně s Automatem zorganizovali snídaně také v Praze na ulici před Národní knihovnou a Národní bankou. Doufali jsme, že se nám podaří zapojit kolemjdoucí a vysvětlit jim, že se stáváme ve městech rukojmími aut. S veřejností, a zvláště pak s automobilisty je třeba komunikovat. Během cyklojízd jezdím kolem aut na kole a rozdávám řidičům letáky s vysvětlením, proč děláme to, co děláme. Většinou se setkávám s úsměvy.
Proč vydává Kanaďan v Praze časopis pro mezinárodní společnost nepřátel aut?
Časopis Carbusters je projektem mezinárodní sítě 54 nevládních organizací, které propagují svět bez aut. Koordinační centrum této sítě je v Praze a tvoří je v současné době dva Američané, jeden Američan německého původu, dva Češi, Holanďan, Francouz a jeden Kanaďan. To jsem já. Časopis, jehož jsem šéfredaktorem, vydáváme od roku 1997. Není určen jen pro členy hnutí, ale i pro sympatizanty, nebo ty, kteří se o naše témata zajímají.
Cítíte nějakou podporu svých aktivit v české společnosti?
To je problém. Když jezdím ulicemi na kole, vidím jen velmi málo kolegů. Kola se tu spíš vozí na střechách aut, než aby je na silnicích nahrazovala. Šéf ODS Mirek Topolánek ostatně jednou řekl, že symbolem Evropy by mělo být auto a ne kolo. Vláda myšlenku světa bez aut nepodporuje.
Chtěl bych věřit, že je tu mnoho Čechů, kteří nechtějí vlastnit auto a radši by měli dobrou síť cyklistických stezek a veřejnou dopravu. Kdyby byly ulice bezpečnější, lidé by určitě jezdili na kole více. Snad by místní chtěli město, kde by bylo méně znečištění a dopravy a více veřejných prostorů, kam se auta nedostanou. Třeba k tomu přispěje přestavba Václavského náměstí.
Máme okruhy spojenců v Auto*Matu, Dětech Země a Nadaci Partnerství, ale dokud tady nedojde ke zpochybnění konzumního života, v němž vidí většina postkomunistické společnosti svůj cíl, těžko pro své myšlenky najdeme širší podporu. Jak bychom také mohli nějakou podporu nalézt, když noviny, časopisy, billboardy a televize pořád křičí, že si máme kupovat více a více aut? Mnoho lidí tu věří, že mají právo jezdit svým vozem, kamkoliv chtějí.
Jak se liší reakce na kritiky automobilismu v Severní Americe a v Evropě?
V Evropě je rozvinutější kultura hromadné dopravy, železnice a veřejných prostor bez automobilové dopravy. Kritici aut v Severní Americe čelí skutečnosti, že každodenní život je bez auta prakticky nemožný. Musejí tedy usilovat o to, aby bylo ve městech vůbec možné dojít pěšky do obchodu, jet na kole do školy nebo tramvají do práce.
V České republice a dalších evropských zemích naopak existuje dobrý základ. Centra měst jsou kompaktní, veřejná doprava je dobrá, i když často jen ve velkých městech. Dobrá je železniční síť i síť cyklostezek, ovšem s výjimkou Prahy. Kritici aut v Evropě se tak musejí spíše soustředit na boj s kulturní obsesí spojenou s vlastnictvím aut a povzbuzovat lidi k tomu, aby používali již existující alternativy.
Můžete zmínit nějaký úspěch, kterého se podařilo aktivistům ve střední Evropě dosáhnout?
Během posledního Dne bez aut uzavřelo město jednu z hlavních ulic v centru města. To byl sice malý, ale významný krok. Evropskou unií posvěceného Dne bez aut se ve střední Evropě zúčastnily stovky měst. Konkrétně v České republice to bylo 36 měst, v Maďarsku 53, Polsku 76 a Rakousku 276 měst. Aktivistům v Budapešti se navíc podařilo přesvědčit zástupce města, aby na výstavbu nových a údržbu starých cyklostezek dali více peněz.
Co podle vás vede lidi v našich zemích k závislosti na kultuře automobilismu?
Nevyrostl jsem tady, takže můžu mluvit jen o tom, co jsem zpozoroval za ty tři roky, co tu žiji a pracuji. Závislost na autech v postkomunistických zemích má pro mě zvláštní příchuť. Honba za konzumerismem vede k závislosti různého druhu – na mobilech, ve veřejném prostoru na reklamách a samozřejmě na automobilech. Čím větší a rychlejší, tím lepší. Lidé chtějí něco ovládat. Když vězí uprostřed dopravní zácpy, chtějí mít kontrolu alespoň nad vozidlem. To jim metro nebo tramvaj nedává. Auto je také symbolem sociálního statutu.
Vidíte nějaké východisko?
Česká republika má dobrou šanci, aby zde lidé žili bez aut. Je zde jedna z nejhustších železničních sítí na světě, pražský systém veřejné dopravy je jeden z nejlepších v Evropě. Třetinu všech cest aut ve městě tvoří cesty kratší než 3 kilometry, polovina cest je kratších než pět kilometrů. Všechny tyto jízdy autem by se snadno daly nahradit jízdou na bicyklu, cestou pěšky nebo veřejnou dopravou. Optimista ve mně si myslí, že lidé časem pochopí, že ve městě, kde je méně aut, se také lépe žije. A budou požadovat cyklostezky. Vláda omezí parkování v centru a bude vybírat za parkování na ulicích. Mé pesimistické já naopak říká, že bude muset přijít ještě několik ropných krizí a cena benzinu bude muset vyrůst natolik, aby donutila lidi opustit auta a hledat dostupnější dopravu. Východisko existuje, vyžaduje ale velkou kulturní a ekonomickou změnu.