Neviditelná menšina

Muslimové v České republice zatím z logických důvodů netvoří příliš početnou skupinu: komunismus zemi uzavřel a sekularizoval, imigrace po revoluci byla z politických i ekonomických důvodů malá. Dnes se k islámu hlásí zhruba deset tisíc lidí, většinou cizinců – společného náboženského života se jich účastní zhruba dva tisíce. Vysoký stupeň mediace, který je vlastní dnešnímu civilizovanému světu, vytváří pozoruhodný paradox. Některé společenské jevy a procesy se dostávají do povědomí příjemců mediálních sdělení dříve, než mají možnost porovnat svoji „mediální“ zkušenost s bezprostřední realitou.

Nejčastěji se média o muslimech v České republice zmiňují v souvislosti s konfliktem – celkem 34 článků. Většina z nich (21 textů) se soustředí na českou muslimskou komunitu v návaznosti na vyhrocenou zahraniční událost. Tyto události jsou charakterizovány násilím, terorem či sporem, jenž hrozí propuknout v agresi. Ve sledovaném období se jednalo o teroristické útoky v Londýně, násilí kolem karikatur Mohameda otištěných v evropských listech a vynesení rozsudku smrti nad afghánským muslimem, který přijal křesťanskou víru. Jednotlivcům z řad českých muslimů je zde dán prostor, ať již formou rozhovoru či komentáře, aby se k situaci v zahraničí vyjádřili.

Důležitým motivem v článcích je především prvek odsouzení násilí: „A co si myslíte o lidech, kteří na protest dobývají ambasády, vyhrožují Evropanům smrtí a pochodují ulicemi?“ – „To jsou extrémní projevy, které je nutné odsoudit. Nemají žádné opodstatnění, navíc ještě zhoršují situaci.“ – „To si myslíte jako Evropan, nebo i jako muslim?“ – „Jako Čech i jako muslim. Jsem český občan a taky muslim. Takové protesty jsou jednoduše nepřijatelné.“ (Dánský sýr bych si koupil i teď; Milan Vodička – rozhovor, MFD 11. 2. 2006). Dále opakované ujištění, že ze strany českých muslimů se není třeba násilí obávat: „Čeští muslimové říkají, že útoky jako v Londýně tady nehrozí. I když jsme pro ně poněkud dekadentní, žije se jim tady dobře.“ (Žiju jako Čech, cítím jako muslim; Milan Vodička – rozhovor, MFD 6. 8. 2005). Významné jsou také tendence zaměňovat postoj jednotlivce s názorem celé komunity, a to i přesto, že ve většině případů není specifikováno, za koho či ve jménu koho tito „mluvčí“ hovoří: „Muslimové: Útoky nečekejte!“ (titulek; Tomáš Lánský, Liberecký den 21. 2. 2006), „Pražští muslimové teror odsuzují!“ (titulek; Jiřina Závodská, Večerník Praha 3. 8. 2005). Rituál odsouzení násilí, ujištění o mírumilovnosti i představa o kolektivní odpovědnosti jsou založeny na skrytém předpokladu, že muslimové vytvářejí jednolitou komunitu, která může být potenciálně nebezpečná. Stereotyp hrozby je zvláště akcentován v článcích, kde muslimové nevystupují jako ti, kdo hovoří, ale jako ti, o kterých se hovoří: „Brno od vzniku mešity problémy nemělo“ (titulek; jac, tr, Právo 10. 8. 2005), „Přijde útok na Prahu? Nebyl by to žádný div“ (titulek; Viliam Buchert, MFD 10. 9. 2005).

O síle těchto stereotypních mechanismů se lze přesvědčit na případu z domácího prostředí, kdy došlo k automatickému spojení násilného činu s muslimy. Během sporu o karikatury volal anonym na pražské telefonní číslo a vyhrožoval násilím zahraničním studentům v Brně. I když policie neuvedla a později vyloučila spojitost s muslimskou komunitou, novináři postupovali stejně jako při krvavých konfliktech v zahraničí: „Anonymní výhrůžky zahraničním studentům vnímá jako snahu o zneužití islámu. Vylučuje, že by něco takového udělal skutečný muslim.“ (Výhrůžky studentům stále anonymní; Jan Trojan, Právo 9. 2. 2006). „Že by ale za telefonní výhrůžkou mohl stát muslim, razantně odmítá Hasan Muneeb z Islámské nadace v Brně.“ (Byl anonym muslim? Absurdní a nepřijatelné; jaz, MFD 8. 2. 2006). Rituál odsouzení, uklidnění (ze strany českých muslimů se není třeba ničeho obávat) a kolektivní odpovědnosti fungoval i zde.

