Jste podnikatel, který se snaží proniknout na globální trhy? Máte chuť investovat v Číně? Nevíte, co se svým manažerem lidských zdrojů? Tak právě vám každé pondělí exkluzivně odpovídá v Hospodářských novinách bývalý ředitel General Electric se svou ženou. Pokud vás ale trápí spíš to, že už se s ní/m znáte čtrnáct dnů a ještě jste si nedali ani pusu, Jack a Suzy vám možná poradí také. Minimálně takovou hloubku pohledu jejich pravidelná rubrika v předním českém deníku nabízí.
Manželé Welchovi jsou autory ekonomického bestselleru Winning, a jak uvádí The New York Times Syndicate na svých internetových stránkách (odkud články Hospodářské noviny přebírají), „cíl jejich sloupku je jednoduchý: učí čtenáře, jak dosáhnout vítězství“. Tedy: jak dobře podnikat. Jack Welch je na těchto stránkách představen jako „výjimečný obchodní leader všech dob“ a Suzy jako bývalá redaktorka Harvard Business Review. Jack a Suzy týden co týden odpovídají na vybrané dotazy čtenářů-manažerů z celého světa. Pro The New York Syndicate, pro Hospodářské noviny a zřejmě i pro manžele může jít skutečně o dobrý obchod, otázka je, co si s jejich články má počít čtenář.
Welchovi poctivě a rozsáhle zkoumají dotazy typu „Je mi dvaadvacet, jsem ambiciózní a chystám se vstoupit do podnikatelského světa. Jak mohu rychle vyniknout jako vítěz? (Dain Zaitz, Corvallis, USA)“ nebo „Vedu podnik se 14 zaměstnanci, o které se velmi dobře staráme. Pořádáme oslavy jejich narozenin, narození dětí i svateb a opravdu se zajímáme o každého jednotlivce, osobně i profesionálně. Ale přesto si lidé nepřetržitě stěžují, že je v podniku mnoho politikaření, že nejsou dostatečně ohodnoceni atd. Skoro si už začínám rvát vlasy, protože, jak se zdá, je nemohu učinit šťastnými. (Jméno neuvedeno, Kapské Město, Jižní Afrika)“, zamýšlejí se i nad tím, zda „Je obchodní řetězec Wal-Mart pro svět silou dobra, nebo zla? (Jméno neuvedeno, Exeter, USA)“. Dotazovatelé loudí a zaklínají se: „Články o rozvoji kariéry vždy tvrdí totéž: Najdi si dobrého rádce. Má to jistě smysl, neboť rádci hráli v životě tolika lidí stěžejní roli a otevřeli jim široké světy znalostí a zkušeností. Poradil byste čtyřiadvacetiletému muži, aby se pokusil setkat alespoň na třicet minut s někým, jako je Bill Clinton nebo Warren Buffett?“; „Byl jsem právě povýšen a stávám se manažerem týmu, k němuž jsem kdysi patřil. Můžete mi poradit, jak učinit tento přechod úspěšný? (Jméno neuvedeno, Folsom, Kalifornie, USA).“
Možnou námitku, že podobné starosti patří ke každodenní realitě „bílých límečků“, a je tedy důležité se jimi zabývat a dát jim v seriózním ekonomickém žurnálu prostor, jednoznačně vyvracejí odpovědi (stejně jako výběr otázek) manželů Welchových. Proti zřejmé nejistotě tázajících se čtenářů stavějí obranný val jednoduchých hesel kapesního průvodce podnikatelským minimem: „To, co chceme říci, je, že kariéry jsou dlouhé a nepředvídatelné. Jen výjimečně jsou přímočaré. Kroutí se, zastaví se a zase stoupají, zkrátka provází je mnoho neočekávaných odboček a zvratů. Důležitá je tvrdá práce i talent, ale svou roli tu hraje i štěstí.“ (HN 13. 2. 2006) „Obecně platí, že se za vnitřní instinkt nemusíte nikterak stydět. Právě naopak.“ (HN 27. 3. 2006) „Ale zároveň si tito tvrdí podnikatelé uvědomují, že konkurenti, a to přes všechny výhrady k nim, mají svůj smysl. Zostřují vaši koncentraci. Udržují vás ve stavu odhodlanosti a dychtivosti. A nejlepší z nich zvedají laťku ve všech aspektech výkonnosti, od inovací po odbyt.“ (HN 15. 5. 2006). K tomu pro jasnější pochopení jimi předkládaných názorů přidávají manželé občas ilustrační historky ze svého života či života svých přátel: „Nikdy jsme si to tak bolestně neuvědomili, jako když jsme před několika lety hovořili na shromáždění 5000 profesionálů HR (oblast lidských zdrojů) v Mexico City. Zeptali jsme se posluchačů: ,Kolik z vás pracuje v podnicích, kde šéf posadí manažera HR u stolu na rovnocenné místo s hlavním finančním ředitelem?´ Po trapné pauze zvedlo ruku ani ne padesát účastníků. Jak strašné!