Jasný outsider

Středa 21. 6. 2006 večer

Do obývacího pokoje bytu v Gilo na předměstí Jeruzaléma vstoupil konečně příjemný chládek. Z otevřených oken je slyšet děti, které na sebe pokřikují na ulici před domem, a přípravy k večeři od sousedů. V místnosti tlumeně hraje televize; poklidné záběry ze studia, kde kdosi komentuje barevné grafy, náhle střídají scény z Gazy. Jen pár hodin po pohřbu tří palestinských dětí, které byli zabity v úterý, izraelská armáda odpálila další řízenou střelu a namísto automobilu se členy vedení Hamasu trefila o třicet metrů dál stojící dům. Při útoku zahynula těhotná pětatřicetiletá žena spolu s bratrem. Dalších třináct lidí bylo zraněno. Kamera se vrací zpět do studia, kde odborník na věci strategické začne rozebírat taktiku izraelské armády a reakce Hamasu. Vypínáme televizi. Jídlo je na stole. Chvíli komentujeme zprávy, ale nikdo se nechce hádat. Na kritiku jsou v Izraeli citliví. Probíráme novinky z Prahy.

Čtvrtek 22. 6. 2006

Promoce na Hebrejské univerzitě, otevřené v roce 1924 ve východním Jeruzalémě, se koná venku ve školním amfiteátru. Při vstupu ukazuji pas, pozvánku a jako všude otvírám k nahlédnutí i batoh. Než se dostaneme k občerstvení, jsme prohlíženi ještě jednou. Ceremoniál začíná izraelskou hymnou. Lidé vstávají. Mladá Arabka v řadě před námi zůstává sedět. Projevy profesorů na dolní tribuně střídají nekonečné hudební vložky v podání studentky zpěvu a kytaristy. U jednoduché písně o Ben Gurionovi se už na sedadle nevrtím jen já. Pozoruji izraelské vlajky na vysokých stožárech, až masový přesun fotografujících rodičů mě upozorní, že se konečně začaly rozdávat diplomy. Každému se tleská, skutečné ovace ale sklízí skoro osmdesátiletý žák filosofie.

Při malé oslavě v restauraci v centru Jeruzaléma chytíme ještě konec záznamu zápasu Itálie-Česko. Později hraje Brazílie a stoly se rychle zaplňují. „Je tu hodně Židů z jižní Ameriky,“ vysvětluje Štěpán. Snažíme se najít kavárnu bez televizní obrazovky. Po hodině to vzdáváme. Zdá se, že fotbal je v Jeruzalémě všude.

Pátek 23. 6. 2006

„Dvakrát Misgav,“ řeknu u okénka na autobusovém nádraží, žena přede mnou si mě netrpělivě měří. „Prosím?“ zeptá se.„Dvakrát Karmiel,“ opravím se rychle. Běžíme k autobusu, zaspali jsme. Chceme se dostat na sever ještě než začne šábes. Veřejná doprava přestává fungovat kolem druhé hodiny odpoledne. Autobus se skládá z obvyklé směsi studentů, vojáků a ortodoxních Židů s rodinami. Ostatní dávají přednost osobním autům. Jejich počet čím dál víc komplikuje život obyvatelům měst. Po dvou hodinách konečně vidíme odbočku na Misgav. Domlouváme se s řidičem a ten nám zastavuje na křižovatce, odkud můžeme stopovat do dvacet kilometrů vzdáleného kibucu. Tam už žádný autobus nejede.

