Řekni to a zemři!

Příběh nezávislého tisku v Alžírsku za uplynulých šestnáct let je skvělou ukázkou možností existence svobody slova v arabském světě. Před šestnácti lety působila v zemi jen vládou kontrolovaná média, šířící pozitivní zprávy o budování nové a sociálně spravedlivé společnosti. V devadesátých letech byl mladý nezávislý tisk terčem vražedných útoků ze strany islamistických radikálů, dnes je jeho největším nepřítelem vládnoucí režim. Přesto zde existuje kolem třiceti nezávislých periodik, která nijak nešetří kritikou prezidenta Butefliky.

„Zemřeš, pokud to řekneš; zemřeš, i pokud to neřekneš; tak to řekni a zemři!“ napsal v jednom ze svých úvodníků na začátku devadesátých let alžírský spisovatel a novinář Tahár Džaút. Netušil, jak rychle se jeho hrozivé proroctví naplní. Před svým domem v městečku Baďnem poblíž Alžíru byl 26. května 1993 postřelen neznámým útočníkem. O týden později svým zraněním podlehl a stal se tak jako první alžírský novinář obětí povstání radikálních islamistů.

V následujících pěti letech bylo během vlny násilí podobným způsobem odstraněno na padesát novinářů. Alžírští novináři byli představováni jako bojovníci přední linie ve válce proti netoleranci radikálního islamismu, přičemž tuto interpretaci přejala i oficiální propaganda alžírského režimu. Ve skutečnosti však novináři čelili nejen zastrašování a útokům ze strany islamistů, ale právě i vytrvalému tlaku a represím ze strany sekulárního režimu.

 

Spojenci nevěřících

Umírněné křídlo islamistů vyhrálo s velkou převahou na konci roku 1991 první svobodné parlamentní volby v Alžírsku. Armáda, která nebyla připravena stát se pasivním pozorovatelem experimentu koexistence politického islámu a demokracie, převzala moc a výsledek voleb anulovala. Část do té doby umírněných islamistů odhodila politická hesla, vzala do rukou samopaly a připojila se k radikálům. Ozbrojený odboj získal masový charakter. V zemi, která byla dříve vydávána za vzor dobře fungujícího sekulárního režimu, vypuklo násilí, v jehož důsledku přišlo o život na sto tisíc lidí.

Většina obětí alžírského islamistického terorismu pocházela z řad obyčejných obyvatel. Jak deklarovala radikální organizace GIA (Islámská ozbrojená skupina), každý, kde se proti tomuto „hříšnému a odpadlickému“ režimu aktivně nepostaví, bude považován za jeho spojence. V některých případech byly vyhlazeny celé vesnice, jindy radikálové kontrolovali městské čtvrti, kde aplikovali svéráznou verzi islámského práva.

Jinou metodou, ke které se islamisté uchýlili, byly cílené vraždy. Jejich oběťmi byli především policisté, vojáci či udavači, ale velmi často také intelektuálové, umělci a novináři. Posledně jmenovaní byli považováni za obzvlášť důležité „prodejné přisluhovače“ režimu, a jako takoví byli určeni k likvidaci.

Na nesmiřitelném postoji k novinářům se shodly i konkurenční islámské skupiny, radikální GIA a relativně umírněná AIS (Islámská armáda vykoupení), jež vznikla až   zrušení výsledků parlamentních voleb a jejíž bojovníci se mnohdy rekrutovali z členů zrušené politické strany FIS (Islámská fronta spásy).

Zatímco GIA považovala za potenciální cíl eliminace každého, kdo nebyl v jejích řadách, AIS se omezovala na likvidaci pouze těch osob, „které se aktivně podílejí na boji proti islamistům, včetně členů místních samospráv, vojáků, policistů a samozřejmě udavačů“. AIS odsuzovala i vraždy cizinců, nejednalo-li se o ty, kteří „přijeli do Alžírska v rámci vojenské spolupráce s diktátorským režimem, nebo dokonce trénují vojáky tohoto režimu v boji proti mudžáhidům“.