Přestože v textech vystupují muslimové z Česka a lze zachytit snahu velmi stručně čtenáři přiblížit jejich život a jejich názory (byť spojené jen s vyhrocenými situacemi a pouze na úrovni stereotypních předpokladů) – „Žije v srdci Evropy, ale většinu času tráví v mešitě. Má problémy s tím, že nevidí dlouhé týdny slunce a nemůže sehnat k jídlu berana.“ (Karikatury Mohameda mě urazily; Pavel Macků, Zbyněk Vičař, Rovnost – Deník Znojemska 11. 2. 2006) –, pro média je nejdůležitější samotná kontroverze, nikoli muslimská menšina jako taková. Na podzim roku 2005 odvysílala Česká televize dokument Jiřího Ovečky Já muslim, kde byly záběry pořízené skrytou kamerou z pražské mešity prokládány záběry z teroristických útoků po celém světě. „Případ Ovečka“ začal být mediál­ně poutavý až po hromadném protestu velvyslanců z arabských zemí. „Velvyslanci: televizní pořad muslimy poškodil“ (titulek; Vojtěch Blažek, HN 24. 2. 2006); „Reportáž ze života muslimské komunity vzbudila kritiku arabských velvyslanců v Česku, kteří zaslali stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání i sněmovní mediální komisi.“ (Reportáž o islámu byla v pořádku, čtk, LN 11. 3. 2006). V tomto případě žádný novinář českého muslima o komentář nepožádal. Pro články nesoucí konflikt je navíc typické, že mají potenciál získat v periodikách větší prostor (titulní strana, téma čísla) než ostatní texty týkající se muslimů v Česku.

 

Cizinci a problémy v kuchyni

Specifická je kategorie článků, kde jsou muslimové v Česku líčeni jako cizinci, kteří u nás krátkodobě či dlouhodobě žijí (22 textů). Zájem novinářů obvykle není dán tím, že dotyčný je muslim, ale tím, že je „cizí“ a pohybuje se v našem prostředí. Články (až na dva) se soustředí na konkrétní příběhy těchto „cizinců“ či na příběhy jejich českých životních partnerů: „Lékař z Jordánska“ (téma, Vlasta 20. 4. 2005); „Můj život s cizincem“ (titulek; Lucie Jandová, Právo 25. 2. 2005).

Hlavní charakteristikou postav článků je jejich jinakost, jež je potvrzována na úrovni jednoduchých stereotypů – „Abdalla i jeho manželka jsou hluboce věřící muslimové, takže například focení ženy nepřipadalo v úvahu.“ (Česko jako tavící kotel; Braunová, Čírtek, Vacková, Kyša, Magazín Práva 30. 7. 2005); „Byl muslim, což se podle ní projevovalo nanejvýš tím, že nejedl vepřové.“ (Cizí muži v českých postelích; Markéta Růžičková, Juicy 20. 9. 2005) –, a to i při snaze představit dotyčného v pozitivním (tj. neproblematickém) světle: „,Amadou je strašně tolerantní a přizpůsobivý, přestože je muslim. Nevadí mu tady žít. Sám si udržuje víru a nikoho s ní neobtěžuje,‘ chválí kladné stránky černého muže Petra.“ (Žít s černochem? Vůbec žádný problém, říká Brňanka Petra; Pavel Mokrý, Rovnost 24. 5. 2005); „,Ne, nevadí mi, že tu ženy nechodí zahalené, každý ať má svou svobodu,‘ chichotá se a přes silné brýle sleduje dvě dívky, které v krátkých kalhotách a tílkách venčí psa.“ (Teplická doba arabská, Matěj Hušek, Magazín Práva 13. 8. 2005).

