Do posledního loňského vydání Reportérů ČT zařadila Česká televize pořad o zajetí československých občanů, k němuž došlo před více než dvaceti lety v africké Angole. Pořad divákům sliboval „konečně celou pravdu o největším únosu v českých dějinách“. V oblasti komerce by podobná klamná reklama byla ovšem hodnocena jako nepřípustná.
Šestašedesát českých a slovenských dělníků, techniků a členů jejich rodin vyslala tehdejší vláda ČSSR do Angoly, aby pomohli obnovit celulózku ve městě Alto Catumbela. V březnu 1983 je tam zajaly jednotky hnutí Unita, bojující proti angolské vládě, podporované SSSR a jeho satelity. O únosu českých a slovenských montérů psal v letech 1983 a 1984 i normalizační tisk, samozřejmě po svém, bez ohledu na skutečnost.
Když v roce 2002 obě bojující strany, vládní MPLA a odbojná Unita, uzavřely příměří a shodly se na jakés takés koalici, český reportér Josef Panenka, autor zmíněného televizního pořadu, mohl navštívit někdejší únosce a představit nám jejich pohled na událost z osmdesátých let.
Televizní divák tak spatřil na obrazovce dva někdejší rebely, dnes významné angolské politiky, z nichž jeden před lety velel jednotkám Unity, které na Alto Catumbelu zaútočily.
Podle jeho slov přítomnost několika desítek Čechů a Slováků s rodinami byla pro vojáky překvapením. Očekávali ve městě kubánské ozbrojence, které jako splátku na sovětskou hospodářskou pomoc posílal do Angoly Fidel Castro. Co si však měli počít s Čechoslováky na frontovém území? V zemi zmítané dlouhou občanskou válkou, kde ještě dnes počet zahrabaných min převyšuje počet obyvatel a cena života má jiná než evropská měřítka, nebyla myšlenka pobít zajatce nijak mimořádná. Naštěstí se neuskutečnila a zajatci, z nichž více než polovinu tvořily ženy a děti, se spolu se dvěma tisíci vojáků a nosičů vydali na nucený tříměsíční pochod ze střední Angoly do tábora Jamba na jihu země. Jeden z nich, Jaroslav Navrátil, cestu nepřežil.
Jak české diváky informovala televizní reportáž, nastalo tajné vyjednávání mezi Prahou a vedením Unity, které po půldruhém roce skončilo propuštěním posledních dvaceti zajatců. V dikci tehdejší propagandy tak bylo „úspěšně završeno úsilí prezidenta a vlády ČSSR o zajištění návratu“. Skutečnost, kterou ani po letech nebylo tak těžké odhalit, byla ovšem jiná.
Samo vyslání našich dělníků i s rodinami do země zmítané občanskou válkou, navíc do oblasti, kde probíhaly stálé boje, bylo krajně neodpovědné. Angolská vláda, hlásící se k marxismu, nebyla schopna zajistit jejich bezpečnost a kubánské jednotky, vyslané do Angoly vládě na pomoc, se z oblasti před útokem jednotek Unity stáhly. Z hlediska Prahy nastala neřešitelná situace. Na možnost, že vládní jednotky spolu s Kubánci získají kontrolu na celém angolském území a zajatce osvobodí, nebylo ani pomyšlení. A vyjednávat s Unitou tehdejší československá vláda, sloužící sovětským mezinárodním zájmům, kategoricky odmítala.
Řešení mohlo přijít pouze zvenčí. Třebaže žádný z obou zúčastněných států nebyl členem Evropského společenství, událost zaujala i Evropský parlament. Úkolu osvobodit zajatce se ujal Jiří Pelikán, který tehdy žil v italském exilu a byl již podruhé za Italskou socialistickou stranu zvolen poslancem Evropského parlamentu. Vydal se do Afriky za předsedou Unity Jonasem Savimbim, kterého znal ještě z Mezinárodního svazu studentstva, aby ho požádal o propuštění zajatců. Pro poslance EP nemusela být podobná cesta příliš riskantní, ovšem pro Jiřího Pelikána možnost, že padne do rukou stoupencům vlády nebo Kubáncům vyslaným do Angoly, mohla být osudovou. Po Pelikánově intervenci skutečně následovalo propuštění žen, děti a starších mužů, na angolském jihu však zůstalo dvacet zajatců, jejichž osvobození Unita podmiňovala přímým jednáním s československou vládou. Tedy aktem, který pro Unitu znamenal mezinárodní uznání.