„Lotem už vlastně není klasický kibuc,“ říká Michi, když se konečně usadíme pod slunečníky u bazénu. Její manžel Roi právě prohrál další bitvu o placení u vchodu. „Kibucníci zestárli a chtějí něco předat vnoučatům, já to chápu, ale není to fér,“ rozhorluje se pomalu. Lotem žije hlavně z drůbeží farmy, správa kibucu ale už před časem předala část svých pozemků lidem, kteří si na nich vystavěli soukromé domy a utvořili mošav (jakousi obdobu vesnice). Sami „kibucníci“ si postavili několik nových ulic s příjemnými rodinnými domky a malými zahrádkami. Staré budovy kibucu teď pronajímají mladým rodinám s dětmi, jako jsou Michi a Roi. „Kromě nájmu platíme každý měsíc ještě ostrahu, společenskou místnost a další věci, které tu máme,“ pokračuje Michi, „ale pak stejně nemůžeme zadarmo ani do bazénu.“

Od stánku s občerstvením se line lehký popík. Mlžný opar nad průzračnou vodou spolu s vůní čerstvě zastřižených trávníků mě spolehlivě uspávají. Už ani nevnímám, jak Michi dále rozvíjí myšlenky o přímém přechodu z komunismu do kapitalismu.

Při odchodu málem zakopnu o desku s nápisem, jež upozorňuje návštěvníky, že bazén byl vybudován s finanční pomocí manželů z ottawské židovské komunity. Podobnou tabulku objevím později i u dětského brouzdaliště, dětského hřiště, školky, společenské místnosti a hřbitova.

Sobota 24. 6. 2006

Arabští obyvatelé Izraele (mimo Palestinu) mají nejen jinou barvou pasů a identifikačních karet, ale i poznávacích značek aut. O šábesu patří silnice skoro výhradně jim. Ploužíme se pěšky na trh do Arabi, nejbližšího arabského městečka v údolí. První billboard v arabštině, který míjíme, patří světoznámému řetězci rychlého občerstvení.

Trh je ještě před městem a jako všude na něm lze koupit kromě zeleniny a ovoce hlavně oblečení a levná cédečka s hudbou a filmy. Obyvatelé si nás nevšímají, lidé z okolních kibuců sem chodí nakupovat pravidelně. Jen majitel malé restaurace, kam zajdeme na oběd, trochu znervózní a snaží se nás přesadit do části vyhrazené ženám.

Cestou zpátky nám sám od sebe zastavuje mladý arabský pár, řídí ona, což není úplně zvykem. O rozhovor nestojí, ale dovezou nás až před dům. Lotem je stejně jako většina kibuců či mošavů obehnán ostnatým drátem a opatřen oficiálním vjezdem se závorou a místností pro ostrahu. Jsme ovšem na severu Izraele, kde, jak s oblibou zdůrazňuje Roi, „žijeme s Araby pospolu a v míru“. „To ovšem neznamená, že by se arabská rodina mohla nastěhovat do mošavu nebo židovská do města,“ upřesňuje manželova slova Michi.

Neděle 25. 6. 2006

Jako vždy zapomeneme, že v neděli jsou galerie a muzea v Izraeli zavřená. Stojíme na chodníku v Haifě před rozsáhlým komplexem zahrad s monumentálním svatostánkem nepříliš známé náboženské sekty Baháí uprostřed. Blíží se poledne. Jdeme alespoň k přístavu. Cestou kupuji noviny. Z Gazy po několika měsících relativního klidu ostřelují raketami osady na jihu.

Začal nový pracovní týden. Nádraží je plné, muž z ostrahy chce vidět můj pas. Autobus je narvaný k prasknutí. Sedím na podlaze a čtu si článek o etiopských Židech. Hlavně v osmdesátých letech minulého století se jich díky izraelským leteckým „mostům“ z válečné Etiopie dostalo do Izraele přes čtrnáct tisíc. Děti těchto „černých“ Izraelců dnes obvykle vyrůstají na chudých předměstích, a i když se jim podaří získat vzdělání, jen málokdy dostanou odpovídající zaměstnání. Je jim vyhrazena manuální práce.

V autobuse nastane nečekaně pohyb, student ješivy vyskakuje ze sedadla a uvolňuje místo vojákovi, který vedle mě leží na podlaze. Ten si jen pohodlněji posune zbraň a mávne rukou směrem ke mně. Student si mě nevšímá, ale svoji nabídku neruší. Z okna jsou brzy vidět vzdálené výškové budovy Tel Avivu.

