Noci na okraji Prahy

V prvním regulérním prázdninovém vydání A2 začínáme nový letní seriál. V každém dalším čísle se budete setkávat s tematickými fotografickými soubory dokumentárního charakteru. Jejich prezentaci bude vždy doplňovat text autora fotografií. Těšme se společně na sondy do různých oblastí lidských aktivit a prostředí, které jsou někdy humorné, jindy melancholické, zdánlivě nesmyslné i paradoxně smyslné. Klid prostřídá akce. Začínáme v hospodách čtvrté cenové skupiny… buřty, pivo a nenávist?

Tam, kde obsluhují toplessky, už dávno neplatí, že v pondělí a ve středu není v hospodách ani noha. Majitelé hostinců využívají služeb agentur nabízejících nejen obsluhu nahoře bez, ale také strip, tanec u tyče, zápasy v bahně a jiné libůstky. V začátku a uprostřed týdne býval v hospodách čtvrté cenové kategorie lokál poloprázdný. Teď už si nejen štamgasti zvykli v tyto dny za příjemné obsluhy posedět. Čtvrtě okolo centra Prahy, kde se aktivně staví a kde je díky tomu velký počet dělníků ze Slovenska a Ukrajiny, nabízejí tuto kulturní akci v nejednom hostinci.

Když po několikátém pivu zvu slečnu toplessku na panáka, nikdo se nediví. V tomto prostředí, kde bývá jedinou ženou, je to úplně normální. Jakmile jí ale začnu ukazovat již zařazené fotografie v souboru o obsluze nahoře bez s otázkou, zda by jí nevadilo nechat se fotografovat při práci, dostávám různé odpovědi. Doufám, že je z fotografií patrné, že mi nejde ani o komerční využití snímků, ani o novinářskou senzaci. Vysvětluji, že vytvářím soubor dokumentárních fotografií, které mohou být použity při dotazování. Jak se staví společnost k ženám? Jak se snaží ženy ve společnosti uplatnit? Jak se pracující člověk po večerech baví? Kdo a proč tuto práci dělá? Kdo vyhledává tento druh pivní kultury a co vše je její součástí? Jak my muži ženy milujeme, obdivujeme, očumujeme?

Málokdy potkávám v jednom měsíci v jedné hospodě stejnou toplessku. Dochází k tomu snad jen tehdy, pokud si tu, se kterou jsou personál a hlavně štamgasti spokojeni, vyžádají znovu. Někdy nemusím s foťákem v ruce na odpověď čekat ani vteřinu. „Ses zbláznil, né?“ A o své gesto se slečna podělí i s výčepním, který mě v zápětí zabíjí pohledem. Takové reakce nebývají vůbec výjimečné a slýchám je hlavně od ošklivek s povadlou výbavou a kamenným výrazem v obličeji. Další kategorie toplessek je jejich pravým opakem. Jde o vymydlené dámy oblečené do šminek a líčidel, mají tělo opálené ze solária a poprsí po plastické operaci. Většinou odpovídají otázkou: „A za kolik? Já fotim jenom za peníze.“ Smůla. Občas se také dozvídám, že o práci dotyčné nikdo neví a že by ji přítel zabil, kdyby to zjistil. Toplessky z mých fotografií jsou nejčastěji obyčejné mladé holky, studentky s neobvyklou brigádou, mimopražské dívky, pro něž je to první práce v Praze, cizinky, které si takto vydělávají na drahý nájem a obživu, nebo ty, jimž tato práce prostě vyhovuje. Mají v sobě jistou potřebu exhibicionismu i dávku cudnosti. Jsou obrněny svým přístupem k práci, prostředí a chlapům. Chlapům, kteří okukují, ale většinou se přímého pohledu bojí. Jakmile ale vypijí svou denní dávku alkoholu, změní se k nepoznání.

Většinou jsou hosty takových míst samozřejmě muži. Zahraniční dělníci takto tráví ve velkoměstě tu trochu volného času, který jim po práci zbývá. Nemají čas ani možnosti se se ženou jinak seznámit a navíc je jedna doma určitě čeká. Další velikou skupinou hostů bývají mladí studentíci, ti vnímají polonahou dívku spíše jako kulisu při svých intelektuálních výlevech komentujících veřejné dění. V neposlední řadě patří k hostům štam­gasti té které hospody. Sedí jakoby v první řadě a často se slečnou laškují a zvou ji na panáka. A nakonec hosté, kteří naopak zavítají úplně náhodou a nestačí se divit.

Často v hospodách vídám vlky samotáře, kteří se svým životem či svým trápením chtějí propít ke zdárnému konci. Podobné akce vyhledávají i opravdu zvrhlí lidé, ti mají pro svou zvrhlost i servis s občerstvením a rozhovory, které si občas vyslechnu, jsou přinejmenším zarážející. Doslovně „na jedno“, ale spíše „na čumendu“ zajdou i ctihodní páni v baloňácích a s kufříkem v ruce.

Aby zvýšili návštěvnost, využívají majitelé restauračních zařízení jedenkrát či dvakrát do týdne dalších služeb takzvaných zábavních agentur. Jsou to například Bohemia Star, Divoké kočky a jiné. K oblíbeným službám patří samozřejmě striptýz a také tanec u tyče.

V určitou hodinu otevře dveře lokálu všemi očekávaná striptérka a přejde dozadu, kde se v kuchyni či někde v kamrlíku převlékne do prádla a kostýmu, ve kterém vystupuje. Výčepní zatím obejde hosty a každému udělá na účet čárku u dvacetikorunové položky. Nastává atmosféra plná očekávání. Striptérka nechá pustit hudbu, kterou si přinesla, a vystoupení začne. Celá show pak většinou trvá po dobu dvou písniček. Vystupování ve čtyřkových restauracích striptérky nemají rády pro malý výdělek a časté cestování. Jen ojediněle jim někdo zastrčí za kalhotky nebo hodí na zem bankovku a peněz od agentury dostávají prý málo. Dalším důvodem neoblíbenosti těchto lokálů je velice bouřlivě se projevující opilé publikum. Striptérka, která se obecenstvu líbí, sklidí potlesk a jásot či zklamané reakce, když je již po všem. A ta, která se nelíbí, je bez slitování zasypána nevybíravými poznámkami.

Autor je absolventem FAMU v Praze. Dlouhodobě se věnuje dokumentární fotografii – zpracovával mimo jiné cykly – Život se žije a ztrácí na ulicích, Praha na prahu, Amsterdam, Všichni jsme poutníky, Cikánské osady na východním Slovensku. K jeho největším úspěchům patří cena Czech Press Photo 2002 – s výběrem fotografií z cyklu Mezisvěty, sestaveným pro kategorii Každodenní život, získal 1. cenu. Karel Tůma (1975) se zúčastnil několika skupinových i samostatných výstav v Čechách i v zahraničí. Přednáší na FSV UK.