Volby prý dopadly patem. Samozřejmě, že pouze pro ty, kteří jsou zvyklí zásadně sčítat hlasy, respektive mandáty podle svého gusta, stále žijí v černobílém pravolevém vnímání světa a hlasům odevzdaným levici přikládají váhu pouze tehdy, když se jim to hodí. Tak se jim hodil i vskutku koperníkovský obrat Bursíkových zelených, kteří opět předvedli jeden z četných českých paradoxů, když se vzápětí po vyhlášení volebních výsledků manifestačně přihlásili k pravici a nedočkavě se vrhli do náruče páně Topolánka. U evropských Zelených tak jsou vnímáni obdobně jako Ficův Smer u evropských socialistů, jenž se spojil v koalici se Slotovými nacionalisty. Při skutečně pravolevém vnímání světa by totiž výsledek voleb nemohl být nazýván patem, ale jasnou převahou hlasů na jeho levostředové části. Ale ani náhlé zmodrání Bursíkovy strany nemělo tak hloupě zaslepit Topolánka s jeho zelenočernou kamarilou, stejně jako Václava Klause, který jej bez předběžné konzultace s představiteli parlamentních stran neváhal ihned pověřit sestavením nové vlády. Topolánek rychle sestavil vládu a nedočkavě vyzýval Paroubka k okamžité demisi, ačkoliv podle Ústavy vláda podává demisi až po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny. Stále ještě neuměl počítat do sto jedné. Zato prezident republiky hned po první nezdařené volbě předsedy sněmovny zařadil zpátečku, trvá na dalším vládnutí vlády staré a na jmenování Topolánkovy vlády už nespěchá. Pochopil, že při tomto stavu by její pokus o získání důvěry nemohl skončit jinak než fiaskem. Nejkomičtěji se ovšem jeví hlasy „nové koalice“, podporované komentátory předních listů, jež vybízejí ČSSD ke konstruktivnímu postoji a apelují na její vlasteneckou povinnost tolerovat vládu sestavenou Topolánkem. Jaksi zapomínají na situaci uplynulých let ve znamení nulové tolerance k legitimní vládě (s důvěrou) a společné hlasování ODS a KSČM o většině vládních návrhů. V této souvislosti by ovšem nebylo korektní přehlížet Paroubkovy vpravdě hulvátské způsoby, které možná získaly jeho straně značné procento do té doby komunistických voličů, ale které samy o sobě kladou značné překážky jakékoli rozumné dohodě o budoucím vládnutí.
Opakované výsledky poslaneckých voleb vedou ke stále častějším hlasům volajícím po změně volebního systému, jako by právě způsob volby poslanců a rozdělování mandátů zavinil povolební křeče a stojedničkovou nebo dokonce menšinovou vládu. Základní příčina našich povolebních situací se však nazývá KSČM – do Parlamentu demokraticky zvolená strana s odůvodněně nulovým koaličním potenciálem. Svádět problémy s obtížným sestavováním vlády na volební systém je zcela nedoložené – v poválečném vývoji Evropy přešla řada zemí z proporcionálního na kombinovaný nebo přímo většinový způsob volby členů zákonodárného sboru – ukázalo se však, že sociálně politická struktura společnosti je mnohem významnějším faktorem ovlivňujícím výsledky voleb nežli zvolený způsob rozdělování mandátů. V našem případě navíc poslední volby vyvolaly hned dvě mocné tendence k volebnímu inženýrství. Jedna z nich je tradičně reprezentovaná ODS, razící představu anglického modelu většinové jednokolové volby s pouhou relativní většinou, a druhá představovaná nyní i v Parlamentu zelenými, požadujícími další prohloubení proporčnosti volby a opuštění d´Hondtova volebního dělitele. Každý, kdo se hodlá zaobírat volebními systémy, by se měl zamyslet nad hlavním účelem a smyslem voleb. Záhy zjistí, že ve světě parlamentní demokracie, pro který je příznačné propojení parlamentu a vlády v podobě sdílené a delegované kompetence mezi mocí zákonodárnou a výkonnou, sledují volby dva cíle, jež si někdy poněkud odporují. Prvním cílem je zjišťování a přenos politické vůle ze společnosti do sboru jejích reprezentantů – volby tu hrají úlohu zrcadla nastaveného společnosti a zákonodárný sbor by měl být jejím co nejvěrnějším odrazem. Tomuto cíli nejlépe odpovídá skutečně co nejproporcionálnější volební systém. Nelze však zapomínat i na cíl druhý, kterým jsou volby jako prostředek realizace demokracie (tzn. vlády lidu), tedy zjišťování a generování většinové politické vůle. Tento cíl ovšem nejefektivněji zabezpečí volební systém většinový. Oba systémy jsou demokratické a oba jsou přitom demokracii nebezpečné. Poměrný volební systém je sice relativním zrcadlem společnosti, avšak není schopen eliminovat extrémy – naopak podporuje jejich vznik i přežívání (vzpomeňme na Sládkovy republikány). Většinový volební systém sice poskytuje silné pozice zjištěné většině (v anglických podmínkách může jednokolový volební systém relativní většiny vést i k vládě menšiny), neposkytuje však ani minimální ochranu menšině.
Zkušenosti evropských demokracií dávají za pravdu těm, kteří nevidí řešení ve volebním inženýrství, ale ve skutečné soutěži názorů a řešení, jejich pluralitě a možnosti volby mezi nimi. Ve všech modelech totiž platí jeden základní princip – vítěz voleb (relevantně zjištěná většina) má právo. Nárok. Nárok vládnout – ale pouze v ústavně vymezeném koridoru, pod kontrolou poraženého a jen dočasně. Do příštích voleb. Mít právo totiž neznamená mít i pravdu.
Autor je právník.