Návštěvníky Experimentálního prostoru Roxy/NoD večer 7. června 2006 přivítala pozoruhodná kovová instalace rozprostřená po celém sále – základ akustického koncertu čtyř hudebníků, kteří rytmicky rozezvučeli desítky kovových tyčí položených na rezonátorech z polystyrénu (většinou truhlících), materiálu, který při doteku netlumí znějící kov a nechává jej plně rozehrát nejjemnější alikvóty a dlouhé dozvuky. Pod tyčemi, jejichž délka se pohybuje v rozmezí decimetru a metru, jsou postaveny svíčky, další jsou umístěny v zavěšených kovových kruzích, které hudebníci občas roztočí; něžný, pomalý a neelektrický kříženec stroboskopu a zrcadlové koule. Po některé z šedých zdí nebo po podlaze sálu se tu a tam mihne pološerá silueta rostlinných struktur nebo ptačího letu. Hudba rytmických vzorců chvějících se kovů srůstá do mihotající se masy, jindy se ozvou orientálně znějící misky, odtažitě zadrnčí hrnce. Jeden ze čtveřice několikrát přejde ke stolu s mixpultem a samplery a vyloudí decentní podmalbu. Po skončeném vystoupení je pokřtěna deska a unikátní hudební instalace, která dala jméno i volnému kolektivu hráčů – Orloj snivců – je ponechána publiku ke hraní. Další koncert prý už nebude.
Pokud jste v roce 2000 navštívili výstavu Hnízda her, mohli jste si v jednom ze sálů Galerie Rudolfinum na Orloj zahrát také. Bratři Jaroslav a Michal Kořánovi ho začali stavět před patnácti lety (v době „technického středověku“) poté, co v šumavské vísce Mačice uhranul staršího Jaroslava zvuk zvonícího kovu. Iniciační roli přitom hrál Šumavský cinkál („kalimba“ z hřebíků zatlučených do dřeva). V trojici s Markem Šebelkou bratři hledají zajímavě znějící železné tyče, šrouby, plechy, pružiny a hřeby a pořizují nahrávku v obří, vysoké a prázdné rouře – nádrži na močůvku v JZD Soběšice. V následujícím roce poprvé koncertují v olomouckém Vlastivědném muzeu. Obsluha Orloje nikdy neměla pevnou sestavu – nástroj rozeznívalo zmíněné trio, oba bratři, někdy jen Jaroslav Kořán sám. Ke spolupráci byl přizván newyorský stavitel vlastních nástrojů Michael Delia i další hudebníci, mnohdy se rekrutující ze sestavy rovněž volného improvizačního kolektivu Zapomenutý orchestr země snivců.
Pokud byste si chtěli Orloj postavit doma, je to celkem snadné. Stačí jen hledat pěkně znějící kovy – ladění Kořánovic Orloje vzniká pečlivou selekcí, nikoliv úpravou (třeba broušením) předmětů. Jednotlivé truhlíky proto nejsou celými stupnicemi, pracovat s výškami tónů (občas charakteristicky zastřených) a harmoniemi ale lze – jak ukazují ty momenty debutového alba Nebeské varhany, kdy se hra Orloje náhle přelije do stylové výpůjčky: rocku, operetky… V takových chvílích Orloj sice trochu ztrácí původní řeč, slyšíme však, že dokáže být žánrově naprosto univerzální. O což jeho tvůrci nikdy příliš nestáli, a tak zmíněných odboček uslyšíme úhrnem jen několik vteřin.
Nebeské varhany si Kořánové vydali na vlastní značce Pagoda ve formě CDR a s vloženým hřebíkem – možným kusem Orloje. Název alba je vypůjčen od jednoho z truhlíků – Jaroslav Kořán si je pojmenovává. Kromě Varhan vlastní Boží prsty, Slunce, Chrom-vanad-universal, Mluvící rafiky, Akustický sampler… Šestnáct skladeb alba má základ v Jaroslavově cyklu etud, nazvaných slovesy ve třetí osobě singuláru. Co že to tedy Orloj dělá? Odbíjí. Jede. Připravuje se. Jde. Šlape. Skřípe a píská…V jeho zvuku se setkávají dávné romantické polohy industriálu s rytmickou průrazností reichovského minimalismu – jenomže mnohem příjemněji a vstřícněji, bez avantgardistické odtažitosti. Je to asi tím, že – podle Jaroslava Kořána – nástroj zní vlastně sám a jeho obsluha jen zprostředkovává latentní zvukový půvab tyčí položených přes truhlíky. Občas aniž by věděla, zpod čích rukou se ten který pěkný zvuk noří. Takový pohádkový zvoneček. Škoda, že zvoní už jen jako vzpomínka na nejen v Čechách ojedinělý hudební úkaz.
Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.