Nikdo o mně neví, že jsem Springsteen levý

…spektrum rockerových aktivit. Ten nedávno dvakrát připomněl své čisté rock’n’rollové DNA (vydaným koncertem i reedicí průlomového Born To Run po třiceti letech), vloni navíc po letech jen s kytarou obstál v roli solitérského barda (Devils And Dust). Živelný potlach na farmě s houslemi, banjem či tubou je nezvyklý nejen vedle nedávných alb: Springsteen se dosud nikdy nedopustil něčeho takového, co se odehrává na We Shall Overcome: The Pete Seeger Sessions. Co že si vzpomněl právě teď?

Jméno Petea Seegera v titulu je docela pozoruhodný moment. Springsteen mu totiž neskládá prvoplánovou poctu, nepokouší se o žádné Řekni, kde ty kytky jsou ani o If I Had A Hammer (Kladivo, tedy Matuška a „Bylo by to krásný, bejt bleskem nebo bouří“). Nezní tu prostě žádná písnička, kterou kdy Seeger napsal, nepočítáme-li část textu k We Shall Overcome. Ale autorství není vždycky to hlavní, což sedmaosmdesátiletý Seeger připomíná celoživotním srůstem s lidovou písní, akčním udržováním paměti, službou písňovým archetypům, nesoucím přes generace obrazy naděje, vzdoru, lásky. Nahrávka je tak veřejnou poklonou muži, který přemostil éru raného folku nadšenců a beatový zlatý věk, folklor a světový folk, malé kluby a stadiony.

Není to však jen pocta jedné záslužné personě, ale také veškerému principu, který See­ger vyznává: muzikantství mezi lidmi, pod pódiem. Hudbě jako součásti životního času, kalendáře a zpravodajství od člověka k člověku. Springsteen s oblibou zdůrazňuje, že na tomhle albu je zachyceno živé dění. Sám navigoval kapelu během dvou natáčecích dnů k různým aranžmá, ve finální nahrávce se leccos děje poprvé. Jednou zůstávají muzikanti blízko country, jinde proznívá bluegrass nebo neworleánský dixieland (dechaři troubí z předsíně, aby nezahltili zvuk). Je tu irská Shenandoah a snad nejpalčivěji zní mezi vyřvávanými odvazy zpomalený gospel O Mary Don’t You Weep. Za stylovým vějířem může být chladná úvaha (ať je na desce co nejvíc háčků k ulovení různých uší!), ale zároveň zní různé hry s jediným zpěvníkem jednolitě a logicky.

Za pozornost stojí i to, jak různé, a přitom spojité, jsou písně obsahem; dohromady působí jako dobře vedené noviny nebo pestrý úsek života. Plně tu zní kontrast sobota večer – neděle ráno (rozjetá tancovačka – bohoslužba s gospely), desku ale zároveň rámují dětské nonsensové popěvky. Možná je to protiváha k loňskému albu, kde Boss vůbec poprvé zpívá slovo fuck. Pak už se různý rámec začne přibližovat: námořníci nadávají, kdy dostanou zaplaceno, Irčanka marně čeká syna zpět z první světové, dělníci dřou na stavbě kanálu, Johnu Henrymu puká srdce po vítězném závodu s parní turbínou, která mu vzala práci. Jákobův žebřík je strmý jako naděje na průlom ven z područí a lupič gentleman Jesse James bere zákon do vlastních rukou. Všechno uzavírá nevinný popěvek o žabákovi, který ovšem končí slovy „Dál si to zpívej sám“!

Když si tohle všechno spojíme se jménem Seegera v titulu, těžko nemyslet na aktivismus šedesátých let. Minulost se nedá opakovat, ale to neznamená, že na revoluční i poetická gesta sixties se dnes mocně nemyslí. Kapely Animal Collective či CocoRosie mocně působí „updateovanou“ verzí psychedelie a volné návaznosti na hippies. Springsteen se vrací s ranějším šedesátým: jako by propojení charismatu a agitace (třeba takové Joan Baezové) dnes už zase nebylo pro smích, naopak.

Co je to vlastně za typ levičáctví, na něž See­ger vázal své hraní? Sám o tom napsal: „Ke komunistickému hnutí mě přivedl můj otec, Charles Seeger. Rozešel se s ním v roce 1938. Já to otočil v padesátých letech. Ve své knize se omlouvám za to, že jsem tak otrocky následoval stranickou linii, že jsem neviděl, jak krutý a špatný vůdce je Stalin. Dál si říkám komunista, protože komunismus je tím, co z něj provedli Rusové, právě tolik, jako křesťanství tím, co z něj udělala církev. Ale kdyby nějaké šílení dějin přivedlo komunismus do téhle země, byl bych jeden z prvních lidí, co by si šli sednout za mříže. Jak říkával otec: ‚Pravda je králík v ostružiní. Můžeš leda chodit okolo a říkat, že tam někde je.’“

Springsteen ve svém doprovodném textu v bookletu mluví jen o muzice, asi také nechce chytat králíka v trní. Nebere nám však prostor, abychom si všimli, že se ze své hvězdné pozice kloní k občanské společnosti, či jak nazvat ten jeho večírek v obýváku. Jesse James a další piráti, kteří se pohybují napříč systémem, přicházejí pravidelně v dobách, kdy sám zákon vykazuje temné rysy. Zpěvák na rozdíl od svých kolegů ze šedesátých let nespojuje nynější album s hlasitou manifestací postoje. Jeho gesto je mnohem volnější, ale kdo chce, může v něm vidět všechnu morálku a sílu folkové tradice. Ve filmovém dokumentu je vidět, jak Bruce Springsteen při natáčení pije z obrovského skleněného tupláku čistou vodu. Ta kombinace čirosti a intenzity celý projekt docela dobře vystihuje.

Autor je hudební publicista.