Pondělí 26. 6. 2006

„Mám tohle město ráda,“ říká Gali v kavárně blízko centra: „je jako New York.“ Gali učí na soukromé střední škole karate a pohybovou výchovu. Je jí pětatřicet, je svobodná a velmi rozhořčená. „Tenhle konflikt je naprosto nesmyslný, nikdo ho nechce. Ničí nás. Navíc armáda požírá jenom peníze. Chybějí nám pořádné sociální projekty, neřeší se ekologie, rasismus,“ vypočítává další a další problémy dnešního Izraele. Fascinovaně přitom zírám na obraz na zdi za ní. Je na něm pečlivě nakreslená telavivská ulice z třicátých let. Na jednom z domů visí plakát s Vlastou Burianem a zve na jeho nový film.

Televizní zprávy přinášejí informaci o útoku Hamasu na izraelské vojenské stanoviště mimo palestinské území. Dva vojáci zemřeli, třetího unesli. Fakt, že se ve vězení dohodli předáci Fatahu a Hamasu na vzniku palestinského státu, si přečtu až zítra v novinách.

Úterý 27. 6. 2006

„Šekel, šekel, jen jeden šekel,“ mumlá lehce zanedbaný padesátník a natahuje před sebe plastikový kelímek. Lidé kolem něho procházejí bez většího zájmu, žebráků je na dlouhé Jaffa street víc. Jeruzalém se topí v slunci. Ulici kraluje černá. Blízkost Mea Šarim zaručuje převahu vousů, klobouků, dlouhých kalhot a sukní. Evropské oblečení ruských emigrantů se v tom přívalu ztrácí. Hledám malou galerii za Machne Jehuda market. Je zavřeno, přestavuje se. Město se rychle mění.

„Chybějí tu turisti, není práce,“ říká Afik a pokračuje: „Uvažujeme o tom, že odjedeme do Ameriky nebo do Kanady.“ „Navíc to zase začíná,“ doplňuje ho přítelkyně Inbal a naráží tím na izraelskou ofenzivu v Gaze. Piknikujeme v parku za budovou Knessetu, který je teď na začátku léta neuvěřitelně zelený. Vymýšlíme plán, jak se dostat na staré letiště v Tel Avivu. Inbal tam právě instaluje výstavu svých obrazů. „Nestihneme vyřídit povolení; když chci vzít někoho s sebou, trvá to nejméně dva dny, než ho prověří,“ vysvětluje Inbal. Afik začne mluvit o fotbale, odhadujeme další možnosti Ukrajinců. Zarmoutím je svým prohlášením, že jsem fandila Ghaně. Byl to prý jasný outsider.

Středa 28. 6. 2006

V televizi spekulují o osudu dalšího Hamasem uneseného osadníka. Pravděpodobně je mrtvý. Záchranná ofenziva v Gaze se mezitím rozrůstá do nečekaných rozměrů. Izraelští představitelé nechtějí oficiálně vyjednávat. Rodiče uneseného vojáka si ale nepřejí, aby kvůli jeho osvobození musel kdokoli další zemřít. „Ani civilisté, ani vojáci,“ říká jeho otec.

Staré město vypadá jako vždy. Prodavači nahlas chválí své zboží a snaží se za každou cenu zastavit někoho z procházejících. Proplétám se úzkými kamennými uličkami kolem obchodů, holíren a kaváren od Jafské brány dolů ke Zdi. Je u ní klid. Přemýšlím o tom, co mi vyprávěla včera má náhodná známá, postarší učitelka specializující se na děti, které mají potíže se čtením a psaním. Zastavila ve škole arabskou uklízečku z východního Jeruzaléma a řekla jí, že prostě už neví, jak by mohli Židé dál žít v míru s Araby, když jim oni (Arabové) pořád dělají tak hrozné věci. Nesouhlasila jsem s logikou jejího tvrzení, ale nic jsem neřekla. Zarazila mě jistá zoufalost v jejím hlase. Věděla sama, že tak jednoduché to bohužel není.

Autorka je spolupracovnice redakce.