Angličtina má pro takové zpěváky slovo „crooner“: sametový hlas, ideální k procítěnému přednesu písní o lásce za doprovodu jemně swingující rytmiky a opulentního smyčcového aranžmá. Prototypem takového umělce byl Frank Sinatra, zlatým věkem padesátá léta. Na konci té dekády se jednou z hvězd tohoto stylu stal také Scott Walker. Letos je mu šedesát tři let a jeho aktuální deska The Drift je všechno možné, jen ne snadno přístupná limonáda.
Walker, vlastním jménem Noel Scott Engel, se narodil v americkém Ohiu, velkou část života však strávil v Anglii, kde žije dodnes. Nejprve jako televizní hvězdička, posléze ve skupině Walker Brovthers učaroval publiku s popovými baladami Burta Bacharacha a dalších autorů. Když se skupina v polovině šedesátých let rozpadla, vydal se na sólovou dráhu a v letech 1967 až 1969 vydal čtyři desky (Scott – Scott 4). Tehdy se začal stále silněji prosazovat jako autor a zároveň se nenápadně vzdaloval snadno přístupnému mainstreamu. V sedmdesátých letech se (s výjimkou krátkého oživení Walker Brothers) stáhl do ústraní. Jeho hudební vize začaly přerůstat rámec tříminutové písničky a konvenčního nástrojového obsazení. To se projevilo (ve spojení s nepřízní okolností a opatrností vydavatelů) v delších intervalech mezi deskami: Climate of Hunter (1984), Tilt (1995) a letošní The Drift. Každá z nich představovala další krok ven ze známých území, v nichž je spojujícím vláknem pouze Walkerův hlas. Vedle sólových desek se jako interpret či autor podepsal na několika písních a kompozicích pro filmy (Toxic Affair, To Have And To Hold, bondovka World Is Not Enough), složil dvě skladby pro Ute Lemper a produkoval album We Love Life britpopové modly Pulp. Jiné informace o jeho životě se k veřejnosti nedostávají, stejně jako fotografie. Skoupý je i na rozhovory a své skladby nerad komentuje. Zkušenosti někdejšího miláčka davů jistě přispěly k tomu, že si svého soukromí více váží.
The Drift se od prvního poslechu snaží posluchači unikat a mást jej. Občas tu prosvítají pozůstatky stylu, s nímž Walker začínal – ovšem ve strašidelně zdeformovaných podobách. Les smyčců se z lahodných akordů přelil do hustých disonancí, místo jemně jazzem ochucené rytmiky tu kytary a bicí připomínají Swans či Sonic Youth. S tím kontrastuje hlas: krásná barva a kultivovanost mu zůstaly, přibyla ovšem teatrálnost. Namísto sladkých melodií tak spíše rozehrává dramatické děje, často dlouze deklamuje text na jednom tónu. Zvukový svět desky nabízí množství překvapení. Po stěně zkreslených kytar je zpěv doprovázen jen tleskáním, v Cue vyniká melancholická melodie trubky. Vedle elektronických ruchů tu byly využity i takové nástroje jako velká dřevěná bedna nebo kus masa, jehož naklepávání nahrazuje bicí. Nejmelodičtější píseň alba A Lover Loves, doprovázenou jen jednoduchým vybrnkáváním akustické kytary, lehce shazuje hlasité „pst!“, syčené neuroticky přímo do mikrofonu.
Každá skladba na desce představuje mikrodrama, které se vyvíjí nečekanými odbočkami a jež lze interpretovat z různých úhlů. Již na konci šedesátých let, když začal psát vlastní texty, čerpal Walker inspiraci z různých zvláštních zdrojů, ať to byla Bergmanova Sedmá pečeť nebo stalinistický režim v Rusku. I nyní mísí politiku se sny. Text Jesse spojuje příběh mrtvě narozeného dvojčete Elvise Presleyho s útoky z 11. září 2001, Clara (Benito’s Dream) je milostnou písní o partnerce Benita Mussoliniho. Je to poezie střihů a montáží: Cossacks Are je složená z útržků pochvalných recenzí (cizích desek) a reklam.
Na albu vládne temná hudební atmosféra plná strašidelných šramotů, podivně matoucí texty jsou přednášeny vypjatým až afektovaným hlasem, a přesto Scott Walker v jednom rozhovoru tvrdí, jak je důležité, aby všichni, kdo na nahrávce spolupracují, měli smysl pro humor. Není snadné hledat tu vtipná místa, ale právě ona teatrálnost a přepjatost umožňuje různé interpretace a ponechává i prostor pro ironii (a sebeironii). The Drift není deska pro každého. Lze dokonce předpokládat, že ze stejných důvodů, pro něž ji jedni naprosto odmítnou, ji druzí budou prohlašovat za mistrovské dílo. Někteří mohou litovat, že pozoruhodný hlas protagonisty již není ozdobou lahodných písní, jiní ocení, že se z něj stal průvodce labyrintem překvapivých zvuků a příběhů.
Autor je šéfredaktor časopisu HIS Voice.
Scott Walker: The Drift. 4AD; 2006.