“ (HN 10. 7. 2006) „Když měl Jack před více než čtyřiceti roky pronést svůj první projev, byl stižen panikou, cítil se strašně, ale přesto jej tvrdě nacvičoval… Není nic účinnějšího, než se postavit každé výzvě zpříma, a pokaždé se poučit. Poté, kdy Jack po desetiletí pronášel projevy před všemi druhy posluchačů, nepovažuje ani odpovědi na otázky bez přípravy před tisícem lidí za něco nervy drásajícího. Ve skutečnosti je to pro něho zábava.“ (HN 9. 5. 2006). Tyto mikropříběhy pomáhají sice textům k jisté „čtivosti“, ale zároveň posilují dojem nesnesitelného žvanění, jež se články vine jako červená nit. Mnoho neobratností je zřejmě nutno připsat především volbě žánru, který se lehce vymyká zavedeným rubrikám nejen Hospodářských novin a odpovídá spíše stylu bulvárnějších časopisů pro ženy. Jistou intelektuální skromnost obsahu však ani tato volba vysvětlit nemůže. Limity jsou zvláště vidět tam, kde autoři zabrousí do méně „odborných“ problémů a řeší spíše ty osobnějšího charakteru: „Poté, co jsem jako inženýr a manažer již ukončil svou úspěšnou a uspokojivou kariéru, se na mne obracejí má vnoučata, abych jim poradil, jaké vzdělání či kariéru si mají zvolit. Kdybyste byl v mé kůži, co byste jim řekl?“ (Milwaukee, USA). Welchovi radí: „Uvědomujeme si, že každá éra má něco, co letí, nějakou velkou věc. V sedmdesátých letech byly děti tlačeny, aby studovaly geologii a profitovaly z rostoucího zájmu o ropu a zemní plyn. V osmdesátých letech byly zlatým dolem budoucnosti investiční bankovnictví a poradenství… Když to dáme dohromady, nebyly to špatné tipy. Ropný a plynárenský průmysl nadále vzkvétají. Investiční bankovnictví a poradenství expanduje a řada lidí si v tomto odvětví nadělala bohatství… Takže svým vnoučatům zmiňte obory, které letí, ale s ještě větším důrazem jim řekněte, že by se měli věnovat tomu, co mají rádi.“ (HN 10. 4. 2006)
Pokud přijmeme výše uvedená tvrzení, tedy že články nejsou příliš informačně hodnotné a ani příliš smysluplné, pak můžeme přijmout i skromnou teorii, že jejich jediným účelem je zvýšit manažerům (i těm potenciálním), kterým je rubrika výslovně určena, sebevědomí a utvrdit je v jejich „správné“ životní filosofii, v jejich „poslání“. „Během našich cest v posledních několika letech jsme zjistili, že mnoho vedoucích je přetíženo každodenní dřinou do té míry, že jejich vědomí poslání se dostává na vedlejší kolej.“ (HN 6. 3. 2006). Na iracionalitu světa, která se nevyhýbá dokonce ani ekonomice, odpovídají manželé vírou v dobro současného systému. Nepříjemné dotazy, které by mohly napovídat, že realita uvnitř i vně firem nemusí být nakonec tak jednoznačně pozitivní, jak naznačují, sice také zazní, ale jsou okamžitě smeteny relativizací otázky či přímo znevážením osoby tazatele: „Ovšemže tu jsou kritici, kteří tvrdí, že Wal-Mart ničí komunity tím, že drtí malé rodinné místní obchody – malé lékárny, železářství, prodejny nábytku či potravin, právě ty, jak tvrdí, jež lépe pečovaly o své zákazníky i zaměstnance. Tito kritici trpí nostalgií za něčím, co nikdy neexistovalo.“ (HN 24. 4. 2006). K infantilizaci příjemců jejich sdělení napomáhá i slovník textů, kterému sekunduje nekvalitní překlad. Manželé bravurně ovládají firemní pseudojazyk: „Jakmile však zformulujete poslání, hodnoty a hodnotící systém a neúnavně o nich budete komunikovat, budou lidé vědět, co mají dělat, mají-li uspět.“ (HN 12. 12. 2005)
Welchovi tak nabízejí vlastně znejistělým podnikatelům to nejkrásnější, co mohou: pohádku dětství. Nekomplikovanou oázu firemní kultury, kde všechno nakonec dobře dopadne, kde vládnou chytří a vítězící manažeři, kterým jen sem tam musí někdo přátelsky poradit či je (v případě nutnosti a v jejich zájmu) i o něco tvrději popostrčit, a kde se nikdo nemusí zamýšlet nad důsledky svých činů. Nic proti tomu. Zvlášť kdyby manželé na vlastních webových stránkách poskytovali útěchu všem, kdo ji potřebují – třeba i za mírný poplatek. Ale dávat jim prostor v deníku, který chce být brán čtenáři vážně?
Autorka je doktorandka na FSV UK.