V letošním roce 150. výročí svého rodáka Heinricha Heina vydává hlavní město Severního Porýní-Vestfálska značné prostředky na to, aby zvýšilo svůj kulturní image. Cílem místních politiků je pozvednout půlmiliónový Düsseldorf do kulturního ranku Berlína, Vídně či alespoň Mnichova. Není náhoda, že za reklamní akcí odhalilo Heineho jméno (pokolikáté už?) maloměstskou úzkoprsost a konzervatismus.
Heineho vztah k Prusku, jemuž byly po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu přiřčeny i provincie Dolního Porýní včetně Düsseldorfu, lze charakterizovat slovem Hassliebe (český překlad „nenávistná láska“ je slabý odvar emocionální intenzity originálu). Básníkovy články z pařížského exilu, které po roce 1831 psal pro německá liberální periodika, silně dráždily pruské cenzory. Pruská policie na něj dokonce v jeho v nepřítomnosti vydala zatykač. Nálepka „židovského levičáka“ ho provázela až za hrob a zdá se, že dodnes straší v konzervativních hlavách, které jinak se slzami v očích recitují jeho Loreley.
Heinemu (stejně jako Georgu Büchnerovi) nebyla dodnes dopřána pocta poštovní známky, která se v bundesrepublice tradičně uděluje na základě konsensu obou politických táborů. Ostudnější ale je, že kolegium düsseldorfské univerzity nebylo až do roku 1981 schopno odhlasovat usnesení, aby tamější alma mater nesla Heineho jméno. Básníkovy pomníky stály v Hamburku a ve Frankfurtu už v roce 1920, zato v jeho rodišti bylo postavení monumentu na odlehlém místě schváleno po dlouhých tahanicích až počátkem osmdesátých let. Náplastí na tyto trapnosti mělo být rozhodnutí düsseldorfského starosty z roku 1972 vyhlásit literární Cenu Heinricha Heineho dotovanou částkou 50 000 eur. Cenu uděluje město na základě návrhu nezávislé poroty osobnostem, které „duchovní tvorbou ve smyslu základních lidských práv, za něž se Heinrich Heine zasazoval, podporují sociální a politický pokrok“. Dostali ji zatím například levicový literární kritik a spisovatel Walter Jens (1981), Max Frisch (1989), Wolf Biermann (1993), Hans Magnus Enzensberger (1998) či Elfriede Jelineková (2002), tedy převážně nekonformní autoři.
Dne 20. 5. 2006 přiřkla nezávislá porota Heineho cenu Peteru Handkemu. V sedmnáctičlenné komisi zasedalo pět známých literárních historiků a kritiků, zbytek tvořili politici a zástupci města. Pro Handkeho hlasovalo 12 členů, proti 5. Necelých deset dnů po zveřejnění se proti rozhodnutí poroty postavily všechny politické frakce městské rady – od Zelených přes SPD až k CDU. Vydaly prohlášení, že verdikt neschválí. Vedle laureáta byl nejvíc kompromitovanou osobou předseda poroty, starosta Joachim Erwin, který hlasoval pro.
Po této vzpouře politiky vůči autonomii kultury se dostal do ráže německý kulturní tisk, který se až dotud omezil na stručné zpravodajství. Případ se dostal do centra zájmu a množství vyjádření a názorů k Handkeho prosrbským reakcím odsunulo do pozadí Hadíthu i Guantánamo. Seriózní pravicové noviny (od Die Welt až po Frankfurter Allgemeine Zeitung) i část liberálního tisku (například Die Zeit) detailně připomínaly Handkeho politické hříchy – od účasti na Miloševičově pohřbu po angažování se pro Srbsko. O Handkeholiterárním díle (kromě Srbských deníků) se vůbec nediskutovalo. Takové unisono připomínalo definitivní účtování. Kritika Handkeho politického vystupování, na niž autor v minulosti reagoval absolutním nepochopením a někdy až agresivními výpady, byla vlastně oklikou namířena i proti jeho literárnímu dílu. Metaforicky řečeno: šlo o spílání (odborného) publika za (kdysi avantgardní hru) Spílání publiku. Autora se z větších listů zastal jen deník Süddeutsche Zeitung, který požadoval, aby se diskuse držela jen Handkeho literární a dramatické tvorby.
Do debaty zasáhl i sám spisovatel dvěma smířlivými články pro pařížské noviny Liberation. Ke své účasti na Miloševičově pohřbu poznamenal: „Dovedl mě tam jazyk, jazyk takzvaného světa, který přece zná pravdu o tom ,řezníkovi‘. Nebyla to loajalita ke Slobodanu Miloševičovi, ale k jinému, nežurnalistickému jazyku, jež jsem postrádal. Učme se umění tázat.“ – Je to pokus o vysvětlení, přiznání chyby, nebo literární mimikry? Spontánní zaujetí pozice na straně slabých, jimiž jsou v jeho očích Srbové? Výkřik neopětované lásky? Pláč člověka (narozeného v Korutanech a celý život přitahovaného jihoslovanskou mentalitou), který rozpad Jugoslávie prožíval jako osobní tragédii?
Ani Handke nemá v celé záležitosti úplně čisté svědomí. Před několika lety v jedné z reakcí na kritiku svých prosrbských pozic prohlásil, že už nikdy v životě nepřijme žádnou cenu. Ale v prvních dnech po verdiktu düsseldorfské poroty se vůbec veřejně nevyjádřil. Nebyla i pro něho atraktivní paralela mezi ním a Heineho legendou všemi opuštěného rebela? Situace se přiostřila veřejným dopisem dvou odborných členů jury Rakušanky Sigrid Löfflerové, vydavatelky měsíčníku Literaturen, kterou bulvární tisk označil za iniciátorku skandálu, protože prý Handkeho na cenu navrhla, a pařížského literárního vědce Jeana-Pierra Lefébra. Oba společně oznámili dodatečnou rezignaci na členství v porotě. Jejich dopis byl jakýmsi generálním účtováním se situací: „Handkeho životní a tvůrčí program je vědomě měnit pohled na svět. Oproti vytvořenému žurnalistickému konsensu je Handke přesvědčen, že rozpuštění Jugoslávie není řešení problému, ale že jde také o ztrátu, jež musí být pojmenována. Handkeho tvrdohlavá odchylka jedince, jediného spisovatele, ale prý nemá být trpěna. Z toho lze soudit, že provokuje a musí být vyloučen, jelikož si dovoluje mít názory, které se v této zemi nesmí inteligenci povolit.“ Dva týdny před plánovaným zasedáním düsseldorfské městské rady Handke dopisem starostovi na cenu rezignoval. Mimo jiné píše: „Brzy zase navštívím hrob Heinricha Heineho na montmartrském hřbitově, který není daleko od mého zdejšího doupěte.“ V Heineho legendární, provokativně ironické básni Německo. Zimní pohádka potkává básník, přijíždějící z francouzského exilu do Německa, na hranici otčiny překrásnou dívku, která mu zpívá nádhernou báseň o odříkání a sebenalézání. Básník ji komentuje:
Zpívala starý zpěv o zřeknutí,
to hajej nynej o ráji;
když národ, ten klacek, zavrní,
tímhle ho ukolébají.
Autor je publicista.