GIA i AIS však hrozily smrtí novinářům. V komuniké GIA z roku 1993 se psalo, že „pokud proti nám budou novináři bojovat perem, my proti nim budeme bojovat mečem“. AIS zase hrozila smrtí těm novinářům, kteří spolupracovali „s touto zvrhlou tyranií“.

AIS však v praxi své hrozby vůči novinářům neuplatňovala. V jednom z mála případů únosu novináře dokonce propustila, protože ho její islámský soud shledal nevinným. Naopak u GIA byly vraždy novinářů součástí její strategie likvidace základů dosavadního fungování společnosti. Nerozhodovalo přitom jejich politické či náboženské přesvědčení, ani to, jestli psali francouzsky či arabsky, ani politické zaměření jejich periodika. Nerozlišovalo se ani podle sociálního klíče, většina zavražděných novinářů bydlela v lidových čtvrtích, často ve velmi chudých předměstích Alžíru.

Na druhé straně byli mnozí novináři, hlavně frankofonní, skutečně tvrdými zastánci „vyhlazení“ islamistů a často kritizovali režim za jeho „kompromisní“ přístup. Někteří z nich dokonce označovali za chybu, že se v zemi vůbec kdy konaly svobodné volby. Oběťmi útoků se však stávali i novináři kritizující režim, kteří nesouhlasili se zrušením výsledků voleb a nastolením polovojenské vlády. Ušetřeni nebyli ani proislamističtí novináři, arabsky vyjadřující svůj odpor vůči „západní kulturní invazi, sekularismu a modernitě“.

Jako příklad je možné uvést vraždu Bensadallaha Lahséna, ředitele týdeníku El-Irchad, který byl svými postoji blízký umírněnému islamistickému hnutí Hamas (Hnutí za mírovou společnost). Terčem útoku se stala i mladá redaktorka Chedídža Dahmáníová, která byla čerstvou absolventkou islámských věd.

V druhé polovině devadesátých let dala umírněná skupina AIS přednost vyjednávání s režimem, zatímco v GIA došlo k vnitřním bojům mezi jednotlivými frakcemi. Brutální masakry z let 1997 a 1998 byly jen krvavou labutí písní ozbrojeného islamistického povstání. Ve stejné době ustaly i vraždy novinářů.

 

Informace pod kontrolou

Nezávislý tisk začal v Alžírsku fungovat po demokratických reformách na konci osmdesátých let. Režim si tehdy ponechal kontrolu jen nad televizí a rozhlasem. V prvním roce existence nezávislého tisku požívali novináři asi největší svobody slova v moderní historii Alžírska. Režim však brzy začal rozvíjet metody, kterými hodlal získat nad šířením informací opět kontrolu.

Většina těchto metod se pohybovala v rámci platných zákonů. V době islamistického povstání však došlo k mnoha případům vražd novinářů, které nikdy nebyly vyřešeny. Novináři i zahraniční pozorovatelé se shodují, že režimu nebyla zmizení některých novinářů vůbec proti mysli. Leccos nasvědčuje, že to byl i příklad Tahára Džaúta, citovaného v úvodu. Ten totiž patřil mezi nejhlasitější kritiky režimu. V boji o kontrolu nad tiskem však režim používal a dodnes používá spíše legální metody, v jejichž aplikaci se stal opravdovým přeborníkem.

Jednou z nejoblíbenějších je ekonomický nátlak na vydavatele. Uplatňován byl zejména v době, kdy v Alžírsku existovaly pouze státem ovládané tiskárny a reklamní agentury. Dluh vydavatele tiskárně byl zpravidla tolerován do doby, než se na stránkách jím vydávaných novin objevil příliš kritický článek či nevhodná karikatura. Pak se mohlo stát, že se noviny vůbec nedostaly do tisku a jejich vydavateli byla navíc účtována pokuta za opožděnou platbu. Tato situace se v posledních letech mírně zlepšila díky existenci soukromých tiskáren. Například nejčtenější deníky, arabofonní El-Khabar a frankofonní El-Watan, tisknou svá vydání pro hlavní město v soukromých tiskárnách. Také soukromé tiskárny jsou ale pod přísným dohledem a v několika případech byly i ony odsouzeny k peněžitým trestům.

