Soudě dle lhostejnosti politiků a politických stran k obsazování jednoho ministerského křesla to může na první pohled vypadat, že resort kultury je opravdu málo významným postem. Pravdou však je, že vliv ministrů ani vliv kultury na společnost u nás nikdo řádně neanalyzuje, takže o významu obojího lze jen stěží vést vážnou debatu.
To, že jsou ministerstvo a ministr kultury bráni na lehkou váhu, je už po léta ospravedlňováno trapným bonmotem vysloužilého politika o cvičeném foxteriérovi. K tomu je třeba přičíst sedmiletou vládu ministra Dostála, kterému k oblibě značně přispívala roční třicetimilionová rezerva, s jejíž pomocí umlčoval nespokojené a potenciální kritiky spolu s desetiměsíčním působením ministra Jandáka, jehož reorganizace úřadu hluboce narušila administrativu a okamžitě polarizovala veřejnost. Jandák chtěl především ukázat svoji pevnou ruku a schopnost měnit, a to jakýmkoliv způsobem. Svůj post přijal především jako příležitost vrátit se do politiky a využít ministerské pozice ve své letošní volební kampani. S vidinou poslaneckého místa a imunity si nemusel se zodpovědností příliš lámat hlavu. Odborné debatě nebyl dán prostor a všechny dlouhodobé důsledky jeho akcí po tak krátkém působení bude těžko někdo schopen zhodnotit. Externí spolupracovníci ministerstva byli vesměs přehlíženi a po léta budované odborné komise odmítnuty. Jen lidé malicherní by se v této zemi mohli pozastavit nad tím, že ministr se svými zaměstnanci v pracovní době objíždí služebním autem své volební akce a na projekty v jižních Čechách poskytuje dotace, o kterých nerozhodují žádné odborné komise podle předem daných kritérií v rámci veřejně vypsaných soutěží, ale jen vedení ministerstva.
Být ministrem kultury umožňuje vést celkem zajímavý a pestrý život: cítit se jako mecenáš rozdávající státní peníze a být vřele přijímán na festivalech, premiérách, vernisážích a vůbec na nejrůznějších slavnostech, kteréjsou většinou hojně medializovány. Popularita pak každou zmínkou v tisku jen sílí. A právě v Jandákově případě se ukázalo, že je zcela jedno, zda média o jeho práci a osobě píší pozitivně či negativně. Zhodnotit téměř dvě volební období Dostálova se z úcty k jeho smrti také nepodařilo, přesto Paroubkův talent zafungoval jako koště, které vymetalo zkušené Dostálovy vedoucí pracovníky, přeskupovalo odbory a oddělení a rozmetalo úřad horizontálně do dalších nových sekcí.
Konec legrace, a rychle
V nejbližší době nás však čeká celá řada úkolů. Jednak v následujících sedmi letech bude v této zemi třeba realizovat zcela nové, současné, funkční a evropsky kompatabilní politiky, které velký projekt Evropské unie udrží v chodu a navíc zajistí jeho celkovou prosperitu. Unie nám v tomto období poskytne finanční prostředky, poradenství a také dohlédne, aby se minimalizovalo formální utrácení peněz bez konkrétních výstupů, jakož i tunelování podle hesla z cizího krev neteče. Tato finanční podpora se však s největší pravděpodobností již nebude opakovat, jejím cílem je totiž dostat se na úroveň, kdy my budeme solidárně přispívat slabším. Nastartuje se celá řada společensko-ekonomických procesů, jejichž dopady budou sahat mnohem dál než do programového období 2007–2013, což pro ministra uvažujícího v horizontu volebního období je nečekaná zodpovědnost.
Podstatná je však otázka, jakou roli v tom všem sehraje kultura. Stane se součástí české politické agendy? Stane se součástí a nástrojem společenského rozvoje? Bude možné rozvíjet kulturní a tvůrčí průmysl, a tím se podílet na hospodářství této země? Nebo bude český stát i nadále investovat jen do betonáže průmyslových ploch a montovacích hal, které postupně zhyzdí celou naši krajinu? Budou čeští ministři/ministryně kultury natolik silní, moudří a výmluvní, aby vstoupili do této zásadní debaty o směřování země? Podaří se změnit předsudky, kterými je česká společnost zatížena, tj. že kulturu si může dovolit až společnost bohatá a že kultura je věcí soukromou a otázkou individuálního vkusu? A jak Česká republika s tak chabým povědomím obstojí, až bude za dva a půl roku předsedat Evropské unii a bude muset obhajovat evropské zájmy, které oblast kultury postupně začleňují do obecné politické agendy?