Po celý rok vláda normalizátorů toto řešení odmítala, nakonec však, když jí hrozilo nebezpečí, že dvacet zbývajících zajatců bude propuštěno bez účasti československé vlády, pověřila tehdejšího náměstka ministra zahraničí Stanislava Svobodu vyjednáváním. Zároveň ministr zahraničí Chňoupek navštívil angolské představitele, aby se pokusil nečekaný krok československé vlády vysvětlit a omluvit.
A tak 22. června 1984 přistálo v Zairu československé letadlo, ve kterém po složité cestě z Jamby do Johannesburgu a odtud do Kinshasy zajatci odletěli do Prahy. Hned na ruzyňském letišti vyjádřili povinnou vděčnost prezidentu Husákovi a vládě, že se o jejich osvobození zasloužili. (Jedinou zásluhou G. Husáka bylo, že rád-nerad napsal dopis nechvalně známému diktátoru Mobutuovi, žádající o souhlas s přistáním československého letadla v Kinshase.)
Od návratu zajatců do Prahy neuplynul ještě ani měsíc, a ČTK uveřejnila vyjádření Chňoupkova náměstka Stanislava Svobody. Bezostyšně v něm tvrdil, že zajatcům „pod nátlakem Pelikána a emigrantských organizací“ hrozila fyzická likvidace, neboť prý žádali Unitu, aby zajaté československé občany postřílela. Ani slovo o neuváženém vyslání našich montérů do válečné situace v Angole, zamlčen byl rok, o který byl pobyt v zajetí prodloužen odporem Prahy k jednání s Unitou. Pouhé propagandistické obracení skutečnosti naruby, kampaň, v níž nechyběly „krvelačné šelmy, zaprodanci, připravení pro své cíle prolévat krev nevinných“ a jiné výrazy, obvykle spojované s padesátými lety.
Tato stránka příběhu v pořadu Reportéři ČT chyběla a nezasvěcenému divákovi kromě rozhovoru se dvěma někdejšími veliteli Unity byla předložena jeho klamná, propagandistická verze. K účasti na pořadu byl dokonce přizván někdejší náměstek Svoboda. Když byl po Listopadu vyzván, aby se omluvil za nehoráznosti, které v souvislosti se zajetím našich krajanů napsal, zaujal postoj mrtvého brouka, nyní však využil příležitosti představit se jako korektní státní úředník.
V kauze únosu z Alto Catumbely musely redaktorům ČT zaznít signály svědčící o skutečné příčině půldruhaletého martyria zajatců. Tyto signály, směřující k pravdivému (a z novinářského hlediska i mnohem zajímavějšímu) obrazu celé události, zůstaly nepovšimnuty. Přitom stačilo nepřehlédnout vyjádření jednoho z navrátilců v rozhovoru pro Rudé právo, který se zmiňoval o návštěvě zástupců „takzvaného Evropského parlamentu“ u zajatců. Stačilo položit Stanislavu Svobodovi několik nepříjemných otázek a pak získat validní informace v materiálech EP nebo u žijících pamětníků. K ničemu takovému ovšem nedošlo.
Není důvod k domněnce, že se tak stalo s úmyslem zamlčet poplatnost tehdejší zahraniční politiky na sovětských velmocenských zájmech. Presumpcí neviny nelze ovšem omluvit povrchnost, s níž autor a Reportéři ČT k námětu přistoupili. K potřebnému zvládnutí minulosti nepřispívají totiž antikomunistické deklarace, zato by se do širšího povědomí měly zapsat četné, vpravdě systémové podlosti starého režimu.
Autor je historik.