Zpráva velitele tábora na Guantánamu z 10. června 2006 mohla vypadat jako vystřižená z románu Na západní frontě klid: „Máme za sebou další klidný den. Tři vězni spáchali sebevraždu.“
Spor o guantánamské vězně začal už před čtyřmi lety, kdy právníci amerického ministerstva obrany dospěli k názoru, že se na vězně na Guantánamu nevztahují americké soudy, že své zadržení nemají vězni před kým zpochybnit. Dále bylo dovozeno, že zadržení nejsou chráněni Ženevskými úmluvami. O několik dní později reagovali na tyto závěry právníci amerického ministerstva zahraničních věcí, kteří ve svém memorandu tvrdili, že by byl takovýto postup v rozporu s veškerou dosavadní americkou politikou a že se na členy Talibanu Ženevské úmluvy vztahují. Bylo ale pozdě. V den vydání tohoto memoranda byli na základnu na Guantánamu převezeni první zadržení a Donald Rumsfeld se na tiskové konferenci držel závěrů svého ministerstva.
První z názorů ministerstva obrany, že vězni nemohou u amerických soudů žádat o přezkoumání svého zadržení, byl korigován rozhodnutím Nejvyššího soudu v případu Rasul v. Bush v roce 2004. Druhý názor, že členové Talibanu a Al Kajdy nepožívají statutu válečného zajatce, byl podroben kritice nejen ze strany vlastního ministerstva zahraničí, ale také z akademických kruhů, ze strany nevládních organizací a ze strany mezinárodních mezivládních organizací, jako je Rada Evropy, Evropská unie nebo OSN. Zatím to nebylo moc platné.
Zhruba 460 mužů je i nadále zbaveno svých základních práv a jejich budoucnost je nejistá. Od soboty 10. června se počet vězňů snížil. Tři muži se totiž rozhodli spáchat sebevraždu. Mrtví byli identifikováni jako Jemenec Ali Abduláh Ahmed a občané Saúdské Arábie Mane’i bin Shaman bin Turki al-Habardi al-’Otaybi a Yassar Talal ‚Abdullah Yahia al-Zahrani, kterému bylo údajně v době vzetí do vazby 17 let.
Tato tragédie se dala očekávat, předcházely jí totiž zhruba čtyři desítky neúspěšných pokusů o sebevraždu. Dalším sebevraždám bránili sami zaměstnanci Guantánama, když vězně držící hladovku připoutali ke křeslům a násilně jim podávali výživu pomocí hadiček zavedených do nosu.
Smrt ve vězení přesunuje podle doktríny Evropského soudu pro lidská práva důkazní břemeno na vládu, jež sama musí prokázat, že za událost nenese odpovědnost. Podle stejné logiky nyní nezbývá než požadovat nezávislé vyšetření smutného incidentu, ke kterému došlo na Guantánamu. Aby bylo úplně nezávislé, mělo by být širší než pouze armádní šetření. Zjistit plnou pravdu je obzvlášť naléhavé ve světle šokujících reakcí vysokých představitelů americké armády a vlády, které přišly vzápětí po sebevraždách. Smrt tří osob označil Colen Graffy z amerického ministerstva zahraničí jako „dobrý PR tah, který měl přitáhnout pozornost“. Stejně znepokojivé jsou výroky admirála Harryho Harrise, velitele sil na Guantánamu, že držení lidé „nemají respekt k životu“ a že jde o „válečný akt vedený proti nám.“
Lidé, kteří již byli z věznice Guantánamo propuštěni, vzpomínají na psychické dopady izolace a nejistoty, v nichž měsíce nebo roky žili. Britská televize Channel 4 přinesla den po sebevraždách rozhovor s Moazzamem Beggem, který strávil na Guantánamu více než tři roky, než byl loni v lednu propuštěn bez obvinění. „Lidé ve vězení mají sebevražedné sklony, i když byli usvědčeni ze zločinu. Takže si můžete představit, jaké to je, pokud někdo nemá příležitost bránit se před soudem, nemá přístup k zákonům, kterým by rozuměl, a nemá možnost jakékoli smysluplné komunikace. Tito lidé jsou zcela zoufalí,“ prohlásil Begg.
Minulý měsíc vyzval k uzavření věznice Výbor proti mučení OSN. „Guantánamo by mělo být uzavřeno,“ zaznělo také od komisařky EU pro vnější vztahy Benity Ferrerové-Waldnerové. Jen několik dní po sebevražedném incidentu požádal Evropský parlament Rakousko, předsedající zemi EU, aby na summitu s USA 21. června ve Vídni v tomto duchu apelovalo na prezidenta George Bushe. K podobným hlasům by se měla připojit i Česká republika, stejně jako by česká vláda měla vyšetřit případy přistání amerických letounů na českém území, jež mohly převážet vězně k vyšetřování do zemí praktikujících mučení a špatné zacházení.
Nejenom, že jsou těmito aktivitami porušovány základní lidskoprávní úmluvy, stoupenci terorismu také mohou využít nezákonnosti na Guantánamu ke své propagandě, k rekrutování dalších bojovníků a k rozpoutávání nenávisti. Americká vláda by proto měla přijít s řešením guantánamského problému co nejrychleji.
Autor působí v Amnesty International ČR.