Na sklonku minulého roku zemřel v pětasedmdesáti letech jeden z nejvlivnějších a nejpřínosnějších hledačů v historii volně improvizované hudby, britský kytarista a hudební teoretik Derek Bailey. V rámci oživení zájmu o jeho osobu a také jako zaplnění výrazné mezery v dějinách „jiné“ hudby vydalo newyorské vydavatelství Tzadik dvojalbum reunionu Baileyho první volně improvizační skupiny Joseph Holbrooke Trio, nazvané The Moat Recordings.
Toto trio (pojmenované podle nedoceněného anglického skladatele) bylo údajně prvním tělesem zabývajícím se volnou improvizací; Baileymu v něm sekundovali bubeník a perkusista Tony Oxley a kontrabasista Gavin Bryars. Kapela s kultovním statusem, která na počátku šedesátých let začínala kolektivními improvizacemi, založenými na ustálených stupnicích a konsensuálních pravidlech modálního jazzu, začala postupně experimentovat s formou a pomalu narušovat syntax tradiční hudby, čímž se podílela na vzniku zcela nového hudebního jazyka. Ten neměl s dosavadní západní hudbou téměř nic společného: bořil navyklou strukturu skladby, ignoroval běžnou melodii i rytmus, odklonil se od kompozice a vše vsadil na techniku hry a vzájemnou, předem nepřipravenou interakci mezi muzikanty.
Tento hudební koncept, který měl být odříznut od všech ustálených schémat – tedy idiomů – Bailey s odstupem času definoval ve své teoretické knize Improvisation, Its Nature and Practice in Music (1980) a nazval ho „neidiomatickou improvizací“. Toto označení se vzápětí stalo běžně užívaným termínem pro živelnou hudbu vznikající v okamžiku hry, závisející na náhodě, technické vybavenosti hráčů nebo na jejich náladě.
Joseph Holbrooke Trio už v druhé polovině šedesátých let zaniklo, přičemž Bailey a Oxley pokračovali v rozvíjení svého hudebního pojetí, které skupina iniciovala; Gavin Bryars se od improvizace odchýlil a začal se věnovat výhradně studiu a komponování soudobé vážné hudby. Z tohoto raného období hledání se bohužel nedochovaly žádné nahrávky – příležitost seznámit se s hudbou Joseph Holbrooke Tria nastala až po dlouhých třiceti letech v roce 1998, kdy byli muzikanti vyzváni k jeho jednorázovému obnovení. Při příležitosti Oxleyho narozenin také natočili studiový materiál, z něhož vychází album The Moat Recordings.
Nahrávka zachycuje kapelu ve změněných podmínkách – Bailey s Oxleym v průběhu let štěpili svou tvorbu do mnoha spoluprací a projektů, byli častými spoluhráči a zdokonalovali své technické dovednosti. Bryars však byl vně této scény (a údajně na kontrabas skoro nehrál), což mu ale kupodivu nebrání v rovnocenné hudební komunikaci se svými spoluhráči. Baileyho technicky vybroušená dekonstruktivní hra je oproti jiným jeho albům z druhé poloviny devadesátých let spíše střídmá a uklidněná, významný prostor zde má především Oxley a jeho upravená bicí souprava, která má díky využití želez a činelů spíše perkusní ráz. Bryars se občas nevyhne explicitnější rytmické lince nebo konkrétnímu odkazu na jazzová rytmicko-melodická schémata, to však působí jako příjemné zlehčení spletité abstraktní hry jeho spoluhráčů.
I když se touto nahrávkou k původní podobě hudby historicky klíčového tria přiblížíme ze zkreslující dálky čtyřiceti let, lze ji bezpochyby zařadit mezi nejsilnější alba, pod nimiž jsou její interpreti podepsáni. Vydání The Moat Recordings tedy není pouhým vyrovnáním starého dluhu, ale především zcela aktuální hudební událostí.
Autor je přispěvatelem časopisu HIS Voice.
Joseph Holbrooke Trio: The Moat Recordings. Tzadik; 2006.