Když se věhlasná pařížská instituce La Cinémathèque Française v loňském roce přestěhovala z monumentálního, nicméně stařičkého a dávno nevyhovujícího Palais Chaillot u Eiffelovky do moderní čtvrti Bercy, nebylo jisté, zda si do ní její publikum opět najde cestu. Nadšené cinefily, občasné návštěvníky či zahraniční turisty sice již neláká možností zasednout do stejného sálu, v němž na konci padesátých let hltali filmy Godard s Truffautem, nutno však přiznat, že tato obroda jí nesmírně prospěla. Funguje konečně v reprezentativních prostorách s vybavenou knihovnou a mediatékou, projekce probíhají v moderních sálech a chystá se otevření odborného knihkupectví. Bohatý program netvoří jen projekce tematicky zaměřených sekcí a autorských restrospektiv, ale i velké množství přednášek, debat a výukových kursů. Vedle stálé expozice Muzea filmu Passion Cinéma jsou připravovány další sezonní projekty. Cinematéka v novém kabátě se po úspěšné výstavě věnované Jeanu a Augustu Renoirovým nyní rozhodla vzdát hold žijící filmové legendě – španělskému tvůrci Pedru Almodóvarovi.
Jedním z pilířů celé akce, která v Paříži probíhá až do konce července, jsou filmové projekce. Ať už v rámci ojedinělé autorovy retrospektivy, zahrnující celkem šestnáct celovečerních snímků, či v druhém plánu promítáním filmů jiných autorů, které vybral sám Almodóvar. „Madridský Woody Allen“, jak bývá španělský režisér občas nazýván, vkládá do svých děl filmové odkazy poměrně často. Své nadšení komentuje slovy: „Moje cinefilie je odlišná od té Scorseseho či Tarantina. Pro ty dva je to obsese, oba mají vlastní projekční sál a sbírají filmové kopie. Já radši chodím na filmy do kina. Považuji se za dobrého diváka, ale nejsem student filmové vědy ani teoretik. Nestarám se o učené doktríny, což bývá u cinefilů běžné. Film je pro mě jednoduše součástí života, a když pracuji s konkrétním filmovým odkazem, je to spíš, jako bych vzpomínal na nějakého přítele.“ V jeho pestrém výběru napříč celou historií kinematografie se objevují díla režisérů jako Billy Wilder, F. W. Murnau, Jean Renoir, Fritz Lang, John Cassavettes, Lucchino Visconti či Luis Buñuel. Francouzská cinematéka dále pořádá doprovodné přednášky, které se týkají například aspektu genderu v Almdóvarově tvorbě či jeho specifické práce s barvou, prostorem, pohybem a hudbou.
Největším lákadlem je však zcela jistě expozice nazvaná ¡Almodóvar: Exhibition!. Nelehkého úkolu, totiž muzeální výstavou přiblížit osobnost a tvorbu filmového režiséra, se její autoři ujali v duchu jisté protikladnosti, pro Almodóvara naprosto příznačné. Podařilo se jim vhodně adaptovat originální tvůrčí postupy režiséra, který je velmi španělský a světový zároveň a jehož tvorba je současně odlehčená i závažná. Spektakulárně působící scénický prostor byl tudíž postaven na velmi přesném teoretickém podloží. Návštěvník tu prochází esteticky odlišnými zákoutími, jakoby osobní krajinou velkého filmaře a svébytným světem jeho snímků. Cesta začíná obskurním pohledem do niky ve zdi na Almodóvarův školní dřevěný kufřík. Unikátní předmět v dutině rotuje na malém kotouči jakožto symbol pátrání po tajemství jeho tvorby. Z červeného salonku, kde se odhaluje umělcovo dětství a jeho první inspirační zdroje, se lze zastavit na místě evokujícím atmosféru Madridu a pokračovat do úseků věnovaných postupně tělu, lidské postavě, popové kultuře a vášni k psaní (Almodóvar přispíval do deníku El País, věnoval se psaní prózy, nikdy však nenatočil film podle cizí literární předlohy). V závěru výstavy jsou evokovány nejrůznější formy představení (hudební, televizní, divadelní či kabaretní), které se v jeho filmech tradičně objevují. Expozice sice očekávatelně zahrnuje autorovy fotografie a rukopisy, jeho autoportréty, filmové plakáty, části dekorací či filmové kostýmy, všechny objekty jsou však vystaveny s neobyčejnou nápaditostí a za použití nejnovějších technických prostředků (kontrast charakteristický pro Almodóvara coby autora klasického a moderního zároveň).
Tyto exponáty navíc doplňují tematicky příbuzná díla jiných umělců (Joan Miró, Francis Bacon, Jean Cocteau či Andy Warhol), jejichž přítomnost je sice okrajová, nicméně adekvátně připomíná Almodóvarovu zálibu ve sbírání uměleckých předmětů. Trasa vede návštěvníka stylově zařízenou ložnicí, obývákem s velkou pohovkou, a rovněž divadelní šatnou a hledištěm, přičemž osu celé expozice tvoří četné filmové ukázky, co chvíli jemně přerušované zrněním obrazu, po němž následuje detailní záběr Almodóvara. V těchto vstupech, stejně jako z informačních panelů na stěnách k nám režisér velmi intimně promlouvá o svém životě s filmem a o své tvorbě. Díky všem použitým prostředkům se tak ve Francouzské cinematéce stává natolik přítomným, že si ho chceme z výstavy odnést alespoň v nádherně vyvedeném katalogu.
Autorka je stážistka na Université de la Sorbonne Nouvelle, Paris 3.