Časté jsou též zásahy proti jednotlivým novinářům. Ty probíhají v zásadě dvojím způsobem. Nejjednodušší je, pokud se justici podaří prokázat, že se novinář dopustil hanobení ústavních činitelů. To byl příklad karikaturisty Ali Dilema z frankofonního listu Liberté, který byl v roce 2003 odsouzen za kresby zesměšňující kampaň za znovuzvolení prezidenta Butefliky.

V nedávné době, během aféry kolem karikatur proroka Muhammada, byli uvězněni novináři z arabofonních časopisů Ar-Risála a As-Sáfir. Tito stoupenci umírněného islamismu byli přesvědčeni, že alžírští muslimové mají právo vidět na vlastní oči karikatury, které zesměšňují islám, a ve svých časopisech otiskli jejich kopie. Byli okamžitě zatčeni a souzeni podle zákona o rouhání. Tento zákon v Alžírsku není normálně využíván a jeho aplikace ukazuje vynalézavost vládnoucího režimu v boji proti nezávislému tisku.

Druhým způsobem používaným proti jednotlivým novinářům je obvinění z trestného činu, který s novinářskou profesí nijak nesouvisí. Asi nejznámějším případem je Muhammad Benšikú, který byl po návratu z návštěvy Francie v roce 2003 obviněn z porušení devizového zákona. Benšikú byl známý a neúnavný kritik Buteflikova režimu. O ministru vnitra Jazídu Zerhúním uveřejnil reportáž, v níž ho obvinil z mučení vězňů v sedmdesátých letech. Prezidenta republiky pak zřejmě příliš nepotěšil publikací knihy: Buteflika, alžírský podvodník. Odsouzený novinář je dodnes ve vězení. Proti jehu listu Le Matin byl navíc použit starý trik: pod hrozbou dalšího obvinění musel do 72 hodin zaplatit dlužné částky státní tiskárně.

 

Nekritizovat zadarmo

Svobodu slova však v Alžírsku neomezuje pouze vládnoucí autoritativní režim. Na vině jsou často vydavatelé i samotní novináři. Někteří vydavatelé jsou jen nastrčenými loutkami režimu a jimi vydávané „nezávislé“ noviny mají jen odlákat čtenáře hlavním alžírským deníkům.

Pro komerční vydavatele je často kritika režimu jen dobrým prodejním artiklem. V alžírských novinách není problém nalézt dokola se opakující články o Muhammadovi Benšikúovi, urážky vládních stran a laciné karikatury zesměšňující prezidenta Butefliku. Skutečnou vzácností je článek, který by analyzoval roli armády a důstojnických klanů v politice, nebo zasvěcený komentář o politické krizi vyvolané Buteflikovou nemocí a předpokládaným bojem o nástupnictví. Příčinu je možno hledat také v nedostatku zkušeností a vzdělání většinou velmi mladých alžírských novinářů.

Problémem je ovšem také autocenzura. Novináři se vyhýbají zejména kritice armády a alžírské zahraniční politiky. Autocenzura se ale netýká jen kritiky režimu; velké nezávislé deníky v mnohých případech neotiskly svým redaktorům kritiku opozičních stran. Nejznámějším se stal příklad Lily H., znásilněné v sídle radikálně sekulární opoziční strany RCD. Poté, co se jejím případem odmítlo zabývat vedení strany, narazila na odpor i u vedení frankofonního deníku El Watan.

Prosazení svobody slova v Alžírsku naráží v zásadě na podobné problémy jako v jiných částech světa. Výjimkou byla devadesátá léta, kdy násilí páchané radikálními islamisty zasáhlo velké množství novinářů, aniž by ovšem bylo zamířené výhradně vůči nim. Na svobodu slova v tištěných médiích však v dlouhodobém horizontu nemělo zásadní vliv. Problémy trvalejšího charakteru, jako tvrdý tlak ze strany autoritativního režimu, nezkušenost novinářů, autocenzura, stranická příslušnost novin a politické i ekonomické zájmy vydavatelů, nejsou specifikem Alžírska ani arabského světa.

Autor působí v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.