Je třeba si uvědomit, že současný evropský pohled na kulturu vychází ze skutečnosti, že kultura je oceňována veřejností, že je součástí sociální politiky, hraje roli v učení a v kreativním průmyslu a že kulturní organizace mohou zušlechťovat společnost. Ba co víc, tvorba se chápe jako vůdčí ekonomika budoucnosti. Živě se diskutuje se o umělecké revoluci, která podobně jako průmyslová zásadně mění náš svět. Politici se vztahují ke generaci iPod, která si užívá studií, cestování a úspěšně vynalézá kariéry, o kterých se jejich rodičům ani nesnilo, ale především díky novým technologiím může být publikem kdekoli a kdykoli chce, a to nikoli jako pasivní příjemce, ale jako účastník tvůrčího procesu s vlastní vůlí. A právě vlastní vůle občanů je největším bičem na populismus a povrchnost politiků. Navíc britský lídr konzervativců a možný budoucí premiér David Cameron ve svých projevech upozorňuje, že životní úroveň nelze již nadále měřit růstem hrubého domácího produktu, ale ukazatelem obecného blaha GWB General Well-Being, který zahrne i nefinanční hodnoty, včetně kulturních. V Evropě se začíná mluvit o hodnotách a vizích, které mají v příštích letech být hlavním přínosem umění a kultury k veřejnému životu, neboť umění a kultura nepřináší pouze ekonomický efekt v rámci dynamicky rostoucího globálního kreativního průmyslu, ale podporuje tvořivost, inovaci, propojuje společnosti, přispívá veřejnému životu a veřejné sféře.
Příliš nápaditý chaos
A co na to naše ministerstvo kultury? Zatímco ještě výroční zpráva za rok 2004 uvádí 4 útvary řízené ministrem – logicky sekretariát ministra, kontrolu, bezpečnost a interní audit – a 3 sekce řízené náměstky, které čítají 10 odborů a 8 dalších útvarů, dnes pracuje na ministerstvu 6 různých sekcí, 14 odborů a 7 dalších útvarů, často dále členěných. Jandák stihl do konce roku odvolat 13 řídících pracovníků, 4 odešli sami a proces pokračuje i letos, poslední odvolaná byla minulý týden. Zaměstnanci bojují se svojí vlastní strukturou a s ukotvením jednotlivých oblastí, o které se má ministerstvo starat: umění, kulturní dědictví, média a církve. Například věda a výzkum, klíčová oblast pro rozvoj znalostní společnosti, je řízena ekonomickým náměstkem. Pro novou členskou zemi klíčový zahraniční odbor nespadá pod náměstka, ale pod nově zavedenou funkci vrchního ředitele v samostatné sekci, čímž je komplikována spolupráce s odborem umění, kterého se zahraniční spolupráce zásadně týká. Bezpečnost, kontrola, interní audit je dohromady s PR, neboť odbor sofistikovaného názvu „vnějších vztahů, analýz a komunikace“ se soustřeďoval pouze na mediální analýzy Jandákova působení a vytváření mediálního obrazu ministra Změn. Film je vsunut pod audiovizi, což navozuje představu, že se jedná pouze o filmovou výrobu, a nikoli o filmovou tvorbu. Už to je však pokrok, přinejmenším byl alespoň změněn název z „odbor hromadných sdělovacích prostředků“. Autorská práva jsou pod jinou sekcí než odbor umění, ačkoliv se ponejvíce se týkají právě umělců, alespoň pokud Evropa udrží koncept nepřenosného autorského práva před americkým konceptem copyrightu, práva na kopírování, které je od autorů vykupováno. Církve jsou společně v sekci s odborem umění a nikoli s památkami, i když jich řadu spravují. Zdánlivě to může působit bezvýznamně, ale jen to ilustruje naprostou administrativní bezradnost a přetrvávající dezorientaci v otázce, co to vlastně umění a kultura je a jak se dá řídit. O problému řízení státních organizací a vytváření prostředí pro institucionální kulturní infrastrukturu – tedy těch subjektů, které mají zdokonalovat společnost – nebo o vytváření prostředí pro fungování nestátních kulturních organizací se nelze na ploše tohoto článku více rozepisovat. A to vše, a nejen to, čeká na nového ministra/ministryni kultury.
Autorka je ředitelka ProCulture/Otevřená společnost o.p.s.