Využití geometrických a stereometrických přístupů pro vlastní velkorysé intermediální koncepty předkládá vizuální projekt dvou mladých umělců v prostorách Veletržního paláce v Praze. Zajímavá je také skutečnost, že jedním z umělců i kurátorů je žena, druhým muž.
Výstava v respiriu 2. patra Veletržního paláce představuje dva mladé autory, kteří důsledně používají ve svém díle výtvarný jazyk čisté geometrie. Jeden z umělců studoval v Praze, druhý dokončuje studium v Brně. Nejedná se však o žádné, byť pomyslné „měření sil“, ale o vyrovnaný komplementární projekt, uvolňující divákovy asociace a naznačující mnohé otázky spojené s možnostmi lidské vizuální zkušenosti.
Mediální mix
Eva Výborná (1965) vytvořila během posledních let cykly fotografií s názvy Někde, Labyrint, Aura Vacui apod., ve kterých pracuje se samostatnými indiferentními prostory tak, že fotografuje nasvícené malé trojrozměrné modely přes barevné filtry. V konečném výsledku je stávající měřítko předlohy nerozpoznatelné. Některé z fotografií vytvářejí iluzi prostoru „planetárního“ a působí až mimozemsky. Důležitou roli hraje světlo a barva. Samostatné převádění předlohy jednoho média do dalšího (v tomto případě postminimalistické instalace do fotografie a navíc s evidentními „mimikry“ klasického závěsného obrazu v podobě abstraktní malby) je dnes rozšířený a často používaný postup při zpracování a formování uměleckého díla. U Výborné je podstatný a nosný finální výstup – obraz. Autorka se již v době studií na AVU během devadesátých let (ateliér Vladimíra Kokolii) intenzivně zabývala gestickou a strukturální grafikou. Vytvářela například otisky z litografického kamene, jehož povrch zpracovala syrovou a vrstevnatou znakovou malbou dehtem.
Výtvarný znak se stal středobodem i její další práce a promítl se také do podoby vyvíjených prostorových instalací. Multimediální přístup posléze autorku vrací zpět k dvojrozměrné obrazové ploše. Fotografie pak fungují jako souhrn zmíněných prošlých vývojových etap. Je navíc patrné, že práce se světlem a barvou má přímé konotace na modernistickou abstrakci. Například se projevuje ve vytváření iluze hlubokých barevných prostorů, barevné hloubky obrazu, která má svou samostatnou obrazovou funkci a která je oddělena od iluze prostoru vytvářené tvarem objektů. Stejně tak užité světelné kontrapozice mají až barokní charakter a spoludefinují povahu autorčiny osobnosti.
Ztišení a vnitřní ponor de sebe samé odrážejí přímou genezi děl Evy Výborné. Fotografie nejsou v tomto případě pouze výsledkem estetické kalkulace, ačkoliv právě ve způsobu zpracování jim nelze nic vytknout, ale mají hlubší, niternější rozměr. Definitiva působí vlastně velmi klasicky. Samotný způsob zpracování, který zaměňuje vybraná média, experimentuje a transformuje jednotlivé vizuální situace a stavy na rozhraní plošných a prostorových uměleckých disciplín (objektu, fotografie a malby), je konceptuálně podřízen tomu, aby působil přirozeně a v celku odrážel základní smysl a poselství fotografií. Tím je identifikace lidské existence v jednotlivých prostorových modech, stejně jako pojetí vnitřního prostoru, vymezujícího oblast lidské spirituality – zastavením v čase.
Vize technologických možností
Tomáš Skalík (1978), momentálně v magisterském studiu v ateliéru Jana Ambrůze na FaVU VUT v Brně, vytvořil v respiriu několik instalací, v nichž použil průmyslové prototypy nových technologií senzorů, vysílajících laserové nebo infračervené linie do prostoru. Pomocí těchto zařízení lokalizuje prostorové objekty tvořené jednotlivými liniemi nebo jejich křížením, což mu umožňuje lokalizovat klíčové body prostorové konstrukce. Na tomto principu je vytvořena instalace s názvem Čtverec v prostoru. Jedná se o vymezení čtyř důležitých bodů pomocí čtyř dvojic navzájem se protínajících paprsků. V podstatě jde o identifikaci fiktivních (neviditelných) objektů v prostoru, tak jak je tomu i v dalších instalacích s názvy Závěs, Pocta, Fošna ad. Tyto instalace by bylo možné chápat jako monumentální tvary vlnových energetických délek mimo dosah lidské viditelnosti. Autor ovšem do svých instalací interaktivně zapojuje diváka s jeho prostorovým stanovištěm, a to takovým způsobem, že ve chvíli, kdy by mohl hapticky zkoumat tvar instalace, při kontaktu s paprskem, se rozsvěcuje kontrolní dioda anebo jinde rozezní zvukový signál. Ačkoliv je Skalíkova práce v podstatě neviditelná a posunutá do oblasti „mimovizuality“, je stejně znejisťující a evokuje nejrůznější asociace.
Mimo fyzickou účast diváka jako součást recepce a kontroly v interakci jeho těla se zvukovými a světelnými čidly se prakticky vše odehrává pouze simulačně, se zapojením mentální roviny jedince. Zajímavá je jistá paralela mezi neviditelným tvořením vyspělé technologie a mentálními procesy lidského vědomí, kterou lze experimentálně zkoumat optikou této technologie. Tento kontext mezi jistou formou energie a hmotným světem je rozhraním. Instalace Tomáše Skalíka jsou výrazně minimalistické a konceptuální. Autor zcela vědomě rezignuje na potřebu hledání jakéhokoliv rukopisu. Oproštěnost „děl“ a jejich strohost o to více poukazují na jisté typické aspekty dnešní doby. A těmi se zdají být jak prodloužená ruka senzomotorických možností člověka, kterou umožňuje technika, tak i velmi komplikovaná vazba mezi lidským fyzickým bytím a světem, který člověk dotváří a jímž je obklopován. Hranice a posuny těchto možností v budoucnu mohou být pro nás samozřejmě jen předmětem spekulací. Skalíkovy instalace jako by právě o této situaci nepřímo vypovídaly.
Autor je odborný asistent AVU.
Eva Výborná, Tomáš Skalík. Kurátoři Jiří Valoch a Helena Musilová. Národní galerie v Praze – Veletržní palác, 3. 3. – 21. 5. 2006.