Jedním z nejčastějších znaků, s nímž je v českých médiích ztotožňován muslim, je vztah k vepřovému a alkoholu. „Hasan sám byl muslim natolik ortodoxní, že vyžadoval vepřovou nejméně dvakrát týdně, a jeho sbírku alkoholických lahví vidíte na dokumentární fotografii.“ (Multikulturní střet v koupelně; J. X. Doležal, Reflex 30. 6. 2005).

Jde o silnou symbolickou odlišnost, jež pravidelně vyžaduje ujištění, že jinakost nepředstavuje žádnou „hrozbu“. Poselství skryté v kuchyňských mikropříbězích lze číst i takto: přestože jsou jiní (mohou odmítat vepřové i alkohol), nejsou zase tak nebezpeční, protože jinak jim tu chutná.

Kromě vnějších popisů odlišnosti se z osobních příběhů přátelských „cizinců“ lze alespoň částečně dozvědět o motivaci, jež je vedla k rozhodnutí usadit se v Česku, i o tom, jaké tu mají problémy: „Nepříjemné bylo, když jsme přijeli a začala jsem chodit do školy. Všichni na mě koukali divně a někteří si mysleli, že jsem Romka.“ (Jsem muslimka, ale nemodlím se, říká plzeňská studentka, Tomáš Holý, MFD 25. 7. 2005). Tyto pasáže jsou však výrazně v menšině.

 

Zvyky a islám

Během kalendářního roku nastávají období, která novináři zaznamenají vždy. Patří k nim i tradiční a státní svátky. Jde o očekávatelné události, jež vyhovují novinářským rutinám a obvykle mají i svoji ustálenou „mediální“ podobu. Ve sledovaném období je o islámských zvycích (8 článků) informováno především na pozadí křesťanských Vánoc: „Muslimové slaví jen svátky své víry“ (titulek; adm, Benešovský deník 22. 12. 2005); „Muslim vítá všechny svátky“ (titulek; es, Deníky Bohemia 23. 12. 2005). Povaha sdělení je ovšem čistě informativního rázu.

Na začátku roku, kdy média pravidelně zpravují o masové pouti zahraničních věřících do Mekky, vyšel článek: „Do Mekky putovali i muslimové z Česka“ (titulek; vok, MFD 12. 1. 2006), a na podzim: „Ramadán je letos nejvyhledávanější slovo světa na internetu“ (Muslimové na Chomutovsku půst ctí, ale ne vždy ho drží; šeb, CV Týden 19. 10. 2005). Možnost dozvědět se něco více o islámské tradici ale nedávají.

Střípky informací, které média o českých muslimech nabízejí, zatím připomínají rozbité zrcadlo, z něhož zbylo jen pár více či méně poškozených kousků. Obecně je možné vysledovat všudypřítomný stereotyp, jenž zřejmě nepřekračuje schematičnost vnímání muslimů ve společnosti jako celku. Muslimská komunita jako taková není čistým tématem médií. Na stránky novin či časopisů se dostává zprostředkovaně, nejčastěji v souvislosti s nějakým konfliktem (kontroverzí) či prostřednictvím vztahu Čechů k ní. Muslimové jsou představováni jako cizinci, je zdůrazňována jejich odlišnost, která je vesměs chápána negativně.

Obsah médií je dán především logikou jejich vnitřního fungování. Selekce zpráv, probíhající na několika úrovních, se řídí sice čistě intuitivními, ale zato vysoce konvencionalizovanými pravidly. Překonat mediální práh pozornosti (tj. získat možnost pro otištění) má jen zpráva, která splňuje určitá kritéria. Velmi důležitá je také možnost dramatizace a zřetelný konflikt, podobně jako personalizace zpráv, neboť ty především nesou příběh, jenž je pro podobu médií určující. Bez vnějšího tlaku není tedy příliš pravdě­podobné, že by novináři začali o českých muslimech brzy vyprávět jinak.

Autorka je spolupracovnice týdeníku A2.

Text je zkrácenou verzí analýzy, jež sledovala český perio­dický tisk v období jednoho roku (16. 4. 2005 – 16. 4. 2006). Analýza vznikla v rámci projektu Multikulturního centra Praha Diskriminace a média.