Róbert Fico na sklonku letní sezóny oslaví dvaačtyřicet let. Dalo by se říct, že pro premiérské křeslo je to stále ještě mladík, a označení veterán zní proto jakoby nepatřičně. To by jste ho ale nesměli znát dvacet let. Mezi někdejšími studenty Právnické fakulty Univerzity Komenského se nikdy v davu neztrácel. Pozornost vždy poutal jeho blonďatý ježek, nestudentská nažehlenost, do dálky viditelná snaživost a zarputilý výraz. Netvrdím, že se nikdy nesmál. Jen si ho zkrátka neumím vybavit s úsměvem na tváři. Netroufám si tvrdit, že je to bezohledný kariérista. Jen vím, že tehdy studenty práv nikdo do komunistické strany vstupovat nenutil. Bylo to naopak: ze sta lidí v každém ročníku dostávali šanci vklouznout do lůna strany dva, snad tři nejsnaživější z nejsnaživějších. A že se to Robovi podařilo, i když na sklonku režimní sezóny. V jistém smyslu ho možná ctí, že hned po politické změně z KSS nevystoupil, ale počkal si na její přeměnu ve Stranu demokratické levice. Za ní se stal dokonce poslancem. Lůno rodné strany opustil, až když se mu nepovedlo být jejím generálem. Založil si pak stranu vlastní a komunisty, přeměněné v demokratickou levici, vymazal ze slovenské politické mapy, za což mu budiž věčná čest a sláva.
Ta dnešní Komunistická strana Slovenska (KSS) není právní nástupkyní předlistopadové státostrany, nemá její sekretariáty a nemá už ani minimální intelektuální zázemí. Je to jen ortodoxní spolek Biľakova zetě, který po krátké parlamentní epizodě skončil opět za dveřmi. Ficův Směr – sociální demokracie, komunistické voliče z větší části posbíral. Není ale ideovým nástupcem KSS. Na to je v jeho centrále až příliš mnoho milionářů. Záhadou zůstává, jak mohlo tolik Slováků uvěřit, že to bohatí socialisté myslí stejně upřímně, jako kdysi za řekou Moravou Standa Gross nebo dneska za Dunajem Ferenc Gyurcsány. Přenechme to ale odborníkům na politologii a paranormální jevy.
Nám stačí vědět, že navzdory svému věku je Róbert Fico skutečným veteránem. Vstoupil do politiky, už když byl Mečiar pouhým právníkem v Nemšové. Fico je dnes snad nejstarší ze všech starých struktur relevantních pater slovenské politiky.
O veteránství Mečiarově pochyb není: má toho za sebou dost a český čtenář je o jeho osobě i činech detailně informován.
Jen trvání Slotovy hvězdné chvíle je pak zdánlivě o něco kratší. Slovenská národní strana sice vznikla po listopadu mezi prvními, ale trpěla poměrně častým neduhem parlamentních a čas od času vládních stran: podíl na moci totiž některé její vůdčí osobnosti kultivoval, a ty pak buď opustily SNS více-méně o vlastní vůli, častěji byly ale vypuzeny. To až Ján Slota přinesl neochvějnou jistotu, že udrží stranu co nejblíže zaplivané podlaze, že bude v centru města čůrat z terasy na chodník, že se nevzdá veřejného opilství a sprostých slov, že bude vyhrožovat tankovým úderem proti sousední zemi a že bude stůj co stůj urážet národnostní menšiny. Svůj drobný nedostatek v délce působení ve světle politicko-mediálních ramp Slota skvěle zachraňuje jinou předností: zatímco jeho partneři občas dokážou klamat tělem, on představuje přímo ukázkový archetyp, jaký by nezahrál snad ani nebožtík Petr Čepek. A navíc nejde o pouhé bravurní herectví: je to realita.
Zároveň ovšem tato mimořádná situace tří veterénů znamená pro každého něco jiného. Slota nemá svobodu volby. Je veteránem štábního plánování válek, které prožil s plným zápalem (ač jen nad mapou) a ten prožitek mu už nikdo nikdy nevezme. Podobné platí i pro druhého veterána: Mečiar také nemá moc na vybranou. Syn bývalého prezidenta byl opravdu obětí únosu, důležitý svědek případu byl opravdu zavražděn a Mečiar s tím související trestné činy opravdu amnestoval. A jeho minulost mu už také nikdo nevezme. Jediný, kdo možná na vybranou měl, byl Fico. Ale buď si o své vůli vybral partnery, jaké teď má, nebo se nám tato možnost výběru jen zdála, a on je také zajatcem situace nebo své minulosti. Kdoví. Každopádně je tam, kde je. A demokratická pravice si teď střihne roli princezny Bosany. Má hrooozně dlouhý nos, za který by se při této příležitosti měla chytnout, trochu o sobě dumat a předběžně po voliči raději neházet kamenem. Ani ona není bez viny. Což sice nejsou ani slovenští voliči... ale takový trest, jakým je spojenectví Fica se Slotou a Mečiarem, si snad přece jenom nezasloužili.
Autor působí v Českém rozhlasu 7.